Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 436/2018Usnesení NS ze dne 27.06.2018

HeslaOchrana osobnosti
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.436.2018.1
Dotčené předpisy

§ 11 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 436/2018-444

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) A. Ž., a b) L. Ž., obou zastoupených JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí č. 1808/3, proti žalovanému Institutu klinické a experimentální medicíny, se sídlem v Praze 4, Vídeňská č. 958/9, IČO: 00023001, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České podnikatelské pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO: 63998530, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 94/2014, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č.j. 55Co 366/2016-418, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků, včetně vedlejšího účastníka, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. července 2016, č.j. 16 C 94/2014-289, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích (výroky I. a II.) a rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2017, č.j. 55Co 366/2016-418, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení § 11 a 13 zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zásah do osobnosti žalobců v souvislosti s úrazem a z něho vyplývajícím zdravotním postižením první žalobkyně nelze přičítat žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 19. prosince 2017 včasné dovolání, v jehož úvodu uvádějí, že přípustnost tohoto dovolání „dovozují z ustanovení § 237 o.s.ř., z něhož vyplývá, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“. Dovolatelé po té rekapitulují dosavadní průběh řízení a podávají vlastní náhled na skutkový základ dotčené věci. Odkazují na právní úpravu obsaženou v ustanovení § 13 obč. zák., připomínají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp.zn. 30 Cdo 3361/2007, 30 Cdo 4091/2011, 30 Cdo 4380/2009, resp. 25 Cdo 552/2014, stejně tak rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 350/03 a IV. ÚS 315/01. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (byť ani jen např.) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSCR 113/2016).

Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Posuzované dovolání požadavkům procesního předpisu nevyhovuje, neboť beze zbytku neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Dovolatelé totiž nekonkretizovali a nezdůvodnili, který ze zákonem předvídaných možných případů přípustnosti dovolání mají v tomto konkrétním případě na mysli. Pouhé ocitování znění ustanovení § 237 o.s.ř., jak to učinili dovolatelé, ke splnění této povinnosti nepostačuje, přičemž ani obsah podaného dovolání jednoznačnou odpověď na tuto otázku nedává. Přitom dovolateli zmiňovaná judikatura zacílená k principům, na nichž je zbudována ochrana osobnosti člověka, resp. na zásady při stanovení míry satisfakce, neovlivňuje skutečnost, že odvolací soud důvody pro zamítnutí žaloby v této věci spatřoval ve skutečnosti, že na základě provedeného dokazování nebyl shledán zásah do osobnosti žalobců, který by bylo možno přičítat žalované.

Protože tak dovolatelem podané dovolání trpí popsanou zásadní procesní vadou bránící jeho projednání, kterou již nelze - s ohledem na uplynutí dovolací lhůty - napravit, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru