Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4337/2013Usnesení NS ze dne 27.03.2014

HeslaDovolání
Promlčení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4337.2013.1
Dotčené předpisy

§ 112 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4337/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR se sídlem v Praze, Orlická 4/2020, Regionální pobočky v Ostravě, Sokolská třída 1/267, adresa pro doručování Zlín, Zarámí č. 160, proti povinnému J. V., zastoupenému JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem ve Vizovicích, Masarykovo nám. 1007, pro částky 13.092,- Kč a 33.409,- Kč, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 21 E 68/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 7. srpna 2012, č. j. 15 Co 309/2012-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. května 2012, č.j. 21 E 68/2006-50, jímž okresní soud k návrhu oprávněné výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. c), odst. 4 o. s. ř. částečně, a to pro částky 2.267,- Kč a 4.807,- Kč, zastavil, a jímž dále tento výkon „ponechal v platnosti pro částky 10.825,- Kč a 28.602,- Kč.“ S odvolací námitkou nedůvodnosti nařízení výkonu rozhodnutí se odvolací soud vypořádal závěrem, že ta není právně významná, neboť výkon rozhodnutí byl již pravomocně nařízen, jelikož odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu bylo usnesením okresního soudu, potvrzeným rozhodnutím krajského soudu, jako opožděné odmítnuto.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá nesprávné právní posouzení věci a krajskému soudu vytýká, že se nezabýval jeho odvolací námitkou promlčení vymáhaného nároku ve lhůtě pěti let, jejímž uplynutím podle jeho názoru „dochází k zániku práva jako takového.“

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však dovolatel, jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá, tuto svou základní povinnost, totiž vymezit, z čeho dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy formulovat příslušnou právní otázku, nesplnil a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání vznesených.

V usnesení ze 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, Nejvyšší soud vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění před 1. 1. 2008 (právní moci nabyly zde vykonávané platební výměry 15. února a 3. března 2005 a jejich výkon byl k návrhu z 24. května 2006 nařízen 13. března, pravomocně 7. dubna 2009) je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení § 100 až 114 občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; protože ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. v rozhodném znění pro vymáhání pojistného neobsahuje v tomto směru (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba použít ustanovení § 112 větu druhou občanského zákoníku o stavení běhu promlčecí doby v případě řádného pokračování v zahájeném řízení (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2014

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru