Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4198/2010Rozsudek NS ze dne 25.09.2013

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4198.2010.1
Dotčené předpisy

§ 11 obč. zák.

§ 420 odst. 2 obč. zák.

§ 237 odst. 3 o. s. ř.

§ 221 odst. 2 o. s. ř.

§ 13 obč. zák.

čl. 4 předpisu č. 143/1988 Sb.

čl. 9 odst. 1 předpisu č....

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4198/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) N. V. D., b) V. T. K. H. a c) V. T. P. D., zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalovaným: 1) Česká republika, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, 2) Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, 3) Mgr. T. H., 10) D. B., 11) Ing. J. Š., 12) JUDr. E. H., pod adresou: Ústřední ředitelství Policie ČR, Praha 6, Pelléova 21, a 13) F. V., pod adresou Ústřední ředitelství Policie ČR, Praha 6, Pelléova 21, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 81/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č.j. 1 Co 477/2008-738, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2007, č.j. 1 Co 477/2008-738 a rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 81/2004-667, se v rozsahu jímž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 81/2004-667, zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. října 2005 č. j. 36 C 81/2004-342, ve znění usnesení ze dne 3. ledna 2007 č. j. 36 C 81/2004-476 a usnesení ze dne 7. března 2007 č. j. 36 C 81/2004-543, uložil žalované České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, aby se do tří dnů od právní moci rozsudku omluvila prvnímu žalobci doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem tohoto znění: „Přijměte prosím omluvu za porušení ústavně zaručeného práva listovního tajemství tím, že vězeňskou službou ČR byl neoprávněn zadržen dopis, který jste adresoval z vazby Vašemu obhájci, který byl neoprávněně předán M. Č., vyšetřovateli policie ČR, který tento dopis dne 23. 5. 1997 neoprávněně a v rozporu se zákonem podrobil cenzuře“ (odstavec I výroku). Třetímu žalovanému uložil, aby se do tří dnů od právní moci rozsudku písemně omluvil všem žalobcům, každému zvlášť, ve znění omluvy uvedeném ve výroku a zamítl žalobu ohledně části textu navrhované omluvy uvedeného rovněž ve výroku a žalobu na zaplacení částky 30.000,- Kč (odstavec II výroku). Žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému uložil, aby se, každý zvlášť každému ze žalobců, zvlášť písemně omluvili doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem ve znění omluvy uvedeném ve výroku a žalobu proti těmto žalovaným „co do zbytku nároku na omluvu“ zamítl (odstavec III výroku). Žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, uložil, aby každému ze žalobců zaplatila 60.000,- Kč a zamítl žalobu, aby každému z nich zaplatila dalších 90.000,- Kč (odstavec IV výroku). Dále zamítl žalobu „co do nároku na zadostiučinění v penězích“ vůči desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému (odstavec V výroku). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec VI výroku).

Při rozhodování ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, vycházel ze zjištění, že označený zásah do práva na listovní tajemství cenzurou dopisu prvního žalobce byl prokázán, a že vyšetřovatel JUDr. Č. se žalobci za své pochybení omluvil. Dovodil odpovědnost žalované za činnost Vězeňské služby a shledal proto odůvodněným nárok prvního žalobce na přiznání omluvy. Ve vztahu k třetímu žalovanému vycházel ze zjištění, podložených nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, že příkaz k domovní prohlídce vydaný tímto žalovaným, měl, kromě dalších nedostatků, chybně uvedené jméno prvního žalobce. Dovodil, že sám příkaz k domovní prohlídce nemůže být neoprávněným zásahem do osobnostních práv, neboť se na něj vztahuje „úřední licence“, avšak neoprávněný zásah dovodil ve zkomolení jména prvního žalobce a za to shledal přiměřeným zadostiučiněním „zvláštní omluvu“. Ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému vycházel na základě jím provedených důkazů (zejména závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96 a spisu PSP 98 OSK TČ 96, z výslechu prvního žalobce, druhé žalobkyně a jejich dcery svědkyně N. T. L.) ze zjištění, že v průběhu zadržení žalobců a při provádění domovní prohlídky došlo ze strany žalovaných policistů k velkému počtu hrubých pochybení v jejich postupu, že jedenáctý žalovaný při zadržení srazil prvního žalobce na zem a nasadil mu pouta, přičemž žalobci při tom byla způsobena nevelká zranění, že však nebylo prokázáno, že by jej bil, že při zadržení druhé žalobkyně, kdy po výzvě k otevření bytu tato žalobkyně dveře bytu před policisty zabouchla, zřejmě proto, že nerozuměla a lekla se, dále, že bylo neadekvátně razantně postupováno, že žalobci byli od zadržení do večera spoutáni, první žalobce od zadržení, k němuž došlo v 9 hodin, že jídlo dostali až v 19 hodin. Pokud jde o přepsání nesprávného jména žalobce na správné na příkazu k domovní prohlídce dvanáctou žalovanou a případné odepření tlumočníka a neprovedení předběžného výslechu při domovní prohlídce, dospěl k závěru, že jde o procesní pochybení, která nemohou být neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Naproti tomu neoprávněný zásah shledal v násilném zadržení prvního žalobce, v násilném vpádu do bytu žalobců a v jejich bezdůvodném spoutání po dobu několika hodin, neboť takové jednání je oprávněné pouze v případě, že jde o nebezpečné pachatele, kteří kladou odpor, což v dané věci nebylo prokázáno, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že žalobce nešlo vyšetřovat na svobodě, že by neotevřeli byt, kdyby věděli o co jde a konečně, že vyšetřovatelům musel být již v průběhu vyšetřování zřejmý jeho výsledek, tedy, že obě žalobkyně nakonec dostaly pouze nevelké podmíněné tresty a první žalobce trest odnětí svobody v délce jednoho roku. V jednání policistů soud prvního stupně shledal i „jistou zlovolnost“. Dovodil, že jádrem zásahu není „exces nebo jednotlivé jednání policistů (i když ti nepochybně ke špatnému výsledku každý určitým dílem přispěli), ale k zásahu do práv žalobců došlo zejména vinou organizace a systémových nedostatků; nejedná se o nějaký exces, ale o praxi, která je zřejmě zavedená, a zřejmě špatná“.

Přiměřeným zadostiučiněním shledal „prostou“ omluvu žalobcům, nikoli již předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích. V případě žalované České republiky, jednající Ministerstvem vnitra ČR, dovodil právní odpovědnost za činnost policistů a splnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, jejichž výši stanovil výší satisfakce přiznávané ve srovnatelných případech.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. října 2007, č. j. 1 Co 133/2007-595, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I a VI výroku ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nařídil přitom, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce. Výrokem II odvolací soud rozhodl tak, že v napadeném zamítavém odstavci II výroku se rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení ze dne 3. ledna 2007 č. j. 36 C 81/2004-476, a usnesení ze dne 7. března 2007 č. j. 36 C 81/2004-543, potvrzuje. Výrokem III odvolací soud potvrdil zamítavý výrok (v odstavci III rozsudku soudu prvního stupně) ve znění, že „se zamítá žaloba, aby se žalovaná Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra ČR, desátý, jedenáctý, dvanáctá a třináctý žalovaní, každý zvlášť, všem žalobcům, každému zvlášť, písemně omluvili doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem obsahujícím omluvu za protiústavní zásah do jejich domovní svobody v důsledku soudcem Mgr. T. H. nezákonně nařízené a nezákonně provedené domovní prohlídky dne 24. 8. 1996, která byla nálezem Ústavního soudu označena za protiústavní, jakož i za ponižující zacházení, zejména bezdůvodné fyzické napadení prvního žalobce ze strany policistů, odepření stravy, nezákonné a nadbytečné poutání, odepření možnosti konání obvyklých hygienických úkonů v době zadržení a odepření ústavně zaručeného práva na tlumočníka, jemuž byli žalobci vystaveni ze strany příslušníků Policie ČR, jakož i ze strany obecných soudů, které, ač měly za povinnost poskytnout jim soudní ochranu, této povinnosti nedostály, takže domovní prohlídka byla provedena na základě příkazu, vzbuzujícího důvodné podezření, zda se vůbec jedná o soudcovské rozhodnutí, nadto neoprávněně pozměněného policistkou JUDr. E. H., která svévolně přepsala údaje v této veřejné listině nesprávně a neúplně uvedené, čímž neoprávněně pozměnila obsah veřejné listiny a užila ji jako pravé, aniž by byl proveden předchozí výslech žalobců a aniž by byl žalobcům vydán policisty opis protokolu o domovní prohlídce v zákonem určené lhůtě, a aby znění omluvy obsahovalo text „jakož i ze strany obecných soudů, které, ač měly za povinnost poskytnout vám soudní ochranu, této povinnosti nedostály“. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém odstavci IV výroku (výrok IV rozsudku dovolacího soudu), dále v napadeném zamítavém odstavci V výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá žaloba, aby desátý, jedenáctý, dvanáctá a třináctý žalovaní zaplatili každý každému ze žalobců 30.000,- Kč (výrok V rozsudku dovolacího soudu). Odvolací soud dále ve výroku VI změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím odstavci III výroku ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému tak, že se zamítá žaloba, aby se tito žalovaní každý zvlášť všem žalobcům, každému zvlášť, písemně omluvili doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem tohoto znění: „Přijměte prosím omluvu za protiústavní zásah do vašeho práva na domovní svobodu v důsledku soudcem Mgr. T. H. nezákonně nařízené a nezákonně provedené domovní prohlídky dne 24. 8. 1996, která byla nálezem Ústavního soudu ČR označena za protiústavní, jakož i za ponižující zacházení, zejména bezdůvodné fyzické napadení žalobce pana N. V. D. ze strany policistů, odepření stravy, nezákonné a nadbytečné poutání, odepření možnosti konání obvyklých hygienických úkonů v době zadržení a odepření ústavně zaručeného práva na tlumočníka, jemuž jste byli vystaveni ze strany příslušníků Policie ČR, takže domovní prohlídka byla provedena na základě příkazu vzbuzujícího důvodné podezření, zda se vůbec jedná o soudcovské rozhodnutí, nadto neoprávněně pozměněného policistkou JUDr. E. H., která svévolně přepsala údaje v této veřejné listině nesprávně a neúplně uvedené, čímž neoprávněně pozměnila obsah veřejné listiny a užila ji jako pravou, aniž by byl proveden váš předchozí výslech a aniž vám byl vydán policisty opis protokolu o domovní prohlídce v zákonem určené lhůtě“. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím odstavci IV výroku tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra ČR zaplatila každému ze žalobců 60.000,- Kč (výrok VII rozsudku dovolacího soudu). Výrokem VIII odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou, jednající Ministerstvem vnitra ČR, třetím, desátým, jedenáctým, dvanáctou a třináctým žalovaným, a konečně výrokem IX. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací v odůvodnění vyložil, že organizační složkou státu s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 a 3 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je mimo jiné i Vězeňská služba ČR, která, vzhledem tomu, že k tvrzenému zásahu mělo dojít v souvislosti s její činností „neoprávněné zadržení dopisu a jeho předání vyšetřovateli“, je právě tou organizační složkou, která by v dané věci měla za stát jednat. Zastupování žalované organizační složkou, která v dané věci není oprávněna zastupovat žalovanou, je třeba považovat za vadu řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejen vzhledem k této, odvolacím soudem hodnocené jako závažné, vadě v řízení, ale i k vadě spočívající v neurčitosti zamítavých částí výroku rozsudku v podobě „co do zbytku nároků“ a dalším níže uvedeným vadám, nařídil odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř., aby v dalším řízení věc projednal jiný samosoudce.

Desátý, jedenáctý, dvanáctá a třináctý žalovaný, jako policisté, ale rovněž třetí žalovaný jako soudce, jednali jménem státu (právnické osoby), přičemž s odkazem na analogické použití (§ 853 obč. zák.) ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., odpovědnost za případný neoprávněný zásah do osobnostních práv způsobený při činnosti právnické osoby těmi, které k této činnosti použila, nese sama právnická osoba. Výjimkou by bylo pouze excesní jednání těchto žalovaných, které však v řízení nebylo prokázáno. Odvolací soud zdůraznil, že přestože sám soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ve vztahu k žalovaným policistům dospěl k závěru, že „jádrem zásahu není exces nebo jednotlivé jednání žalovaných policistů“, tedy fakticky k závěru o nedostatku jejich věcné pasivní legitimace ve sporu, zcela překvapivě uložil těmto žalovaným povinnost žalobcům se omluvit. Pasivní legitimace v dané věci nesvědčí ani třetímu žalovanému, neboť příkaz k domovní prohlídce vydal jako soudce jménem státu, přičemž procesní vady tohoto příkazu nemohou mít na uvedený závěr žádný vliv. Vzhledem k nedostatku věcné pasivní legitimace třetího, desátého, jedenáctého, dvanácté a třináctého žalovaného, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve vztahu k jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému tak, že žalobu vůči nim zamítl, a to v jejím plném znění a v zamítavých výrocích ve vztahu k třetímu, desátému, jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému jej potvrdil. Nad rámec uvedeného důvodu, pro který byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k jedenáctému, dvanácté a třináctému žalovanému změněn ve vyhovujícím výroku tak, že žaloba byla proti nim zamítnuta, odvolací soud uvedl, že by nemohl napadený výrok obstát i proto, že vůbec není zřejmé a nepodává se z odůvodnění napadeného rozsudku, proč by se žalovaní policisté měli žalobcům omlouvat za soudcem nařízenou domovní prohlídku, proč by se měli dvanáctá a třináctý žalovaný omlouvat za bezdůvodné fyzické napadení žalobce, které nebylo ani žalobou tvrzeno, za odepření stravy, které ve vztahu ke konkrétně žalovaným policistům nebylo žalobou tvrzeno, stejně jako za odepření možnosti konání obvyklých hygienických úkonů a proč by se měli jedenáctý a třináctý žalovaný omlouvat za dvanáctou žalovanou pozměněný údaj v příkazu k domovní prohlídce. Ačkoliv ve vyhovujícím výroku ve vztahu k třetímu žalovanému (odstavec II) a ve vztahu k desátému žalovanému (odstavec III) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen „nemohl odvolací soud nevyslovit přinejmenším podiv“ nad tím, že v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k třetímu žalovanému přes soudem prvního stupně vyslovený závěr, že „příkaz k domovní prohlídce ani pokud je vadný, nemůže neoprávněně zasahovat do práv na ochranu osobnosti“, soud prvního stupně dovodil, že neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce se třetí žalovaný dopustil „zkomolením“ jeho jména a přikázal (výrok II) zvláštní omluvu. Se soudem prvního stupně odvolací soud souhlasil potud, že skutečně jde o „zvláštní'“ omluvu, neboť ta, jak je patrno z odstavce II výroku, byla poskytnuta právě za nařízení domovní prohlídky a nikoli za zkomolení jména. Ve vztahu k desátému žalovanému se pak z odůvodnění rozsudku nepodává žádné zjištění o tom, že by se tento žalovaný dopustil některého ze skutků, za které je mu uložena povinnost se omluvit.

Odvolací soud shledal i nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť ten založil svá skutková zjištění především na výpovědi prvních dvou žalobců, jejich dcery svědkyně N. (provdané R.) T. L. a na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96. Odvolací soud po doplnění dokazování obsahem protokolu o jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2006 ve věci sp. zn. 25 C 222/2004 a po opakování důkazu výslechem prvních dvou žalobců a svědkyně T. L. R., dospěl k jinému skutkovému zjištění. Především z výpovědi druhé žalobkyně vyplynulo, že ve věci Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, odbor stížností a kontroly, sp. zn. PSP-98/0SK-TČ- 96 podaly druhá a třetí žalobkyně dne 16. 9. 1996 do protokolu trestní oznámení, přičemž trestní oznámení podané druhou žalobkyní podepsala jménem druhé žalobkyně třetí žalovaná a naopak, obě pak postupovaly shodně při podpisu svých výpovědí na policii dne 11. 12. 1996, přičemž použily vzájemně mezi sebou zaměněných osobních dokladů. První žalobce pak nedovedl vysvětlit před odvolacím soudem rozpory mezi výpovědí učiněnou dne 19. 9. 1996 před policií, kde tvrdil, že jeho zadržení byla přítomna manželka (druhá žalobkyně), která „vyběhla ven a viděla celou událost“, a že „v okamžiku, kdy policisté přiběhli, napadli mne a srazili mne k zemi, má manželka stála u auta a dívala se na ně“ a mezi výpovědí před odvolacím soudem v dané věci, v níž tvrdil, že v době jeho zadržení u auta nebyla tomuto přítomna jeho manželka, která byla v bytě. Vzhledem k uvedenému nepokládal odvolací soud výpověď žalobců za věrohodnou. Svědkyně T. L. R. před odvolacím soudem shodně jako před soudem prvního stupně uvedla, že zadržení prvního žalobce policií viděla kolem deváté hodiny ráno, na rozdíl od své výpovědi před soudem prvního stupně, kde tvrdila, že zadržení sledovala ze vzdálenosti asi 5 metrů, uváděla před odvolacím soudem, že incident viděla ze vzdálenosti 50 metrů. Nevěrohodnost výpovědi svědkyně zcela jednoznačně vyplynula z protokolu o zadržení žalobce ze dne 24. srpna 1996, podle něhož k zadržení došlo v 6.40 hodin, když i samotní žalobci zadržení časově situují mezi 6 a 7 hodinu ranní. Vzhledem k nevěrohodnosti žalobců a jmenované svědkyně, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nemohl založit skutkové zjištění na základě jejich tvrzení. Žalobci pak jinými důkazy neprokázali protiprávní postup žalované vůči nim, tedy postup, který by byl v rozporu se zákonem o policii, či s trestním řádem. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence tvrzeného neoprávněného zásahu ze strany žalované, jednající Ministerstvem vnitra ČR, nebyla shledána ani její odpovědnost podle ustanovení § 13 obč. zák.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání. Odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl ke skutkovým zjištěním, vyplývajícím z vykonatelného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96 vydaného ve věci ústavní stížnosti žalobců a z dalších provedených důkazů, navzdory tomu, že Ústavní soud v tomto nálezu výslovně uvedl, že způsob, jakým bylo se žalobci jednáno ze strany orgánů veřejné moci, nese očividně znaky ponižujícího zacházení. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že při hodnocení důkazů zejména nepřihlédl ke skutečnosti, že k událostem, které jsou předmětem žaloby, došlo dne 24. 8. 1996, tedy že žalobci a slyšená svědkyně vypovídali o událostech, které se odehrály před jedenácti lety, navíc o zážitcích velmi traumatizujících, stresujících, které v tu chvíli každý z nich mohl vnímat jinak. Navíc svědkyně (dcera žalobců) byla v době události nezletilá a z události, které byla svědkem, byla velmi vystrašená. Není proto pro posouzení věrohodnosti její výpovědi rozhodné, zda (s odstupem jedenáctí let) uvedla přibližný čas kolem půl deváté hodiny ráno, zatímco k zadržení otce, jehož byla svědkem, ve skutečnosti došlo kolem 6.40 hodin ráno. Rozdílnost údaje ve vzdálenosti, z jaké viděla otce (5 m nebo 50 m) muže být dáno nejen chybou v protokolaci, ale i tím, kterak svědkyně otázku pochopila.

Ani skutečnost, že obě žalobkyně vypovídaly na Policii ČR po svém zadržení a také při výslechu k oznámení, podaného na policisty, pod vzájemně zaměněnou identitou (k níž došlo původně tak, že policie zaměnila jejich doklady a žalobkyně se rozhodly na tuto záměnu později, když již měly příležitost vypovídat prostřednictvím tlumočníka, policii neupozornit a na této záměně setrvat), nečiní nutně jenom z tohoto důvodu jejich výpověď nevěrohodnou.

Především však ani tyto momenty, které zdůraznil vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku, nijak neodůvodňují závěr, že nedošlo k žádnému zásahu do osobnostních práv žalobců, zvláště když některé z těchto zásahů v řízení před inspekčními orgány policie (jejichž spisem č.j. PSP-98jOSK-TČ-96 byl proveden důkaz) připustili či doznali sami policisté, a některé vyšly najevo i jinak, nežli (jenom) z výpovědi žalobců a svědkyně.

Zejména je dle dovolatelů neudržitelný závěr vrchního soudu, že nedošlo k žádnému zásahu do práv žalobců v souvislosti s domovní prohlídkou. Skutková zjištění zde totiž převážně vůbec nevycházejí, podle obsahu spisu, z provedených důkazů. Nezávisle na výpovědi žalobců a svědkyně bylo zejména z výpovědí samotných policistu (včetně žalovaných), obsažených ve spise Policie ČR, Správy hlavního města Prahy č.j. PSP-98/0SK-TČ-96 (shora) prokázáno, že s vadně vyplněným jménem prvního žalobce na příkazu v domovní prohlídce se žalovaná JUDr. E. H. vypořádala tak, že (ačkoliv šlo o rozhodnutí soudu) svévolně chybné jméno přeškrtla a sama do příkazu doplnila jméno jiné (prvního žalobce). Ačkoliv žalobci neovládají dostatečně (a v době zadržení neovládali vůbec) český jazyk, neměli příležitost uplatnit svoje ústavně zaručené právo na tlumočníka, ani nebyl proveden jejich předběžný výslech podle § 84 tr. řádu. Protokol o průběhu domovní prohlídky obsahuje nepravdivé údaje, o prohlídce motorového vozidla nebyl protokol sepsán vůbec a ke vstupu do bytu použili policisté bezdůvodně násilí. Po zadržení byli žalobci spoutáni a po příjezdu na policejní služebnu byli připoutáni k zábradlí, aniž pro tento zásah do jejich práv byly splněny podmínky vyžadované zákonem č. 283/1991 Sb., O Policii ČR (§ 16), který lze použít výhradně vůči agresivním osobám a jen na dobu nepřesahující dvě hodiny; žalobcům nebyla v průběhu jejich zadržení (v době od ranních do večerních hodin) poskytnuta strava a nebylo jim umožněno konat obvyklé tělesné a hygienické potřeby. K prakticky stejným zjištěním dospěl i Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti žalobců, ve kterém nálezem sp. zn. III. ÚS 287/96 všechny příkazy k domovní prohlídce u žalobců zrušil, neboť domovní prohlídku shledal protiústavní jak co do nedostatečných důvodů, pro které byla nařízena, tak co do surového způsobu, jakým byla policisty provedena; výslovně přitom posoudil jednání policistů vůči žalobcům jako ponižující (viz str. 7 odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu).

Z obsahu spisu dále vyplývá, že kontrolní a inspekční orgány Policie ČR, navzdory rozhodnutím Ústavního soudu ČR, protiprávní a trestné jednání policistu bagatelizovaly a nijak výrazněji policisty nepotrestaly, když toto jednání hodnotily jen jako kázeňský přestupek (viz k důkazu provedený spis oddělení kontroly a stížností Policie ČR, Správy hlavního města Prahy č.j. PSP-98/0SK-TČ-96), ačkoliv podle čl. 4 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášky č. 143/1988 Sb.) je povinností státu takové jednání posuzovat jako trestný čin podle trestního zákona (správně proto Krajský soud v Praze v odůvodněni svého rozsudku uvedl, že způsob vyšetřování zásahu policistů vůči žalobcům považuje za problematický stejně, jako samotný zásah).

Přitom důkazy o protiprávním zásahu policistů do základních lidských práv a svobod žalobců (a tedy nutně i o zásahu do jejich osobnostních práv) vyplynuly z celé řady dalších důkazů (nikoliv jen z výpovědi žalobců a svědkyně - dcery žalobců), mimo jiné i z výpovědí samotných policistů a dalších osob (jejichž výpovědi jsou obsaženy ve spise Policie ČR, Správy hlavního města Prahy č.j. PSP-98/0SK-TČ-96), podávají se ze zprávy kontrolních orgánu Policie ČR (zpráva o výsledku šetření Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, odboru stížností a kontroly, ze dne 31.1.1997, adresovaná Ústavnímu soudu ČR; příloha k této zprávě - odevzdání věci ke kázeňskému projednání por. D. B., npor. Ing. J. Š., mjr. JUDr. E. H. a prap. F. V., vše pod č.j. PSP-98/0SK-TC-96; stanovisko k postupu policistů při zákroku proti občanům VSR ze dne 24.8.1996 v Praze S, které vypracovala Policie ČR, Správa hl. m. Prahy dne 25.10.1996 pod č.j. PSP-4-32/SPP-96), a pokud jde o stopy násilného zásahu policisty při zákroku vůči prvnímu žalobci, též z lékařské zprávy Věznice Praha - Pankrác.

Dovolatelé dále namítali, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, kterou odvolací soud přehlédl, a sice že žalobci neovládali český jazyk a nebyl přibrán tlumočník. Přibráním tlumočníka až v odvolacím řízení nebyla tato vada dle dovolatelů zhojena. Dovolatelé dále směřují dovolání i proti zrušujícímu výroku I odvolacího soudu, neboť jej považují za zmatečný, co do okruhu účastníků, jichž se týká a také proto, že v jeho důsledku došlo k odnětí zákonného soudce.

Obdobně není závažnou vadou skutečnost, že krajský soud jednal, pokud jde o Českou republiku, s Ministerstvem spravedlnosti a nikoliv s Vězeňskou službou České republiky (ačkoliv to Ministerstvo spravedlnosti, vystupující za Českou republiku, namítalo).

Konečně podle zákona č. 58/1969 Sb. (neboť zásah do práv žalobců se odehrál v srpnu 1996 a cenzura dopisu prvního žalobce adresovaného obhájci v květnu 1997), byť sám tento zákon na projednávanou věc přímo nedopadá, se per analogiam určuje i věcná příslušnost ústředního orgánu státu, který podle § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. jedná za stát, přičemž tímto ústředním orgánem státu není Vězeňská služba České republiky, ale výhradně Ministerstvo spravedlnosti (srov. § 11 zákona č. 2/1969 Sb.), a to i proto, že Vězeňská služba ČR není ústředním orgánem státu (srov. § 11 § 2 zákona č. 2/1969 Sb.).

Vrchní soud v Praze zároveň zcela potlačil tu skutečnost, která byla uvedena v žalobě a která byla potvrzena provedeným dokazováním, že na nezákonné cenzuře dopisu prvního žalobce, adresovaného z vazby jeho obhájci, se podílela nejen Vězeňská služba ČR (která toto porušení zákona přiznala), ale i vyšetřovatel Policie ČR JUDr. M. Č., který na zadní stranu tohoto dopisu vlastnoručně napsal poznámku "Cenzurováno" a připojil datum a svůj podpis (toto jednání tento žalovaný doznal a svým jménem se prvnímu žalobci za to při jednání před Krajským soudem v Praze omluvil a následně byl soudem mezi nimi schválen smír - viz usnesení č.j. 36 C 81/2004-318, ze dne 22.5.2005, ve znění usnesení č.j. 36 C 81/2004-331, ze dne 30.9.2005).

Závěr Vrchního soudu v Praze (na němž založil důvody, pro které věc žalobců odňal jejich zákonnému soudci), je proto v rozporu s tím, že Ministerstvo spravedlnosti bylo a je v projednávané věci příslušné vystupovat za Českou republiku už jenom proto, že k cenzuře dopisu stěžovatele došlo nejen Vězeňskou službou ČR, ale i orgány Policie ČR v průběhu trestního řízení. Tuto skutečnost však Vrchní soud v Praze zcela potlačil, ačkoliv za stát vystupoval správný ústřední orgán jak pokud jde o cenzuru dopisu provedenou Policií ČR v trestním řízení (§ 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.), tak pokud jde o cenzuru dopisu provedenou Vězeňskou službou ČR (§ 11 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb.). Zdůvodnění postupu v dovoláním napadeném rozsudku, proč Vrchní soud v Praze odňal věc žalobců jejich zákonnému soudci, je tudíž naprosto liché. Jde tudíž o rozhodnutí protiústavní.

Žalobci pan N. V. D., paní V. T. K. H. a paní V. T. P. D. proto podáním ze dne 21.1.2008 podali ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 133/2007-595, ze dne 11.10.2007, doručenému jejich zástupci dne 26.11.2007, jímž ve výroku 1. větě druhé bylo rozhodnuto tak, že "se nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodlo ní jiný samosoudce". Podanou ústavní stížnost v tomto smyslu doplnili podáním ze dne 7.5.2008.

Závažnou vadu řízení pak nepředstavuje ani neurčitost zamítavých výroku rozsudku krajského soudu v podobě "co do zbytku nároků se žaloba zamítá", neboť tuto vadu vrchní soud odstranil (tím, že specifikoval znění potvrzujících zamítavých výroků), když v jakém rozsahu bylo žalobě vyhověno a do jaké části byla zamítnuta, bylo zřejmé z výroku rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním.

Dovolatelé odmítají koncept „úřední licence“ a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp.zn. I. ÚS 310/05, III. ÚS 612/06, IV. ÚS 428/05 a další) dovozují nárok na náhradu nemajetkové škody v důsledku nezákonného omezení osobní svobody zatčením, či vazbou v trestním řízení. Poukazují na zjištění plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, že zadržení žalobců a jejich následné zadržování policií dne 24.8.1996 po dobu mnoha hodin proběhlo neadekvátním, násilným, surovým a ponižujícím způsobem. Dovolatelé dále podrobně rozvádějí důvody, pro které jim měla být vedle relutární náhrady přiznána i její valorizace. Odmítají rovněž názor, že obecným soudům v občanskoprávním řízení nepřísluší zasahovat do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a přezkoumávat či hodnotit jejich postup v průběhu trestního řízení, nebo že by se v daném případě jednalo o výkon úřední činnosti, což a priori vylučuje neoprávněnost zásahu. Odvolacímu soud vytýkají, že dostatečně nerozlišil, že i když se při výkonu veřejné moci jedná o vztah veřejnoprávní, deliktní odpovědnost vyplývající z vadného výkonu veřejné moci je vztahem soukromoprávním. Z uvedeného vyplývá, že výkonu soudní moci se musí podrobit i stát, pokud je účastníkem soukromoprávního vztahu, jehož obsahem je odpovědnost za vadný výkon veřejné moci, jakkoliv samotný výkon veřejné moci je vztahem veřejnoprávním.

Tyto závěry je nutno vztáhnout jak na nezákonná rozhodnutí (příkazy) o domovní prohlídce, tak i na další žalobou namítaný nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pokud je žalobou tvrzeno a prokazováno, že stížnosti žalobců na nezákonný postup orgánů Policie ČR vůči nim v trestním řízení (který potvrdil i Ústavní soud ČR) byly buďto bez věcného přezkoumání obecným soudem za napodložené útoky vůči policii" nebo nebyly věcně řešeny vůbec a pokud ano, tak jen formálně, bez shledání jakéhokoliv pochybení, ačkoliv je základní povinností státního zástupce vykonávat dozor nad zákonností přípravného trestního řízení (§ 174 odst. 1 tr. řádu), což je povinnost, při neexistenci jiného nezávislého orgánu (např. vyšetřujícího soudce) obzvlášť důležitá.

Také za tento zásah - který je způsobilý přivodit občanskoprávní odpovědnost státu za vadný výkon veřejné moci - odpovídá stát, jednající Ministerstvem spravedlnosti (nikoliv tedy Vězeňskou službou ČR) podle § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 5b. per analogiam a podle § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., neboť Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství.

Je však na místě, aby vedle státu za tento zásah do základních práv a svobod žalobců, který se projevil v jejich imateriální sféře, odpovídaly také jednotlivé úřední osoby, které excesivním jednáním v rozporu se svými zákonnými právy a povinnostmi tento stav buďto vyvolaly nebo mlčky trpěly a které tak jednáním, které je přinejmenším zčásti excesem (srov. svévolné přepsání jména v soudním příkazu k domovní prohlídce žalovanou JUDr. E. H., a podobně) přivodily následek, spočívající v zásahu do základních práv a svobod (a tedy i do osobnostních práv) žalobců.

Zde se naskýtá otázka, zda v případě excesu úřední osoby (veřejného činitele), k němuž dojde při plnění úkolu (pravomoci) takové úřední osoby lze považovat za odpovědnou jak takovou úřední osobu, tak i stát (jednající příslušnou organizační složkou). Rozhodnutí vydaná Krajským soudem v Praze v této právní věci, a to (pravomocné) usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 81/2004-318 ze dne 22.5.2005, ve znění (pravomocného) opravného usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 81/2004-331, ze dne 30.9.2005, o schválení smíru mezi žalobci a žalovaným JUDr. M. Č., na tuto otázku odpovídají kladně.

Za správný považují žalobci také právní názor v (částečně pravomocném) rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 81/2004-342 ze dne 10.10.2005, jímž byli uznáni povinnými k omluvě žalobcům za nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného úředního postupu v trestním řízení, včetně domovní prohlídky, mimo žalovaného státu jednajícímu Ministerstvem vnitra a Ministerstvem spravedlnosti (vůči němuž byla později žaloba v odvolacím řízení zamítnuta rozsudkem Vrchního soudu v Praze) konkrétní úřední osoby (fyzické osoby), jmenovitě: soudce - žalovaný JUDr. T. H. a policista žalovaný D. B. K tomu Krajský soud v Praze v odůvodnění tohoto rozsudku (podle názoru žalobců správně a přiléhavě) uvedl, že dosavadní výklad konstantní judikatury soudů vycházel z převážného názoru, že v případě, kdy jedná právnická osoba prostřednictvím svých zaměstnanců, pak odpovídá tato právnická osoba analogicky s pravidly o odpovědnosti za škodu (§ 420 o.z.), viz např. rozhodnutí č.j. 5 Co 4/93 Vrchního soudu v Praze. Naproti tomu v případech, kdy jde o exces z pracovních úkolů, krytých navíc úřední licencí, logicky musí odpovídat fyzická osoba sama za sebe, viz například rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 79/2001 Nejvyššího soudu. Uvedl, že k zásahu do práv žalobců došlo zejména vinou organizace a systémových nedostatků, v důsledku praxe, která je zřejmě zavedená a zřejmě špatná. Srovnatelná se potom jeví být odpovědnost nemocnic, kdy k pochybení došlo v souhře více osob, viz např. rozhodnutí č.j. 32 C 19/2001 Krajského soudu v Praze, resp. rozhodnutí č.j. 1 Co 125/2003 Vrchního soudu v Praze. Nicméně posuzování pasivní legitimace žalovaných má místo až poté, kdy bude soudem po právu vyřešen základ žalobou uplatněného nároku, který spočívá v nezákonném a vadném výkonu veřejné moci vůči žalobcům ze strany orgánu činných v trestním řízení. Vrchní soud v Praze však posoudil nesprávně již základ těchto nároku, které byly žalobou uplatněny, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu ČR odmítl poskytnout žalobcům soudní ochranu jejich práv (včetně práva na osobní svobodu, nedotknutelnost osoby a domovní svobody), do nichž bylo hrubě zasaženo nezákonným a protiústavním postupem a rozhodnutími orgánu činných v trestním řízení (jež byla ex tunc zrušena).

S ohledem na výše uvedené dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a aby současně věc v dalším řízení projednal a rozhodl o ní jiný senát Vrchního soudu v Praze.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 a po zjištění, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř., se dovolací dále soud zabýval přípustností dovolání.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Odvolací soud posuzoval uplatněné nároky v režimu ustanovení § 11 občanského zákoníku, přičemž tento postup odpovídá závěrům dovozovaným konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 18.10.2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Takovou vadou trpí i přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tím, že z pokynu odvolacího soudu došlo k přidělení jinému soudci, byli žalobci – jak plyne z odůvodnění nálezu ústavního soudu sp. zn. odňati svému zákonnému soudci. Tato vada má za následek, že výrok proti němuž je dovolání přípustné, nemůže obstát a dovolací soud proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Protože odvolací soud rovněž (částečně) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být přípustnost dovolání v tomto rozsahu založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán rovněž tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 292/2009).

Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).

Dovolatelé – ač jinak oznamují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezili.

Jestliže dovolatelé dospívají k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Obdobný závěr platí i v případě dovolací námitky týkající se nepřibrání tlumočníka, neboť v tomto případě jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. § 237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatelé dovoláním napadli i vedlejší nákladové výroky. Výrok soudu o nákladech řízení má charakter usnesení, protože nejde o rozhodnutí ve věci samé, o níž soud rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud v ostatních věcech usnesením (§ 167 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, že výrok o nákladech řízení byl zahrnut v do písemného vyhotovení rozsudku, na charakteru rozhodnutí, o němž soud rozhoduje formou usnesení, nic nemění; rozsudek ve věci samé v tomto případě zahrnuje i usnesení o nákladech řízení. Směřuje-li dovolání jen proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, tedy proti výroku, který má povahu usnesení soudu, pak ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. brání tomu, aby takové dovolání bylo přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu 3 Cdo 105/92, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9, ročník 1994).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců směřující proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 25. září 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru