Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 433/2017Usnesení NS ze dne 18.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.433.2017.1
Dotčené předpisy
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 110/18 ze dne 09.10.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 433/2017-147

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 000 06 947, o zaplacení 54.923.185,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 362/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016, č. j. 28 Co 201/2016-113, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2016, č. j. 18 C 36/2013-75, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. září 2016, č. j. 28 Co 201/2016-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V předmětné věci se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena správcem daně při doměřování důchodové daně za rok 1992 dodatečnými platebními výměry, a to výměrem č. 174/94 ze dne 22. června 1994, výměrem č. 7500 ze dne 12. září 1996 a výměrem č. 57568 ze dne 1. dubna 1998, které byly jako nezákonné zrušeny, a dne 17. ledna 2011 bylo rozhodnuto o zastavení doměřovacího řízení zahájeného finanční revizí dne 15. listopadu 1993. Žalobce tvrdil, že daňová povinnost přesahovala jeho možnosti a proto byl nucen prodat určité nemovitosti. Škoda, jejíž náhrady se žalobce nyní domáhá, má představovat rozdíl mezi současnou tržní hodnotou nemovitostí a kupní cenou, za kterou byly tyto skutečně prodány (s připočtením zaplacené daně z převodu nemovitostí a po odečtení úroku z neoprávněného jednání správce daně, který byl žalobci správcem daně uhrazen spolu s přeplatkem vzniklým na základě zrušených dodatečných platebních výměrů).

Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním i právním závěrům učiněným soudem prvního stupně. Odvolací soud vymezil závěry soudu prvního stupně tak, že „v projednávané věci byla splněna podmínka existence nezákonných rozhodnutí, když nezákonná rozhodnutí finančního úřadu byla pro nezákonnost zrušena rozsudky Městského soudu v Praze a doměřovací řízení zastaveno, ovšem mezi nezákonnými rozhodnutími a žalobcem tvrzenou škodou není příčinná souvislost…rovněž škoda, jak jí žalobce konstruuje, neodpovídá zákonem vymezeným principům. Majetek žalobce se totiž v době prodeje nemovitostí nesnížil, neboť za prodané nemovitosti mu byla zaplacena kupní cena, kterou žalobce v rámci svobodného projevu vůle s kupujícím dojednal, tedy za prodaný majetek získal žalobce protihodnotu. Skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současné době vyšší, než v době prodeje, je výsledkem procesu inflace, ztráty hodnoty peněz, za který však žalovaná nemůže nést odpovědnost.“ Odvolací soud obdobně konstatoval, že žalobce neprokázal, že v důsledku nezákonných rozhodnutí mu byla způsobena škoda, pročež nemůže být žaloba úspěšná (další předpoklady vzniku odpovědnosti, tj. příčinnou souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonnými rozhodnutími, odvolací soud nezkoumal).

Podle odvolacího soudu musí být postaveno na jisto, že nebýt protiprávního jednání škůdce či škodní události, by žalobce získal určitý majetkový prospěch. V projednávané věci žalobci skutečná škoda nevznikla, „neboť mu po zrušení dodatečných platebních výměrů byl vrácen přeplatek na dani a úroky z neoprávněného jednání správce daně.“ Podle odvolacího soudu pak žalobcem tvrzená škoda není ušlým ziskem, „protože žalobce neuvedl takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, kdy mu tato škoda vznikla, a přesně vyčíslit její výši.“ Odvolací soud konstatoval, že tvrzení, že žalobci vznikla škoda k okamžiku vyhotovení znaleckých posudků týkajících se hodnoty předmětných nemovitostí, tj. k 30. srpnu 2012, je „tvrzením nekonkrétním a spekulativním,“ protože žalobce nevyložil, proč usuzoval, že právě v srpnu 2012 k zamýšlené škodě došlo. Přitom platí, že škodu ani ušlý zisk nemůže představovat sama skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současnosti vyšší než v době prodeje.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) vyřešena, respektive které byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně se má jednat o následující dvě otázky:

a) zda samotná skutečnost, kdy dlužník čelící exekučnímu titulu prodá svůj majetek jím uzavřenou kupní smlouvou, a to právě za účelem uhrazení dluhu, znamená přerušení příčinné souvislosti (u této otázky dovolatel tvrdí, že tato byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu);

b) zda škoda spočívající v tom, že nemovitý majetek, k jehož prodeji byl poškozený donucen tlakem vykonatelného rozhodnutí správního orgánu, nabyl postupem času na hodnotě, může být pokládána za škodu, za kterou odpovídá stát (dovolatel tvrdí, že jde o otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu).

Ve vztahu k první položené otázce, tj. k otázce týkající se příčinné souvislosti, pak dovolatel uvádí, že uplatňuje dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na „nesprávném právním posouzení věci, když otázku hmotného práva – zda samotná skutečnost, že žalobce jako dlužník čelící exekučnímu titulu uzavřel kupní smlouvu, kterou prodá svůj majetek, přičemž výtěžek z prodeje použije výhradně na umoření dluhu, znamená přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a tvrzenou újmou – řeší v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.“ Dovolatel v této souvislosti uvádí, že za příčinu škody je třeba pokládat i tu skutečnost, která bezprostředně vyvolá jinou skutečnost, v důsledku které pak vznikne majetková újma. Dovolatel na tomto místě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 358/2008, z nějž mimo jiné plyne, že „protiprávní úkon však nemusí být jedinou příčinnou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém výsledku, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou…“ V rozsudku ze dne 4. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014 pak Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že „pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně následujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další…“ Dovolatel dále tvrdí, že soud prvního stupně i soud odvolací se měly detailně zabývat otázkou, zda úhrada nezákonně doměřené daně byla či nebyla důvodem prodeje předmětných nemovitostí. Dovolatel na tomto místě odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. listopadu 2016, sp. zn. Afs 299/2015, z nějž má podle dovolatele plynout závěr, že vůči dovolateli bylo správcem daně exekučně neoprávněně vymáháno. Dovolatel zdůrazňuje, že to byly protiprávní kroky správce daně v rovině vymáhací, což bylo prvotní příčinou řetězce událostí, jejichž důsledkem byla ztráta vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Svá tvrzení opírá i o judikaturu Ústavního soudu (zejména o nálezy ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/5, a ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08) a uzavírá, že k přerušení příčinné souvislosti nemohlo dojít tím, že reagoval na nepříznivou situaci vyvolanou správcem daně a dle svých sil a v dobré víře usiloval o to, aby vznik hrozící škody byl pokud možno odvrácen či alespoň snížena jeho výše.

Ve vztahu k druhé vymezené otázce, tj. otázce týkající se existence škody, pak dovolatel tvrdí, že na základě čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má poškozený mít právo na náhradu veškeré újmy, která mu byla způsobena nesprávným výkonem veřejné moci, přičemž platí, že „pokud je tedy poškozený – adresát nezákonného rozhodnutí tímto nezákonným rozhodnutím donucen k rozprodeji svého majetku, pak je třeba zabývat se tím, jaká by byla majetková situace poškozeného, pokud by k těmto událostem nedošlo, tj. pokud by si mohl svůj majetek ponechat. Jestliže by se tedy žalobci podařilo prokázat, že hodnota nemovitostí, jež byl nucen prodat, vzrostla, pak mu tato újma musí být kompenzována.“ Podle dovolatele se v tomto případě jedná o skutečnou škodu, nikoli ušlý zisk, k čemuž dodává, že pro účely závěru o existenci škody není nutné tvrzenou újmu nutně podřadit pod jeden z těchto pojmů. Dovolatel se domáhal „prostého rozdílu hodnoty majetku v době jeho nuceného prodeje a v době podání žaloby“. V této souvislosti dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, z nějž mimo jiné plyne, že skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Dovolatel v této souvislosti tvrdí, že pokud škodná událost spočívá v nezákonném doměření daně, pak skutečnou škodou jsou náklady, jež by žalobce musel vynaložit k uvedení do předešlého stavu, tj. náklady, jež by žalobce musel vynaložit na zpětný výkup nemovitostí. Dovolatel se dovolává nárůstu hodnoty předmětných nemovitostí, a to nad rámec obecné inflace.

Mimo to dovolatel uvádí, že je nutno odlišit otázku existence škody od její výše. V praxi mohou nastat situace, kdy je zřejmé, že poškozenému nějaká škoda vznikla, nicméně její kvantifikace je obtížná. V této souvislosti dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, podle kterého platí, že praktická nemožnost prokázání přesné výše škody by neměla bránit vzniku odpovědnostního vztahu: „za situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž však prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Obecné soudy v takové situaci určí výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu.“

Závěrem dovolatel shrnuje, že správce daně jej donutil k nevratným krokům – k rozprodeji majetku, čímž zasáhl do jeho práva na pokojné užívání majetku. Pokud se posléze ukázalo, že rozhodnutí o doměření daně bylo nezákonné, pak se dovolateli musí dostat přiměřené kompenzace. Podle dovolatele by bylo v rozporu s elementárními zásadami spravedlnosti, pokud by takovéto dopady nezákonného rozhodnutí správního orgánu nebyly kompenzovány s odůvodněním, že poškozenému žádná škody nevznikla. Dovolatel navrhl, aby Nejvyššího soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně.

Po uplynutí lhůty k podání dovolání ještě dovolatel doplnil své dovolání přípisem ze dne 22. února 2017, v němž zmiňuje rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 26. ledna 2017, č. j. 415610/17/2004-51523-107848, kterým mu byl dodatečně přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 21.618.798,22 Kč, jenž mu byl jako vratitelný přeplatek vyplacen, a to ve výši 21.564.177,22 Kč. Dovolatel odkazuje na § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále již „d. ř.“), podle kterého platí, že úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Proto jsou podle dovolatele dány podmínky pro částečné zpětvzetí žaloby, které však v této fázi řízení není procesně možné. Dovolatel se chystá učinit patřičné procesní úkony v další fázi řízení.

Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Předně považuje dovolání za nepřípustné, jelikož otázka vzniku škody již byla dovolacím soudem vyřešena, a to v rozsudku ze dne 18. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012. Podle tohoto rozsudku má být zjevné, že nárok dovolatele spočívá jedině na domnělé změně vyvolané aspekty souvisejícími s během času. Dovolací soud má proto dovolání ve vztahu k tomuto hledisku přípustnosti odmítnout.

Žalovaná dále tvrdí, že označit uplatněný nárok jakožto existující škodu by bylo v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006, z nějž plyne, že „pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoliv hypotetický) prospěch poškozený přišel…“ Každá úvaha o pohybu cen nemovitostí je možná toliko v hypotetické rovině. Spekulativním má být rovněž to, že škoda byla stanovena k datu 30. srpna 2012. Mimoto, s odkazem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2426/2012, žalovaná uvedla, že dovolatel při prodeji předmětných nemovitostí obdržel přesný peněžní ekvivalent jejich hodnoty stanovený znaleckým posudkem, přičemž o náhradě škody by bylo možné mluvit tolik v případě, pokud by tomu tak nebylo, respektive pokud by byl nucen předmětné nemovitosti prodat za cenu, která neodpovídala obvyklé ceně v příčinné souvislosti s předchozím nezákonným rozhodnutím. Ve vztahu k příčinné souvislosti žalovaná odkazuje na závěry soudu prvního stupně a dále navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Předně je třeba zdůraznit, že na řešení dovolatelem v dovolání zformulované právní otázce,

„zda samotná skutečnost, kdy dlužník čelící exekučnímu titulu prodá svůj majetek jím uzavřenou kupní smlouvou, a to za účelem uhrazení dluhu, znamená přerušení příčinné souvislosti“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se otázce příčinné souvislosti nevěnoval (tudíž se ani neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se příčinné souvislosti) s odůvodněním, že „žalobce neprokázal, že v důsledku nezákonných rozhodnutí mu vznikla škoda, již proto nemůže být žaloba úspěšná a další předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (tj. mimo jiné i existence příčinné souvislosti) netřeba zkoumat.“ Odvolací soud se zabýval toliko existencí nezákonných rozhodnutí a existence škody.

Ve vztahu k druhé dovolatelem vymezené otázce, tj. otázce „zda škoda spočívající v tom, že nemovitý majetek, k jehož prodeji byl poškozený donucen tlakem vykonatelného rozhodnutí správního orgánu, nabyl postupem času na hodnotě, může být pokládána za škodu, za kterou odpovídá stát“, dovolací soud konstatuje, že ani v řešení této otázky není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť uvedená otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu (k tomu viz níže) řešena.

Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Citované ustanovení tak zakládá objektivní odpovědnost státu, která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

Podle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), který je z hlediska časové působnosti aplikovatelný v této věci (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 téhož ustanovení se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.

Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Rozlišuje se přitom škoda na věci, resp. majetku, a škoda na zdraví. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).

Nutno též připomenout, že při výkladu pojmu skutečné škody nelze opomíjet imperativ ústavně konformního výkladu a tento pojem je proto nutno vykládat tak, aby byla plně zajištěna ochrana ústavně zaručeným právům a svobodám. V této souvislosti je třeba věnovat zvláštní pozornost zásadě odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv, které - jak bylo Ústavním soudem dovozeno - má být úplné. To znamená, že ustanovení o rozsahu náhrady škody mají být vykládána extenzivním způsobem, který zahrnuje všechny ostatní náklady, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, odst. 20).

Je běžné, že kauzálního děje se účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014). Takto vymezenému princip úplného odškodnění zásahu do práv je navíc třeba rozumět v tom smyslu, že při vyčíslování výše škody (pro účely onoho úplného odškodnění) si orgány veřejné moci nemohou počínat formalisticky, nýbrž musejí reflektovat sociální a ekonomickou realitu, zejména pak tržní vlivy (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14).

Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny [conditio sine qua non (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm učiněné odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013].

Odvolací soud vycházel z předpokladu, že dovolatelem tvrzená škoda byla toliko hypotetická a její výše spekulativní, jelikož „v projednávané věci žalobci skutečná škoda nevznikla, neboť mu po zrušení dodatečných platebních výměrů byl vrácen přeplatek na dani a úroky z neoprávněného jednání správce daně. Žalobcem tvrzená škoda není ani ušlým ziskem, protože žalobce neuvedl takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, kdy mu tato škoda vznikla, a přesně vyčíslit její výši.“ Odvolací soud se přiklonil i k právnímu hodnocení soudu prvního stupně, který mimo jiné uvedl, že „majetek žalobce se v době prodeje nemovitostí nesnížil, neboť za prodané nemovitosti mu byla zaplacena kupní cena, kterou žalobce v rámci svobodného projevu vůle (právního jednání) s kupujícím dojednal. Za prodaný majetek žalobce obdržel protihodnotu, ke zmenšení jeho majetkového stavu nedošlo. Skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současné době násobně vyšší, než v době prodeje, je výsledkem procesu inflace, ztráty hodnoty peněz, za který však žalovaná odpovědnost nenese (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012).“

V posuzované věci je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že v době prodeje předmětných nemovitostí nedošlo ke snížení majetku dovolatele, neboť mu byla zaplacena kupní cena, kterou si smluvně dojednal. Dovolatel přistoupil k přeměně jednoho svého aktiva (nemovitosti) na aktivum jiné (finanční prostředky, peníze). Neutrpěl tedy škodu spočívající např. v tom, že přišel o část svého aktiva, resp. musel prodat své aktivum pod cenou. Je zřejmé, že je třeba odlišovat inflaci, jakožto vzrůst celkové hladiny cen v ekonomice, resp. procentuální změna cenové hladiny oproti minulému období, >1< od nárůstu tržní ceny určitého statku z důvodu např. působení poptávky na určitém trhu. V této souvislosti lze navázat na výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, z nějž plyne, že „Skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současné době násobně vyšší, než v době prodeje, je výsledkem procesu inflace, ztráty hodnoty peněz, za který však žalovaná odpovědnost nenese“. Ať již došlo ke změně ceny aktiva z důvodu inflace či z důvodu jiného, odpovědnost za škodu nemůže být dána. Takový závěr lze dovodit např. za použití argumentum a simili např. ve vztahu k ceně zničeného obrazu – dojde-li ke zničení vzácného obrazu, rovněž se hradí jeho obvyklá cena v době poškození, bez ohledu na to, že následně mohlo dojít k růstu jeho ceny (výjimku by mohl představovat např. ušlý zisk, měl-li poškozený v době zničení obrazu již smluvně domluvený jeho prodej za cenu vyšší, než byla jeho cena obvyklá); rovněž u motorového vozidla se nepřihlíží k tomu, že se jeho cena v průběhu doby snižuje. Obdobně nelze přihlížet k tomu, že cena akcie či cizí měny, kterou byl poškozený v souvislosti se škodní událostí nucen prodat, aby si opatřil finanční prostředky, následně měnila svoji výši (směrem nahoru či dolu). Tyto změny ceny totiž nejsou v příčinné souvislosti se škodní událostí. V posuzované věci je podstatné, že v době škodní události za prodané nemovitosti dovolatel obdržel adekvátní náhradu v penězích (kupní cenu). Připomíná se též další právní závěr plynoucí z již uvedeného rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 96/2012, a to, že: „Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo možno při zajištění peněz pořídit větší objem hmotných prostředků, než v době jejich vrácení, k závěru o vzniku škody vést nemohou.“

K tvrzení dovolatele, že odvolací soud měl vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, ze kterého mimo jiné plyne, že „za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu…“, nutno předně uvést, že dovolatel z uvedeného rozhodnutí nezohlednil v předešlém odstavci popsané konsekvence. Dále je třeba uvést, že aplikace dovolatelem popsaného pravidla na posuzovanou věc je - za stávajícího skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat - vyloučena již z toho důvodu, že dovolatel nebyl nucen zpeněžit předmětné nemovitosti, jak na podkladě závěrů z provedeného dokazování konstatoval odvolací soud. I kdyby však dovolatel – nastala-li by taková skutková (soudy zjištěná) eventualita – v inkriminovaném období přistoupil k dané majetkoprávní dispozici s odůvodněním, že jinou možnost splnění peněžité povinnosti podle tehdy vykonatelných dodatečných platebních výměrů neměl, pak je třeba uvést, že z obsahu spisu (podání dovolatele) nevyplývá, respektive dovolatel (v žádném ze svých podání) netvrdil, že by předmětný prodej tohoto majetku byl (tehdy) učiněn pod cenou.

Škodnou událostí nepochybně bylo zaplacení částky na nezákonně vyměřenou daňovou povinnost. Tuto škodu ovšem dovolatel neuplatňuje, jelikož mu byla již samostatně kompenzována. Dovolateli mohla vzniknout i další škoda, a to právě v souvislosti s opatřením peněžních prostředků na splnění nezákonně uložené daňové povinnosti. Takovouto škodou mohou být např. náklady na prodej věcí (např. daň z nabytí nemovitostí), ale i prodej věcí v časové tísni pod cenou, úroky z úvěru, který by si poškozený vzal, atd. To vše samozřejmě za předpokladu existence adekvátní příčinné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014). S výjimkou nákladů na daň z nabytí nemovitostí (v tehdejší terminologii „daň z převodu nemovitostí“) dovolatel žádnou takovou škodu neuplatnil. Škoda ve výši daně z nabytí nemovitostí již byla kompenzována v rámci úroku z neoprávněného jednání správce daně dle ust. § 254 d. ř.

Ust. § 254 d. ř. stanovuje:

(1) Dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady. Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.

(2) V případě, že bylo na daňovém subjektu vymáháno neoprávněně, náleží mu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok podle odstavce 1 ve dvojnásobné výši; nárok na tento úrok nevzniká, pokud je neoprávněnost exekuce způsobena pozdějším vyslovením neúčinnosti doručení rozhodnutí nebo navrácením lhůty v předešlý stav.

(3) Úrok přiznaný podle tohoto ustanovení správce daně předepíše na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, změněno nebo prohlášeno za nicotné, anebo ode dne prohlášení neoprávněného vymáhání.

(4) Vznikne-li v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně, jakož i v důsledku neoprávněného vymáhání, vratitelný přeplatek, vrátí jej správce daně bez žádosti ve lhůtě podle odstavce 3.

(5) Proti postupu správce daně podle odstavců 1 až 4 je daňový subjekt oprávněn uplatnit námitku podle § 159; proti rozhodnutí o této námitce se lze odvolat.

(6) Úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.

Z odst. 6 tak plyne, že úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. I kdyby tedy dovolatel prokázal celý tvrzený nárok na náhradu škody z tohoto důvodu, tj. zaplacené daně z nabytí nemovitostí, nemůže být s žalobou ani z části úspěšný.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, který je věcně správný, podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. října 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

_______________________________________________________

Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Srov. např. MANKIW, N. G. Zásady ekonomie. Praha: Grada Publishing, 1999, s. 40 a 485.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru