Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4319/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaVady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4319.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 243b o. s. ř. ve znění od 01...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4319/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce doc. Mgr. P. F., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému T. P., zastoupenému JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 327/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2017, č. j. 7 Co 11/2015-395, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 674,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 23 C 327/2010-295, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 24 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 94 800 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaslat žalobci písemnou omluvu ve stanoveném znění (výrok III). Soud prvního stupně dále uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 10 000 Kč (výrok IV) a rozhodl, že žalovaný je povinen žalobci na náhradě nákladů řízení uhradit částku 153 581,80 Kč (výrok V).

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 7 Co 11/2015-329, ve znění „opravného a doplňujícího“ usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. 7 Co 11/2015-349, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I), ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně však změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 96 078 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku v celkové výši 8 491,20 Kč (výrok III).

Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2016, č. j. 30 Cdo 2992/2016-381, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. 7 Co 11/2015-329, ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté odvolací soud napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 7 Co 11/2015-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 184 204,70 Kč (výrok I) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 505,50 Kč (výrok II).

Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaný v dovolání pouze uvedl, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak“ a že „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“

Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Pokud měl žalovaný za to, že určitá dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaný povinen nahradit žalobci náklady tohoto řízení (srov. § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 4 390 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 984,90 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru