Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4132/2019Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4132.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

čl. 36 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb.

§ 238 odst. 1 písm. c)) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 57/21


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4132/2019-358

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně RAMIRENT s. r. o., identifikační číslo osoby 27392431, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 114 941,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 32/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 62 Co 90/2019-337, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 114 941,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera. Soudní exekutor byl pověřen vedením exekučního řízení pod sp. zn. 100 Ex 1338/08, v němž vystupovala žalobkyně jako oprávněná. V tomto řízení bylo v době od 31. 10. 2008 do 1. 3. 2012 vymoženo plnění ve výši 132 913 Kč, přičemž pro žalobkyni bylo z této částky určeno 99 878,40 Kč. Soudní exekutor byl dále pověřen vedením exekučního řízení pod sp. zn. 100 Ex 1929/07, v němž byla žalobkyně opět oprávněnou. V rámci exekučního řízení bylo v době od 19. 5. 2009 do 16. 6. 2010 vymoženo částečné plnění ve výši 23 933 Kč, z čehož bylo pro žalobkyni určeno 15 063 Kč. Vymožená plnění si však soudní exekutor ponechal a nevyplatil je žalobkyni, čímž došlo ke způsobení škody ve výši žalované částky, což mělo být rovněž zjištěno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 2 T 11/2016.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 37 C 32/2018-298, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 114 941,40 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.

V předmětné věci tedy dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné co do nároku na náhradu škody v částce 15 063 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobkyni způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 100 Ex 1929/07.

Ve vztahu k zbývajícímu nároku na náhradu škody v částce 99 878,40 Kč s příslušenstvím pak přípustnost dovolání otázky, zda vědomost poškozeného o tom, že se soudní exekutor v průběhu exekučního řízení dopustil nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevyplacení vymožených finančních prostředků oprávněnému (poškozenému), a o tom, že tímto nesprávným úředním postupem byla oprávněnému (poškozenému) způsobena škoda, vzniká již toliko v důsledku získání informace, že proti soudnímu exekutorovi je vedeno trestní řízení (které v té době není pravomocně skončeno), ani zda v případě nároku na náhradu škody, způsobené soudním exekutorem nevyplacením vymožených finančních prostředků oprávněnému, počíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění takovéhoto nároku v případě, že je oprávněný (poškozený) jiným – zastupujícím – soudním exekutorem informován o tom, že vymožené a nevyplacené finanční prostředky, o kterých se poškozený domnívá, že jsou určeny k vyplacení mimo jiné i jemu, jsou pro účely trestního řízení zablokovány na účtu soudního exekutora, založit nemohou, protože na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo.

V předmětné věci považovaly oba nižší soudy za nesporné, že zástupce soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera, JUDr. Milan Makaria, sdělil žalobkyni přípisem ze dne 25. 9. 2012, že exekuce vedená pod sp. zn. 100 Ex 1338/08 byla ukončena vymožením ke dni 1. 3. 2012, částka určená pro žalobkyni jí však nemůže být vyplacena, neboť se nachází na starém účtu soudního exekutora, který byl zajištěn pro účely trestního řízení. Podle odvolacího soudu se však bližší časový okamžik nabytí těchto informaci v řízení nepodařilo prokázat. Odvolací soud tak, stejně jako soud prvního stupně, dovodil, že žalobkyně se nejpozději dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá ve vztahu k částce 99 878,40 Kč ke dni 30. 5. 2013, kdy se připojila do trestního řízení s tímto nárokem na náhradu škody proti soudnímu exekutorovi Mgr. Jozefu Višváderovi. Na tomto základě shledaly soudy jako důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení ve smyslu § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Namítá-li dovolatelka, že z připojení se k trestnímu stíhání nevyplývá, že jí byla známa výše škody a kdo za ní odpovídá, pak odvolací soud se ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. jím označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016, jakož i tam označenou prejudikaturu) svým závěrem, k němuž i směřovala shora uvedená skutková zjištění, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je založena již tím, že soudní exekutor v rozporu s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, neprovedl výplatu celé vymožené částky oprávněnému, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Jelikož nebyly splněny zákonné podmínky vzniku odpovědnosti, nemohlo být zasaženo do ústavně zaručeného základního práva dovolatelky.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru