Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 424/2015Usnesení NS ze dne 24.06.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.424.2015.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2714/15 ze dne 04.11.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 424/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. Ch., a b) F. Ch., zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 115/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 70 Co 333/2014-68, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobci se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) domáhali zaplacení každý částky 212.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 7 C 137/2002.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. května 2014, č.j. 31 C 115/2013-42, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobou podanou dne 18. července 2001 u Okresního soudu v Děčíně se Česká republika – Okresní úřad v Děčíně domáhala proti žalobcům zaplacení částky 145.000,- Kč s příslušenstvím. Ve věci byl dne 24. července 2001 vydán platební rozkaz, který se nepodařilo žalobcům řádně doručit. Poté, co se nepodařilo zjistit jejich pobyt, ustanovil jim soud usnesením ze dne 9. ledna 2004 opatrovníka, rozsudkem ze dne 23. února 2004, doručeným opatrovníkovi bylo žalobě vyhověno. Žalobci se o probíhajícím řízení dozvěděli až po nařízení exekuce usnesením ze dne 20. července 2004 a pak dlužnou částku dobrovolně uhradili a z tohoto důvodu byla na návrh oprávněného exekuce zastavena. Podáním ze dne 5. května 2009 se žalobci proti rozsudku ze dne 23. února 2004 odvolali, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2012 byl rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. U jednání tohoto soudu dne 4. června 2012 vzala Česká republika žalobu zpět s tím, že žalovaná částka byla již dne 24. září, resp. 5. listopadu 2004 zaplacena. Žalobci se zpětvzetím žaloby souhlasili, a proto bylo řízení zastaveno. Proti usnesení o zastavení řízení, konkrétně proti výrokům o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek se žalobci odvolali a o jejich odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. února 2013, které nabylo právní moci dne 11. dubna 2013. Soud prvního stupně konstatoval, že předmětné řízení trvalo 11 let a 9 měsíců, v jeho průběhu došlo k průtahům, žalobci se na délce řízení významně podíleli, když se nezdržovali na adrese svého trvalého pobytu a nebyli pro soud dosažitelní, a to ani poté, co se v srpnu 2004 o existenci řízení dozvěděli, a až do července 2009, kdy podali proti rozsudku ze dne 23. února 2004 odvolání, nevyvíjeli ve věci jakoukoli činnost. Okresní soud v Děčíně byl více než 5 let přesvědčen o tom, že věc je pravomocně skončena, takže nelze uzavřít, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení. Dále soud prvního stupně uvedl, že i kdyby k nesprávnému úřednímu postupu došlo, je vyloučen vznik nemajetkové újmy na straně žalobců, protože o existenci řízení do srpna 2004 nevěděli, poté až do července 2009 zůstali nečinní. Od doby, kdy v roce 2004 svůj dluh zaplatili, nebylo pro ně v předmětném řízení již nic v sázce. Soud prvního stupně nakonec uzavřel, že žalobci uplatňují své právo v rozporu s dobrými mravy a snaží se institut zadostiučinění zneužít.

Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 70 Co 333/2014-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, sice dospěl k závěru, že dobu trvání řízení je třeba považovat za nepřiměřenou, v čemž je nutno spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, ale k nemajetkové újmě na straně žalobců nedošlo. O probíhajícím řízení se žalobci dozvěděli až v roce 2004 v souvislosti s nařízenou exekucí, ale ta byla usnesením ze dne 10. prosince 2004 v důsledku zaplacení dlužné částky žalobci zastavena, takže po zastavení exekuce pro ně již nebylo nic v sázce a v souvislosti s dále probíhajícím řízením již proto nemohli trpět žádným pocitem nejistoty, do něhož by byli v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uvedeni a následně v něm udržováni. Za stavu, kdy v důsledku nesprávného úředního postupu v předmětném řízení nevznikla žalobcům žádná nemajetková újma, nejsou splněny předpoklady pro poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud ještě zdůraznil, že smyslem institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu je odškodnění újmy skutečně vzniklé a nikoli paušální „potrestání“ státu za nesprávný úřední postup jeho orgánů. Přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že v jednání žalobců lze spatřovat snahu o zneužití institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu za účelem získání hmotného prospěchu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 22. prosince 2014 dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a domnívají se, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Nesouhlasí s tím, že

- po uhrazení dlužné částky již pokračující řízení nemůže vyvolávat pocit nejistoty na straně účastníků řízení,

- že neexistenci nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouhého řízení lze odůvodnit pouze na základě jediného kritéria - významu řízení pro účastníka,

- že je možné založit rozhodnutí, že nevznikla nemajetková újma na tom, že účastníci zneužili institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu za účelem dosažení majetkového prospěchu,

- že je možné požadovat po účastnících, aby předvídali výsledek řízení již v jeho průběhu a z výsledku řízení dovozovat, že určitá část řízení již nebyla pro účastníka významná. Současně namítají, že se odvolací soud nevypořádal s některými jejich námitkami. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobci o probíhajícím řízení do července, resp. srpna 2004 nevěděli a po zastavení exekučního řízení v prosinci 2004 vedení předmětného řízení ve věci ztratilo svůj význam a dovolatelé již věděli, že žalobkyně se svým nárokem nemůže být úspěšná. Závěry odvolacího soudu jsou po obsahové stránce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého je účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován a tudíž platí že, „nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o řízení proti němu vedeném, a to ani v případě, že již tehdy bylo řízení nepřiměřeně dlouhé“. Tyto závěry lze shrnout tak, že „dovolateli nemůže vzniknout nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení v době od jeho zahájení do doby, kdy se o něm dozvěděl“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 227/2014). Rozsudek odvolacího soudu je rovněž v souladu s názorem dovolacího soudu, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení, jakož i se závěrem Nejvyššího soudu, že „předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1527/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1743/2014).

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru