Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4131/2007Usnesení NS ze dne 18.12.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4131.2007.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 451 odst. 5 písm. c) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4131/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) V. S., a b) A. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalované S. a ú. s. K., příspěvkové organizaci P. k., zastoupené advokátem, o zaplacení 78.278,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 136/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. ledna 2007, č.j. 13 Co 426/2006-231, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované

k rukám jejího zástupce, advokáta, částku 6.497,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou v označené věci domáhali, aby jim žalovaná zaplatila částku 78.278,50 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Návrh odůvodnili především tím, že od 9. dubna 1999 mají ve společném jmění manželů mimo jiné pozemky p.č. 39/13, p.č. 39/17 a p.č. 39/18 v katastrálním území a obci Ž. R., které získali

od České republiky. V minulosti na těchto pozemcích hospodařila žalovaná a z té doby na nich zůstala uložena škvára, kterou žalovaná odmítá na svůj náklad odstranit. Užívá proto pozemky žalobců o celkové výměře 1349 m2 bez souhlasu žalobců, resp.

bez příslušné nájemní smlouvy.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č.j. 8 C 136/2002-203, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posoudil podle ustanovení

§ 451 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Poukázal především na skutečnost, že

žalovaná poté, co pozemky byly vydány žalobcům, a zejména kdy byly narovnány

hranice mezi pozemky účastníků a bylo vybudováno nové oplocení, pozemkem

(pozemky) žalobců nikterak fakticky v období, za něž je požadováno vydání (tvrzeného) bezdůvodného obohacení, nedisponovala, tyto pozemky k realizaci své činnosti neužívala a nebylo prokázáno ani to, že by tak hodlala činit, na pozemky žádný posypový materiál nenavážela a ani jej neodebírala. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaná na pozemcích žalobců případně provozovala skládku. Soud proto dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení není dán.

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č.j.

13 Co 426/2006-231, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými zjištěními i s právními závěry okresního soudu, na něž ve svém rozhodnutí odkázal. Rozsudek Krajského soudu v Plzni byl zástupkyni žalobců doručen dne 12. února 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 11. dubna 2007 včasné dovolání. Mají za to, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. Uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že nemůže obstát názor odvolacího soudu, že nikdo ze strany žalované

na pozemky žalobců nedochází (resp. nedocházel), neboť na nich je fakticky uložen její posypový materiál. Pokud by proto soudy řádně zhodnotily provedené důkazy, nemohly žalobu zamítnout. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že nárok žalobců

na zaplacení jakékoliv náhrady za užívání pozemku žalovanou není dán, ačkoliv částka odpovídající nájemnému za skladování v daném místě a čase byla určena znaleckým posudkem. Předmětná škvára je nadto na dotčených pozemcích deponována stále, takže se žalovaná na úkor žalobců i nadále obohacuje. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná podáním ze dne 28. června 2007

(čl. 260 spisu), v němž se s napadeným rozsudkem ztotožnila. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců odmítl.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237

odst. 1 písm. a) o.s.ř.],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť dovoláním není napaden výrok rozsudku ve věci samé odvolacího soudu, kterým by byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí

v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání uvedené

v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (úspěšně proto není možné uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy

dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva

na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl

správně použít nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací

soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Podle ustanovení § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním

z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

Bezdůvodné obohacení je podle občanského zákoníku jedním z důvodů vzniku závazků (srov. § 489 o.z.). K obecným předpokladům vzniku závazků z bezdůvodného obohacení patří především skutečnost, že došlo k získání určitého majetkového prospěchu na straně neoprávněného nabyvatele. Obohacení může mít různou podobou, např. věcného či peněžitého plnění, ale i prospěchu z užívání cizí věci či z výkonů, které jsou pro obohaceného provedeny; vždy je však nezbytné, aby mělo majetkovou hodnotu a bylo objektivně vyjádřitelné v penězích. V majetkové sféře obohaceného se projeví buď ve zvětšení jeho majetku (aktiv), nebo v tom, že nedojde ke zmenšení jeho majetku (pasiv), ač se tak po právu mělo stát (tzv. obohacení nepřímé). K obohacení jednoho subjektu musí současně dojít na úkor subjektu druhého, tedy to, co představuje obohacení jedné strany, je současně újmou strany druhé.

Bezdůvodným obohacením je především majetkový prospěch získaný plněním

bez právního důvodu. Předpokladem vzniku daného závazku je zde skutečnost, že bylo plněno (tj. že došlo k přesunu majetkové hodnoty z majetkové sféry jednoho subjektu

do majetkové sféry subjektu druhého), a že pro toto plnění nebylo žádného právního důvodu (J.Fiala, J. Hurdík, V. Korecká, Občanský zákoník - komentář, 1999).

V posuzované věci žalobci v dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejich přesvědčení po právní stránce zásadní význam; z obsahu jejich dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že nesouhlasí zejména se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr soudu, že předmětné pozemky ve vlastnictví žalobců nejsou žalovanou užívány. Je tak zřejmé, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť – jak již bylo vyloženo dříve – ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Za tohoto stavu proto odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné posouzení, pokud dospěl k závěru, že žalované popsaným způsobem nevzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení tvrzeným užíváním jejich pozemků, které by byla povinna vydat (§ 456 a § 458 odst. 1 o.z.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco žalované v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření

k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").

Podle § 2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky činí sazba odměny v této věci 20.607,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 10.303,50 Kč. S ohledem na to, že dovolání bylo odmítnuto, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 5.151,75 Kč, tj. po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky na 5.160,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a

na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 5.460,- Kč, která po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty je představována částkou 6.497,40 Kč (137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru