Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4278/2010Rozsudek NS ze dne 22.11.2011

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Průtahy v řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4278.2010.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4278/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3.487,77 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 58/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, č. j. 11 Co 341/2009 - 46, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, č. j. 11 Co 341/2009 – 46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2009, č. j. 26 C 58/2008 – 35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 3.487,77 EUR s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného ve správním soudnictví.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce zahájil dne 15. 10. 2004 žalobou podanou proti správnímu orgánu řízení u Městského soudu v Praze, vedené pod. sp. zn. 5 Ca 329/2006, a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Žalovaná se ve věci vyjádřila dne 1. 12. 2004. Dne 19. 1. 2005 byl žalobce osvobozen od soudních poplatků. Dne 11. 3. 2005 byla žaloba usnesením městského soudu odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce kasační stížnost, spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků. Dne 20. 9. 2006 bylo napadené rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Dne 30. 1. 2007 podal žalobce žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, která byla dne 19. 5. 2008 zamítnuta, kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta dne 31. 7. 2008. Městský soud v Praze rozhodl o žalobě rozsudkem, který nabyl právní moci dne 16. 10. 2008. Proti rozsudku podal žalobce kasační stížnost, která byla usnesením, jež nabylo právní moci dne 7. 4. 2009, Nejvyšším správním soudem odmítnuta.

Soud prvního stupně dovodil, že celková délka řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá, a neshledal proto porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Doplnil, že žalobce se v posuzovaném řízení domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím ve vydání vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., ve znění vyhl. č. 378/2004 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu odnětí svobody a ve vydání Vnitřního řádu Věznice Plzeň ze dne 1. 7. 2004, jenž byl aprobován generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky. Požadoval, aby soud citovanou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti a vnitřní řád Věznice Plzeň zrušil a uložil žalované respektovat při tvorbě podzákonných předpisů čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že vydávání právního předpisu nelze považovat za zásah správního orgánu ve smyslu § 82 soudního řádu správního, proto došlo k zamítnutí žaloby.

Odvolací soud dovodil, že v průběhu původního řízení došlo k určitému průtahu (po zrušení prvního rozhodnutí Nejvyšším správním soudem a vrácení věci městskému soudu). Konstatoval, že řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam. Dospěl k závěru, že jako odškodnění újmy žalobce postačí konstatování, že v řízení došlo k průtahům a porušení práva, přičemž podmínky pro peněžité odškodnění nejsou dány [§ 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk)]. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. a opírá je o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), založeného na nesprávném skutkovém zjištění (dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda lze pouhé konstatování porušení práva v odůvodnění negativního (zamítavého) rozsudku, považovat za spravedlivou a dostatečnou satisfakci, a to vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též ESLP). Dovolatel se domnívá, že konstatování porušení práva pouze v odůvodnění zamítavého rozsudku, tak jak to učinil odvolací soud, není dostatečným odškodněním ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“). Z rozsudků ESLP (Mifsud vs. Francie, Sürmeli vs. Německo) dovozuje, že konstatování porušení práva jako dostačující satisfakce znamená „pozitivní“ rozsudek pro žalobce a poskytuje se mu alespoň náhrada nákladů řízení. Namítá, že celková délka řízení čtyř a půl let není ve vztahu k jednoduchosti sporu přiměřenou. Podotkl, že je potřeba posuzovat celkovou délku řízení, nikoli jen okleštěnou část řízení, ve které docházelo k průtahům. Zdůraznil, že již samotné řízení o odškodnění trvá od 10. 10. 2007. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, obsažené toliko v odůvodnění jinak zamítavého rozsudku, je dostatečným odškodněním žalobci vzniklé újmy, neboť tu odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do vnitrostátního právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“ nebo „R 58/2011“/, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, avšak po zhodnocení všech okolností případu postačuje jako přiměřené zadostiučinění žalobcovy újmy konstatování porušení jeho práva.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného § 6 OdpŠk, vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. také Stanovisko část. V.).

V případě cit. § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).

Pokud odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v této věci, byť základ nároku žalobce shledal oprávněným, je jeho právní posouzení žalobcova nároku nesprávné.

Žalobcova námitka, že snad měl odvolací soud vzít při posuzování kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk do úvahy jakousi „okleštěnou část řízení“, není důvodná, neboť odvolací soud vycházel správně z celé délky řízení od podání žaloby do právní moci konečného rozsudku ve věci (viz Stanovisko právní věta 4.).

Protože odvolací soud neposoudil správně žalobcův nárok v otázce formy poskytnutého zadostiučinění, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými

(§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 22. listopadu 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru