Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4295/2017Usnesení NS ze dne 28.08.2019

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4295.2017.1
Dotčené předpisy

§ 12 odst. 1 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3670/19


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4295/2017-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. S., nar. XY, bytem XY, zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 245/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2017, č. j. 35 Co 64/2017-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 42 C 245/2014-107, zamítl žalobu o zaplacení částky 130 856 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 8. 2014 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku jejího trestního stíhání zahájeného usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV, ze dne 21. 5. 2013, č. j. ORIV-32585-104/TČ-2012-001491, přičemž ke stížnosti žalobkyně bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 ZT 153/2013.

Zaplacení částky 30 856 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala coby náhrady majetkové škody představující zaplacené náklady na právní zastoupení v trestním řízení (obhajné), přičemž částku 20 873 Kč žalobkyně vynaložila na náklady své obhajoby a částku 9 983 Kč na náklady obhajoby své dcery E. Ch., tehdy S., která měla v daném trestním řízení procesní postavení spoluobviněné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v plném rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i ohledně výroku I v té části, jíž byl potvrzen výrok II o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. V této části dovolatelka nevymezila žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2, 3 o. s. ř.) a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatelka brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimojiné o nárocích žalobkyně na náhradu škody spočívajících v zaplacených nákladech obhajoby ve výši 20 873 Kč a 9 983 Kč. Dovolání tak není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaných nároků přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Otázka, zda se ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“ – použije i v případě zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání, jež je považováno za nezákonné, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku takového trestního stíhání je nárokem soukromoprávním a analogickému použití uvedeného ustanovení tak na rozdíl práva trestního nebrání zákaz analogie legis v neprospěch obviněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014). Aplikace uvedeného ustanovení per analogiam je součástí ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007), přičemž dovolatelkou zmiňované formulační rozdíly mezi zákonem č. 82/1998 Sb. a úpravou předchozí [§ 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem] Nejvyšší soud nepovažuje za způsobilé k přehodnocení dosavadních judikaturních závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015).

Otázka, zda si dovolatelka své trestní stíhání (jeho zahájení a další průběh) zavinila sama ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že využití práva nevypovídat v trestním řízení může být posouzeno v odškodňovacím řízení jako zavinění si trestního stíhání tehdy, pokud by poškozený neuvedl, ač mohl, skutečnosti, případně důkazy, které by mohly vést k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno nebo by bylo zastaveno (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014).

Při řešení posledně označené otázky odvolací soud nepostupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07, na nějž dovolatelka poukazovala, neboť odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na závěru, že by využití základního práva odepřít výpověď zaručeného čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, mělo v odškodňovacím řízení samo o sobě vést k závěru o zavinění si trestního stíhání ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. I podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání spatřovat bez dalšího pouze v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. Odvolací soud tím, že posuzoval, jaký vliv měla změna procesního postoje žalobkyně a obsah její výpovědi na další průběh trestního stíhání, dospěl ke stejnému řešení, jako soud dovolací, neboť skutečnost, že poškozená osoba odmítla svou výpověď, musí mít konkrétní vliv na průběh či zahájení trestního stíhání (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014).

Nejvyšší soud považuje za potřebné s ohledem na právní úpravu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vysvětlit důvod, proč dovolání žalobkyně v této věci posoudil jako nepřípustné, zatímco v právně a skutkově souvisejícím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 247/2014, v němž přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním požadovala spoluobviněná dcera žalobkyně E. Ch., dříve S., posoudil dovolání dcery žalobkyně jako přípustné a důvodné, takže rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, zrušil zamítavé rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podstatný rozdíl v obou posuzovaných věcech je ten, že podle bodu 24. zmiňovaného rozsudku „soudy neučinily zjištění, že to byla právě dovolatelka, kdo v době využití práva nevypovídat měl informace následně vedoucí ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, a že se jednalo o informace, jež by byly takového charakteru, že by zjevně dovolatelku vyjímaly z okruhu osob podezřelých“. Stejný závěr v nyní projednávané věci učinit nelze. Podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem odvolacím byl v usnesení o zahájení trestního stíhání skutek, jehož se žalobkyně měla ve spolupachatelství se svou dcerou dopustit, popsán tak, že žalobkyně „v úmyslu obohatit sebe a svou dceru E. S., jako zaměstnankyně České televize na pozici vedoucí produkce, měla vystavit v období od 8. 8. 2010 do 19. 4. 2012 celkem 33 faktur, kdy jako dodavatele na všech fakturách uvedla H. M., a to přesto, že H. M. fakturované služby či materiály neposkytla, resp. nedodala a ani je České televizi neúčtovala […]“. Dále ze skutkových zjištění plyne, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání „s ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo teprve po zahájení trestního stíhání v průběhu výslechu obou obviněných, které uvedly zcela nové informace, které předtím nebyly policejnímu orgánu známy a nemohl je tedy prověřit a zohlednit při rozhodování o dalším postupu, neboť tyto předtím využily svého zákonného práva a odmítly k věci vypovídat. Jedná se zejména o tvrzení D. S., že veškeré služby a materiály, které jí byly fakturovány, ona sama pro Českou televizi zrealizovala nebo dodala […]“.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem odvolacím dále plyne, že (již) dne 16. 5. 2012 podala Česká televize trestní oznámení, neboť při vnitřním auditu zjistila skutečnosti shora uvedené a v návaznosti na to tentýž den se žalobkyní rozvázala pracovní poměr. Dne 5. 9. 2012 žalobkyně odmítla vypovídat v rámci podání vysvětlení, dne 10. 12. 2012 jí bylo sděleno podezření a opět odmítla vypovídat, dne 21. 5. 2013 bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání, dne 18. 6. 2013 žalobkyně svůj procesní postoj změnila a učinila výpověď a dne 1. 8. 2013 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno se shora citovaným odůvodněním.

Věcná a časová souvislost výpovědi žalobkyně s rozhodnutím o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání je tak zcela zřejmá. Žalobkyně uvedené faktury vystavila a věděla, že fakturační údaje na nich uvedené nejsou správné, neboť paní M. žádné služby a materiály České televizi neposkytla a nedodala. Důvodem pro zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pak byl obsah její výpovědi, že uvedené služby a materiály ve skutečnosti České televizi poskytnuty byly a že tyto zakázky dodala České televizi ona sama. Odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. opakovaně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014) dospěl ke správnému řešení, že si žalobkyně v takovém případě sama zavinila trestní stíhání, neboť již při podání vysvětlení dne 5. 9. 2012 nebo u výslechu po sdělení podezření dne 10. 12. 2012 mohla uvést zmiňované skutečnosti o tom, že fakturované dodávky služeb a materiálů byly České televizi poskytnuty (takže škoda nevznikla), přičemž pokud by orgány činné v trestním řízení tyto skutečnosti znaly, trestní stíhání by nebylo zahájeno, nebo by bylo zastaveno (jak se také nakonec v posuzované věci stalo).

Jak již bylo uvedeno, otázka, zda si žalovaná s ohledem na konkrétní okolnosti případu sama zavinila zahájení trestního stíhání, tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. S ohledem na rozebrané věcné a časové souvislosti posuzovaného trestního řízení nelze uvažovat o tom, že by žalobkyni nebyl dán přiměřený čas a možnosti k přípravě její obhajoby ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Řešení odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, jichž se žalobkyně rovněž dovolávala, zejména se závěrem, že pojem „zavinění“ uvedený v § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk je třeba vykládat restriktivně, tedy nikoliv ve smyslu (alespoň) nevědomé nedbalosti podle civilistické právní doktríny, nýbrž spíše jako „způsobení si“ („zavdání příčiny k“) zahájení trestního stíhání.

K tvrzení žalobkyně, že po zastavení trestního řízení s ní byla pro tentýž skutek vedena další dvě trestní řízení, přičemž definitivně byla žalobkyně zproštěna obžaloby až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2016, sp. zn. 33 T 151/2015, dovolací soud přihlížet nemůže, neboť se jedná o nepřípustně uplatněnou novou skutečnost (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), když podle obsahu spisu žalobkyně toto tvrzení v řízení před soudy nižších stupňů nepřednesla a nebylo k němu vedeno žádné dokazování.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru