Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 422/2003Usnesení NS ze dne 20.01.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.422.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 422/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. F., proti žalované obchodní společnosti B., a. s., o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 131/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2001, č. j. 21 Co 175/2001-261, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 11. října 2000, č. j. 3 C 131/99-232, zamítl žalobu, podle níž mělo být žalované uloženo zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne

5. prosince 2001, č. j. 21 Co 175/2001-261, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. ledna 2002.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce dne 15. února 2002 dovolání (ve znění podání ze dne 11. března 2002 a ze dne 30. srpna 2002), v němž vyslovuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Přípustnost dovolání odvozuje

z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 239 téhož zákona. Dovolatel požaduje zrušení napadeného rozsudku, stejně tak i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.

K podanému dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila.

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů,

tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

V posuzovaném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v průběhu roku 2000. Dovolací soud proto v tomto svém rozhodnutí vychází ze znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z obsahu podaného dovolání (zejména z jeho doplnění) vyplývá, že žalobce - jak již bylo uvedeno - odvozuje přípustnost dovolání v této věci z ustanovení § 238

odst. 1 písm. b) o. s. ř. a z ustanovení § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

O tento případ však v posuzované věci nejde. Je sice skutečností, že v označené věci již dříve rozhodoval jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, který původní rozsudek soudu prvního stupně změnil. Obě tato rozhodnutí však byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. července 1999, č. j. 28 Cdo 1448/98-175, a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V tomto případě tedy nejde o případ, na nějž pamatuje zmíněné ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání tedy v označené věci není dána na základě tohoto ustanovení.

Protože v dané věci odvolací soud ve svém rozhodnutí současně nerozhodl

o tom, že by proti jeho rozhodnutí bylo připuštěno dovolání, dovolací soud se proto musel dále zabývat tím, zda přípustnost dovolání případně v této věci není založena

z jiného důvodu, než z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě však ze spisu nevyplývá, že by žalobce byl ještě před vyhlášením napadeného rozsudku odvolacího soudu skutečně navrhl, aby ve věci bylo dovolání připuštěno. Není tak naplněn jeden z předpokladů nezbytných k tomu, aby přípustnost dovolání byla založena na základě tohoto ustanovení. Dovolání tak není přípustné v označené věci ani z tohoto důvodu.

Případné vady vyjmenované v § 237 odst. l o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.), v dovolání namítány nebyly a nepodávají se ani

z obsahu spisu. Přípustnost dovolání není založena ani na základě tohoto ustanovení.

Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., § 238 odst. 1 o. s. ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona. Dovolací soud z tohoto důvodu proto podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta první a § 151

odst. l věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady vznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru