Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4164/2014Usnesení NS ze dne 02.04.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4164.2014.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4164/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce F. B., zastoupeného Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 213.860,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 110/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 67/2014-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243 f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 67/2014-70, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2013, č. j. 23 C 110/2012-49, změnil ve výroku I. ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 161/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, jinak jej ve vztahu k nároku na náhradu škody v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 20.570,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. Ing. Kateřiny Melichové (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud (dále též jako „dovolací soud“) posoudil z obsahu podání, zejména z dovolacího návrhu, že toto žalobcovo podání směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 67/2014-70, nikoliv (jak je v záhlaví podání uvedeno) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 23 C 110/2012-49, kdy označené číslo jednací odpovídá rozsudku soudu prvního stupně v této věci.

Dovolací soud při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“

V dovolání, jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (přičemž zmínil argument a minori ad maius) a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Konkrétně pak dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.

Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 13.860,-Kč není dovolání vůbec přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Jak uvedl dovolací soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Dovolací soud konstatuje, že není vůbec zřejmé, jaká by měla být souvislost projednávané věci s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, neboť v uvedené rozhodnutí Ústavní soudu pojednává o věci odlišné, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Uvádí-li dovolatel, že mělo být na soudech, aby zodpověděly otázku, zda správce konkursní podstaty úpadce, postupující dle ust. § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání vykonával toto své oprávnění resp. povinnost v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., identifikoval dovolací soud, že se jedná o odkaz na jiné rozhodnutí Ústavního soudu, a to nález ze dne 7. 9. 2010, Pl. ÚS 34/09. Výše nastíněný argument ovšem přípustnost dovolání založit nemohl, neboť napadené rozhodnutí vůbec nezávisí na posouzení postupů správce konkursní podstaty a dovolatel ani v hrubých obrysech nevysvětluje, proč by právě tyto postupy měly být pro řízení významné.

Co se týká odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, a připojeného argumentu, že se nemajetková újma neprokazuje, dovolací soud podotýká, že v napadeném rozhodnutí je zcela srozumitelně vysvětleno, že žalobci v důsledku nepřiměřené délky původního řízení vznikla nemajetková újma. Rovněž bylo vysvětleno, z jakého důvodu odvolací soud považoval tuto nemajetkovou újmu za takového rozsahu, že postačilo konstatování porušení práva. V projednávané věci totiž ani nevznikla pochybnost o tom, že sám dovolatel žalobu v původním řízení (v němž byl dovolatel v postavení žalobce a jež bylo vedeno proti společnosti, ve které byl dovolatel jednatelem a jedním ze společníků), označoval za neopodstatněnou. S ohledem na uvedené nelze přisvědčit dovolatelově námitce, že by soud nezdůvodnil nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, a ani nelze mít za to, že soud nepřihlížel ke konkrétním okolnostem případu.

V této souvislosti dovolací soud připomíná, že v rámci dovolacího řízení (jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku) posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Závěr, že by pro zanedbatelnou významnost předmětu původního řízení pro dovolatele nebylo přiměřeným poskytnout zadostiučinění v penězích, je za daných okolností případu zcela logickým.

Jelikož v dovolání nebyl shledán jediný argument, z nějž by bylo možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že by snad dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, dovolací soud dovolání podle § 243 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.

Dovolatel se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru