Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4398/2015Rozsudek NS ze dne 29.08.2017

HeslaPromlčení
Odpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4398.2015.1
Dotčené předpisy

§ 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4398/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. A., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 25/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 25 Co 155/2015-64, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 25 Co 155/2015-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2015, č. j. 25 C 25/2014-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 3. 11. 2014 domáhal na žalované zaplacení částky 56 688 Kč představující náklady na obhajobu, které vynaložil v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 15/2004, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem. Žalobce zaplatil advokátce JUDr. Daniele Trávníčkové uvedené náklady na obhajobu, jež mu byly vyúčtovány fakturou advokátky č. 21/08 splatnou dne 31. 12. 2009, až dne 12. 5. 2014, a to na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 4. 2014, č. j. EPR 84702/2014-8. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 12. 5. 2014.

Žalobce se totožného nároku domáhal již jednou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2009, v němž nebyl „pro tentokrát“ úspěšný, neboť vyúčtovanou odměnu za právní služby advokátky v době rozhodování tohoto soudu neuhradil, a škoda mu tak dosud nevznikla.

V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 25 C 25/2014-44, žalobu zamítl a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozhodnutí dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení. Dle nalézacího soudu žalobce věděl o výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá, již v den splatnosti faktury, tj. dne 31. 12. 2009. Promlčecí doba dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, proto začala běžet již dne 1. 1. 2010 a skončila 1. 1. 2013. Uplatnil-li žalobce nárok u žalované až dne 12. 5. 2014, učinil tak po uplynutí promlčecí lhůty.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně z toho, že nárok žalobce je promlčen. K tvrzení žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že žalovaná svým chováním či opomenutím nijak nepřispěla k promlčení žalobcova nároku; žalobci tak nic nebránilo ve včasném uplatnění jeho práva. Podle názoru odvolacího soudu nebylo možné na posuzovaný případ vztáhnout ani právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, podle kterých je okamžikem „objektivizace“ škody a její výše okamžik nabytí právní moci platebního rozkazu, jímž stát aproboval povinnost žalobce uhradit obhájci příslušnou částku jako náhradu nákladů obhajoby. Odvolací soud měl za to, že projednávaná věc se od případu posuzovaného Ústavním soudem liší v tom, že částka vyfakturovaná obhájkyní žalobce nebyla nikdy předmětem sporu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které ve lhůtě pro podání dovolání doplnil. V dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku škody a počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce považuje za nepřijatelný závěr, že promlčecí lhůta počala běžet ke dni splatnosti faktury vystavené obhájkyní žalobce, když v dané době ještě nedošlo ke vzniku škody, což bylo pravomocně potvrzeno již při předchozím uplatnění předmětného nároku. Žalobce dále namítá, že na daný případ dopadají právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, který se podle žalobce skutkově neodlišuje od jeho věci, neboť i v tomto případě došlo k vydání platebního rozkazu (k uhrazení odměny obhájci žalobce), přičemž klient se tomuto platebnímu rozkazu nijak nebránil. Dále žalobce opakovaně uvádí, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy. Tento rozpor žalobce spatřuje v tom, že žalovaná v předchozím řízení tvrdila, že ke škodě nedošlo z důvodu neuhrazení nákladů obhajoby, a nyní zase tvrdí, že škoda vznikla již vystavením faktury advokátkou, a nárok se tak promlčoval již od tohoto okamžiku. V doplnění dovolání žalobce konečně uváděl, že i kdyby subjektivní promlčecí lhůta počala běžet již od splatnosti faktury, tak s ohledem na to, že žalobce uplatnil totožný nárok v předchozím řízení, došlo ke stavění promlčecí doby, a to přinejmenším do dne 8. 8. 2013.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle § 32 odst. 1 věty první OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Z ustanovení § 32 odst. 1 věty první OdpŠk i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011) vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody přitom nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněném pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem“. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl i v rozsudku ze dne 18. 7. 2012, č. j. 28 Cdo 995/2011-74, který byl vydán v souvislosti s předchozím uplatněním téhož nároku žalobcem.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle kterého je okamžik splatnosti faktury vystavené obhájkyní žalobce rozhodujícím pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 věty první OdpŠk, je nesprávný.

Ze stejného důvodu je nesprávný i navazující závěr odvolacího soudu, dle něhož je nárok žalobce promlčen. Subjektivní promlčecí lhůta totiž nemohla počít běžet dříve, nežli žalobci vznikla škoda. Tímto okamžikem však byl až okamžik zaplacení odměny za zastupování obhájkyni žalobce, tj. den 12. 5. 2014. Je pak zjevné, že byla-li žaloba podána dne 3. 11. 2014, nemohlo k promlčení žalobcova nároku dojít.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal předchozí námitku žalobce za důvodnou, bylo již nadbytečné zabývat se zbývajícími (eventuálními) námitkami žalobce, jež se vztahovaly jednak k otázce vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, jednak k otázce stavění subjektivní promlčecí lhůty, neboť již na tomto podkladě je možné dovolání žalobce plně vyhovět. Řešení zmíněných námitek Nejvyšším soudem by se přitom v poměrech žalobce nemohlo nijak projevit.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně.

Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru