Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4228/2018Usnesení NS ze dne 11.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4228.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 159 předpisu č. 280/2009 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1415/18


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4228/2018-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Lovochemie, a.s., identifikační číslo 49100262, se sídlem v Lovosicích, Terezínská 57, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 92/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Co 191/2018-103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 19 C 92/2017-37, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 803 499,57 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované v částce 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla v rámci daňového řízení vzniknout tím, že v postavení poddlužníka, jak uvádí omylem, plnila Specializovanému finančnímu úřadu uvedenou částku, a to na základě dříve vydaného rozhodnutí téhož úřadu o zřízení zástavního práva vůči blíže specifikované pohledávce dlužníka žalobkyně – společnosti ČKD Praha DIZ, a.s. Žalobkyně, coby osoba na daňovém řízení zúčastněná, dodatečně tvrdila, že pohledávka vůči ČKD Praha DIZ, a.s. nebyla ve skutečnosti po právu (neexistovala) a v rámci daňového řízení tak mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně státu. Specializovaný finanční úřad opakovaně odmítl přijaté plnění vrátit, ač žalobkyně tvrdí, že tak měl podle § 165 zákona č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) učinit. V tom žalobkyně spatřovala nesprávný úřední postup vedoucí ke vzniku škody na její straně, na čemž podle ní ničeho nezměnila ani skutečnost, že Specializovaný finanční úřad svým pravomocným rozhodnutím ze dne 27. 9. 2017, č. j. 138032/17/4300-12715-50550, zamítl námitku žalobkyně podanou proti postupu správce daně (dále jen „rozhodnutí o námitce“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda a jaký vliv má na řízení o náhradu škody průběh řízení o správní žalobě podané žalobkyní proti pravomocnému rozhodnutí o námitce, vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Af 134/2017, na možnost domáhat se náhrady škody v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud výslovně přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 808/2016, v němž byla – byť v obdobných poměrech nároku na vrácení přeplatku DPH – vysvětlena problematika otázky subsidiarity odpovědnosti státu za škodu. Tamtéž Nejvyšší soud odkázal na svoji předchozí judikaturu v případech, kdy se lze domoci uspokojení pohledávky vůči dlužníkovi, jímž je osoba odlišná od státu, a to konkrétně na rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010. V něm bylo připomenuto, že neexistuje-li škoda (uplatnitelná vůči státu postupem předjímaným zákonem č. 82/1998 Sb.) v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004). V tehdy projednávané věci se nejednalo (stejně jako nyní) o pohledávku dovolatele za třetí osobou, nýbrž za samotnou Českou republikou, proti níž zároveň směřovala také předmětná žaloba na náhradu škody.

Současně bylo odkazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09, který uvedl, že „je nepochybně právě účelem zákona č. 82/1998 Sb. náprava závadného stavu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu, a to formou náhrady škody, za niž, byla-li způsobena při výkonu státní moci, odpovídá stát, na stranu druhou tato možnost nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu sjednat cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje. V souladu s názorem Ústavního soudu tak tehdy dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím se lze domáhat pouze tehdy, nelze-li sjednat nápravu cestou vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon poškozenému poskytuje.

Protože v nyní posuzované věci zůstala dovolatelce zachována možnost domoci se v předepsaném řízení uspokojení její pohledávky na vrácení (podle žalobních tvrzení) omylem zaplaceného plnění z titulu zástavního práva k pohledávce třetí osoby (daňového dlužníka), pak i nosný závěr odvolacího soudu se nevzpírá úvahám výše popsané ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle níž za takové situace (ještě) „nelze postupovat cestou náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem“. Uvedený názor je pak projevem dlouhodobě ustálené judikatury dovolacího soudu, kdy lze poukázat i na jeho rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4121/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2871/15.

Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud k argumentaci žalobkyně podotýká, že odvolací soud podle odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí zřetelně vycházel z toho, že uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, nýbrž žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup byl završen právě autoritativním rozhodnutím o jí podané námitce (které jako nezákonné nebylo dle § 8 odst. 1 OdpŠk zrušeno). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 19. 2. 2019, čj. 1 Afs 271/2016-53, vyložil, že rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s. (přezkoumatelným ve správním soudnictví) je i rozhodnutí o námitce podle § 159 daňového řádu, jelikož jím lze zakládat, měnit či rušit povinnosti daňového subjektu (osoby zúčastněné) v souvislosti s probíhajícím řízením. Případná nezákonnost rozhodnutí o námitce může znamenat zkrácení subjektivních práv toho, kdo námitku podal. Proto proti němu musí být zásadně přípustná žaloba podle § 65 s. ř. s., kterou také žalobkyně v poměrech projednávané věci podala a o níž nebylo prozatím rozhodnuto.

Z důvodů výše vyložených je současně vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce, „kdy vzniká škoda (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.) způsobená nesprávným úředním postupem správce daně spočívajícím v nevrácení finančních prostředků, k jejímuž poskytnutí nebyl plátce povinen“. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (žaloba je podána předčasně, před vypořádáním nároku žalobkyně v rámci k tomu vyhrazeného řízení), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a nadto není podle § 238 odst. 1 písm. h/ objektivně přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru