Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4130/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4130.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4130/2017-394

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce S. N., zastoupeného Mgr. Igorem Žídkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Želkovická 430, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 325 425 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 136/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 39 Co 447/2016-375, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 14 C 136/2008-343, uložil žalované zaplatit žalobci částku 66 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v převyšující části co do 2 259 425 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé co do částky 1 500 000 Kč zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce („pouze co do rozsahu ve zbytku rozdílu do žalované částky 2 325 425 Kč“) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že „s touto částí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně nesouhlasí“ a dále že „dovolání je dle názoru žalobce důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci § 241a odst. 1 o. s. ř.“, aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání, vyjmenovaných v ustanovení § 237 o. s. ř., považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5722/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3015/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“

Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. září 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru