Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 421/2016Usnesení NS ze dne 26.09.2016

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.421.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 8 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 421/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce JUDr. Z. P., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 286/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 11 Co 186/2015-606, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 15 C 286/2012-567, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 70 049,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 23. 12. 2013 do zaplacení, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 2 300 323,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 23. 12. 2012 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 536 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 954,80 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 4 320,40 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a výroku V. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 1 914 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že se žalované neukládá povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 954,80 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2014, č. j. 11 Co 179/2014-550 (podle původního číslování spisu, jež bylo opraveno, č. j. 11 Co 179/2014-516) částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2013, č. j. 15 C 286/2012-501 (podle původního číslování spisu, jež bylo opraveno, č. j. 15 C 286/2012-467) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy výše uvedeným způsobem rozhodly o žalobě, prostřednictvím které se žalobce po žalované domáhal náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení ze dne 18. 12. 2004 o zahájení trestního stíhání vůči žalobci. Žalobce popsal průběh proti němu (a dalším osobám) vedeného trestního řízení, v němž byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 3 T 107/2007, proti němuž podané odvolání bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 194/2010. Žalobce původně požadoval 74 647 Kč a 505 160,40 Kč jakožto částky, které uhradil svým obhájcům, a dále náhradu škody za vazbu ve výši 76 605,54 Kč. Žalobce též požadoval 2 541 556 Kč jako ušlou mzdu a nevyplacené odchodné, k čemuž uvedl, že byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky rozhodnutím vydaným dne 27. 12. 2004 ředitelem PČR Správy hl. m. Prahy, které bylo přímo odůvodněno a založeno na usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 18. 12. 2004. Žalovaná v rámci projednání nároku na náhradu škody část žalobcových nároků uznala a uhradila a žalobce vzal částečně žalobu zpět.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 11 Co 186/2015-606, co do výroku I. žalobce napadl včasným dovoláním, přičemž k přípustnosti uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.

Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání není přípustné.

V první řadě je subjektivně nepřípustné dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I. napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť v uvedeném rozsahu soudy žalobcově požadavku vyhověly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).

Nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I. napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které soud částečně zamítl žalobcův požadavek na náhradu škody spočívající v žalobcem uhrazených nákladech obhajoby, neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Jak dovolací soud opakovaně uvádí, v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).

Jak žalobce sám v dovolání uvádí, míní dovoláním zpochybnit tři důvody, pro které soud prvního stupně zamítl žalobcův požadavek na náhradu ušlé mzdy a vyplacení odchodného. Jelikož ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu stojí pouze na závěru jediném, konkrétně o neexistenci nezákonnosti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru (přičemž odvolací soud výslovně uvedl, že se ostatními důvody nezabývá, neboť jím přezkoumaný důvod dostačuje pro zamítavé rozhodnutí), je irelevantní v dovolání vedená polemika se zbylými dvěma důvody uváděnými soudem prvního stupně. Jak vyplývá již ze znění § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání mohou založit pouze otázky hmotného nebo procesního práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí.

Co se týká otázky zákonnosti rozhodnutí vydaného dne 27. 12. 2004 ředitelem PČR Správy hl. m. Prahy o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, namítá žalobce v dovolání, že závěry soudu jsou výsledkem přepjatého formalismu a doslovného gramatického výkladu práva. Tímto způsobem ovšem není formulována jakákoliv právní otázka, a přípustnost dovolání tedy není dána. Jak vyplývá z dalšího obsahu dovolání, žalobce zpochybňuje průběh řízení, v němž došlo k vydání rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru, a požaduje po soudech, aby hodnotily, zda je předmětné rozhodnutí nezákonné. Tímto názorem žalobce nepředkládá otázku dovolacím soudem neřešenou. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005) je ustálena v závěru, že: „[n]ezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné.“ S uvedenou rozhodovací praxí je dovolání souladné, a žalobcem nastíněná právní otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.

Jelikož dovolání relevantním způsobem nezpochybňuje závěr o absenci nezákonného rozhodnutí, jako podmínky odpovědnosti státu za škodu, je zbytečné zabývat se otázkou vyčerpání prostředků k ochraně práv poškozeného, jež jako další podmínku stanovuje § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1892/2009).

Dovolání v části, v níž směřuje proti výroku I. napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen výrok V. rozsudku soudu prvního stupně, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2016

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru