Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 41/2017Rozsudek NS ze dne 27.09.2017

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.41.2017.1
Dotčené předpisy

§ 11násl. obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 41/2017-460

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) T. M., b) nezletilého, c) M. S. a d) K. S., všech zastoupených Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalované M - VIA NOVA spol. s.r.o., se sídlem Zábřeh, Školská 307/4, IČO: 47681373, zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem si sídlem v Zábřehu, nám. Osvobození 225/28, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 60/2005, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 89/2011 – 402, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 89/2011 – 402, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. ledna 2011, č.j. 23 C 60/2005 – 354, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se proti žalované domáhali ochrany osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích za zásah do soukromí a práva na rodinný život, když dne 10. prosince 2003 ve zdravotnickém zařízení žalované porodila M. M. – manželka žalobce a), matka žalobce b) a dcera žalobců c) a d), nezletilého, přičemž však při ošetřování žalované nebyl dodržen správný postup a v důsledku tohoto nesprávného léčebného postupu dne 10. prosince 2003 M. M. zemřela.

Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č.j. 23 C 60/2005 – 354, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců 1.000.000,- Kč a rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezprostřední příčinou smrti byla masivní vzduchová embolizace srdce, což je stav neslučitelný se životem. Tomu předcházela těžká porucha krevní srážlivosti na základě embolizace plodovou vodou, vzniklá během zcela fyziologického porodu. Při vzniku této komplikace dochází až v 80% případů k úmrtí pacienta. Šance M. M. na přežití byla minimální, při těchto komplikacích je v mnoha případech smrt neodvratná i při poskytnutí nejvyšší možné péče. Soud prvního stupně zjistil, že léčebný postup u zemřelé vykazoval závažné nedostatky, zejména v ukončení rizikového těhotenství na porodnici nejnižšího typu bez laboratorního zázemí a zázemí krevní banky, promeškání doby, kdy bylo možné pacientku přeložit na zdravotnické pracoviště vyššího typu při podnícení prvních příznaků poporodního krvácení, pacientce nebyla poskytnuta přiměřená péče odpovídající rozvíjejícímu se syndromu diseminované intravaskulární koagulace (syndrom DIC) v období od zjištění poporodního krvácení a vyloučení jeho porodnické příčiny revizí dutiny děložní do příchodu anesteziologa MUDr. Mikuláše. Pochybením byla také nedostupnost výsledků laboratorního vyšetření krevní srážlivosti a krevního obrazu, které by umožnily lékařům cílené zaměření léčby pacientky a fatální neschopnost zdravotnického zařízení zajistit odpovídající laboratorní transfúziologické zázemí společně s nedostupností akutní konziliární služby anesteziologa, hematologa nebo internisty s II. atestací z vnitřního lékařství, nedostupností jednotky intenzivní péče s možností zajištění a monitorování vitálních funkcí pacientky. Soud prvního stupně nicméně uvedl, že uvedená pochybení v lékařském postupu neovlivnily nepříznivý výsledek léčebné péče a nejsou v přímé a kauzální souvislostí se smrtí M. M., tedy embolií plodovou vodou. Tato pochybení znamenala šanci na přežití v rozsahu 20%. Soud prvního stupně uvedl, že pochybením v léčbě M. M. ztratila pacientka určitou šanci na přežití, a v tom je příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem, proto se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda zjištěná míra ztráty šancí na přežití zakládá předpokládaný odpovědnostní vztah a vznik práva na požadovanou satisfakci. Soud prvního stupně nicméně dovodil, že ke vzniku odpovědnosti žalované za vzniklý následek a ke vzniku práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. mohlo dojít pouze na základě prokázané pravděpodobnosti podílu pochybení žalované na ztrátě šance pacientky přežít v rozsahu převyšujícím 50%. S ohledem na 20% šanci pacientky na přežití dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato šance byla natolik nízká, že její ztráta nezakládá odpovědnost žalované, a proto není dána příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem a žalobu zamítl.

Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 89/2011 – 402, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že pokud není mezi vadným postupem při léčení a smrtí pacienta dána příčinná souvislost (příčina hlavní, důležitá, podstatná a značná), ale zdravotní péče vykazuje chyby a nedostatky, v důsledku kterých byla šance na přežití pacientovi snížena, je takový stav protiprávním, pokud postupem non lege artis byla šance na přežití odňata v míře převažující nad vývojem zdravotního stavu, který nebylo možné řádným využitím poznatků lékařské vědy ovlivnit. Pokud jde o pochybení žalované při poskytování léčebné péče pacientce M., tato pochybení snížila či odňala pacientce šance na přežití v rozsahu 20%. Podle odvolacího soudu musí příčinná souvislost vyjadřovat vztah mezi příčinou a následkem, a to tak, že bez příčiny by následek nenastal buď vůbec, nebo by nenastal tak, jak nastal. Příčina je objektivní a je předpokladem vzniku odpovědnosti a musí splňovat dvě podmínky – musí být nutná a zároveň dostačující. Proto musí jít o příčinu, která přesahuje 50% zmíněného vztahu. Odvolací soud tedy souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zde není dána příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem, což je jeden ze základních předpokladů pro vznik občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že pokud by se celá věc probírala podrobněji, v časové posloupnosti, byla by v určitém okamžiku šance M. M. na přežití 100% a postupem doby se tato šance vlivem pochybení zdravotnického personálu zmenšovala, jelikož nelze mít za to, že základem je hypotetický časový okamžik, kdy šance M. M. na přežití byly 100%. Kvalifikovat ztrátu šance na přežití totiž lze v časové souvislosti s pochybením v lékařské péči s přihlédnutím k aktuálnímu stavu pacienta. Takto znalec vývoj stavu M. M. posuzoval a stanovil šance na přežití pacientky, kterou však chybami žalované ztratila. Proto odvolací soud žádné pochybení neshledal a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v plném jeho rozsahu, podali všichni žalobci (dále též „dovolatelé“) včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Domnívají se, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, protože řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to povahu požadované kvality a kvantity příčinné souvislosti a jejího prokázání. Ve svém dovolání nejprve zopakovali argumentaci použitou před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem. Poukázali na závěry zejména tzv. obiter dictum rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 1919/2008, s tím, že požadavek na stranu žalující, aby prokázala 100% skutečností v této kvantitě je v podstatě nemožné, a není v souladu s právem. Žalobci nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50%, aby mohla být dovozeny sankce z titulu porušení práva na ochranu osobnosti. Dovolatelé mají za to, že v jejich případě šlo o ztrátu reálných šancí M. M. na přežití, a tím i ztrátu šancí žalobců prožít svůj život obvyklým způsobem. Dovolatelé proto navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2013, sp.zn. 30 Cdo 3377/2011, (všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz) dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že k otázce tzv. teorie ztráty šance v řízení o ochranu osobnosti u dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 se dovolací soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 22. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 860/2010, kde mimo jiné uvedl, že činí-li dovolatel sporným, zda míra procentuálního vyjádření možnosti, že nebýt tohoto selhání (lékaře), by jmenovaná přežila či nikoliv, umožňuje dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Tato otázka však nemá, podle názoru dovolacího soudu, judikaturní význam z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože v daném případě jde výlučně o otázku skutkovou. Nadto je třeba doplnit, že obiter dictum uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/2008, jakkoliv je z povahy věci pro obecné soudy nezavazující (srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, podle něhož usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná), neposuzuje teorii ztráty šancí jinak než jako otázku příčinné souvislosti. I doktrinálně je převažující názor, že v oblasti ochrany osobnosti nepředstavuje ztráta šancí jako taková újmu odškodnitelnou z titulu ochrany osobnosti (srov. Holčapek, T.: Dokazování v medicinskoprávních sporech. Praha 2011, Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 179, nebo Ryška, M. Způsobilost zásahu přivodit újmu na zdraví a teorie ztráty šancí, dostupné dne 2. 9. 2012 na www.pravo-medicina.sk). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. … .

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2013 však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. III.ÚS 3067/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde odkazovaná jsou dostupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), protože jím podle názoru Ústavního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu uvedl, že „závěry Nejvyššího soudu lze akceptovat pro případ, že vskutku o skutková zjištění jde. Jak však vyplývá z následujících úvah, takový závěr nebyl namístě, čímž došlo k zásahu do základního práva na soudní ochranu stěžovatelů.

Problematickou se v souzené věci Ústavnímu soudu jeví kvalifikace dovolacích námitek jako námitek výlučně skutkových, vázaných na konkrétní případ; tedy zda skutečně dovoláním předložená otázka a priori nevytvářela prostor pro zobecnění a pro případnou revizi názoru po právní stránce zásadního významu. Jinak řečeno, zatímco skutkový prvek projednávané věci - 20% šance na přežití - je konkrétně dán, není zpochybňován, a nic na něm již v této fází řízení nelze změnit; jinak by relevantní právní úprava dovolání pozbyla smyslu, stejně jako právní posouzení projednávané věci. Právní konsekvence jeho hodnocení však mohou být různé z hlediska toho, jaký právní názor z hlediska hodnocení míry významu takové příčinné souvislosti - tj. třeba nezvratně prokázat na 100 %, stačí převažující míra od 51 % (v cizí terminologie důkaz "on the balance of probabilities", "but for"), anebo stačí každé vyjádřitelné určení míry šance na přežití, byť uvedených hodnot nedosahuje ("loss of chance", "perte d'une chance","Quotenhaftung"). Obdobně je možno poukázat např. na různé právní konsekvence jinak nezpochybnitelného měření např. rychlosti, alkoholu v krvi (viz k tomu názorně senátní návrh na změnu zákona o silničním provozu - Tisk č. 254, Senát, X. funkční období, povolení pití alkoholu a dopadu pro hodnocení toho, kolik požili a na jakém druhu komunikace jedou) apod., kde se rovněž skutkové okolnosti nutně promítnout do právního hodnocení takového jednání a jeho důsledků, změní-li se jejich právní úprava.

Komentářová literatura uvádí, že "[n]esprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil…Při úvaze o správnosti právního posouzení věci však dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr…" (Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920-1921, komentář k § 241a odst. 2). Judikatura Nejvyššího soudu pojmy právní posouzení a skutkové zjištění chápe shodně (srov. např. v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1374/2010). To postihuje základ problému, jakkoli je výše uvedené komentářové vymezení zjednodušující, když se tímto způsobem snaží postihnout celkovou komplexní problematiku interpretace a aplikace práva v praxi, zejména pak samu složitou problematiku dovolání a dalších procesních prostředků vůbec. Zde na tato vymezení postačí odkázat, jakkoli pomíjí takové otázky, jako jsou chápání práva a různých podob jeho pramenů, stejně jako rozdílů mezi těmito pojmy. To je však věcí dotvářecího soudního výkladu, který však musí být ústavně konformní.

V nyní posuzované věci krajský soud a vrchní soud řešily otázku, zda ke vzniku odpovědnosti za vzniklý následek, a ke vzniku práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 o. z., může dojít pouze na základě prokázané pravděpodobnosti podílu pochybení lékaře na úmrtí pacientky v rozsahu převyšujícím 50 % či postačí i pravděpodobnost menší. Oba dospěly k závěru o nutnosti prokázání příčiny převažující, tzn. vyšší než 50 %, k tomu, aby mohly být dovozeny sankce z titulu porušení práva na ochranu osobnosti. Stěžovatelé s tím nesouhlasili a naopak prosazovali názor, podle něhož stačí prokázání pravděpodobnosti menší. Tuto otázku stěžovatelé učinili předmětem dovolání.

Ústavní soud poznamenal, že řešení sporu o to, zda otázka příčinné souvislosti je otázkou právní či skutkovou, v obecné rovině nemá význam. V praxi často budou příčinná souvislost a její právní konsekvence (více či méně) splývat, a jejich rozlišování tak může činit značné těžkosti. To plyne z toho, že mezi posuzovanými jevy může existovat (být zjištěna) celá řada faktických souvislostí, včetně vztahu příčiny a následku, nikoliv však každý z těchto vztahů bude z hlediska právního relevantní. Ostatně právě k určení toho, jaká souvislost je (z právního hlediska) významná, a která nikoliv, zvláště v případech, kdy je "ve hře" celý komplex vzájemně působících příčin, slouží řada (právních) teorií (teorie podmínky, adekvátní příčinnosti apod.). Zmíněný rozdíl bude zvláště zjevný tam, kde odkrytí (faktických) souvislostí bude možné na základě posouzení příslušných jevů z hlediska fyzikálních, resp. přírodních zákonů, což bude - zvláště v oblasti lékařství - poměrně běžné, a vzhledem k obtížnosti takového úkolu půjde často o otázku odbornou, neboť právo nemůže samo o sobě stanovit, co je ještě možné a co nikoli, neboť taková měřítka stanoví lékařská věda (blíže viz Abhängigkeit des Rechts von der Medizin In: Laufs, A., Katzenmeier, Ch., Lipp, V. Arztrecht. 7. vyd., München, C. H. Beck 2015, část X.4., body 14 až 17). Nicméně stále platí (podle maximy iudex peritus peritorum), že učinit závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž stanovit, co je po právu, je v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu (non) lege artis či vitium artis [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41].

Ještě více se tyto rozdíly projeví, je-li nalézání práva pojato jako dynamický proces, v němž oba jeho komponenty, tj. zjišťování skutkového stavu na straně jedné, a interpretace a aplikace práva na straně druhé, na sebe vzájemně působí, kdy právní úvahy ovlivňují zjišťování skutkového stavu (ono z teorie poznání známé Vorständnis - předporozumění) a vývoj ve skutkové oblasti zpětně reflektují i právní úvahy. Příčinná souvislost jako podmínka odpovědnosti - na rozdíl od příčiny i následku - není v právních normách obsažena (definována). Ve zmiňovaném procesu je pak v prvé řadě povinností soudu učinit si s ohledem na skutková tvrzení (právní) úsudek (a to na základě jím zvolené kauzální teorie) o tom, jaké skutečnosti, resp. souvislosti by měly být prokazovány, současně reagovat na vývoj v oblasti dokazování a tento (právní) úsudek eventuálně korigovat a ze zjištěných faktických souvislostí "vytřídit" ty, jež jsou právně relevantní a z nich případně vyvodit závěr stran existence příčinné souvislosti.

Ústavní soud s přihlédnutím k uvedeného připustil i dvojí povahu námitek, jejichž rozlišování má pak význam z hlediska toho, zda (ne)naplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. O skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti (tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události), naopak o právní otázky půjde v těch případech, kdy příslušná kauzální teorie - z hlediska právního dopadu míry podílu na vzniklé újmě - neměla být vůbec použita nebo byla použita nesprávně. Největší problémy nastanou tam, kde faktická a právní stránka příčinné souvislosti spolu prakticky splývají, nicméně i v tomto ohledu lze určité vodítko nalézt, a to, zda řešení dané otázky je obecného charakteru, nebo zda může být použito výlučně v posuzovaném případě (sub 26 a násl.).

V posuzované věci jde podle názoru Ústavního soudu o námitku (typicky) právní povahy. Stěžovatelé neměli žádné výhrady vůči faktuálnímu zjištění, jímž bylo stanovení pravděpodobnosti podílu pochybení vedlejší účastnice na úmrtí v rozsahu 20 % na podkladě znaleckého posudku. Z daného zjištění plyne, zda, resp. do jaké míry vznikl vztah tzv. faktické příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis a úmrtím pacientky. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda toto "postačovalo" ke vzniku odpovědnosti za vzniklý následek, a ke vzniku práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 o. z., což jsou otázky právního posouzení předmětného skutkového zjištění. Daná námitka tak naplňuje pojem právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve smyslu výše citované judikatury i právní teorie. Nutno dodat, že (byť jde o rozdíl zásadní spíše z hlediska právní teorie) předmětná právní otázka mohla spočívat i v tom, zda zjištěné snížení šance na uzdravení (přežití) nepředstavuje samo o sobě z hlediska § 13 o. z. relevantní právní následek; nicméně i v takovém případě by šlo o otázku právní, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.

Ústavní soud poukázal na skutečnost, že ve prospěch právního charakteru otázky se vyjadřoval jak krajský, tak i vrchní soud. Například krajský soud uvedl (v napadeném rozsudku), že "…souhlasí s odvolacím soudem, že pojem příčinná souvislost není právními předpisy nijak definován. Nic tak nebrání judikatuře soudů, aby požadavek "stoprocentně" prokazované příčinné souvislosti přehodnotila a přijala adekvátnější a realističtější výklad, který by vyrovnával slabší postavení poškozených.". Podobně vrchní soud (ve vyjádření k ústavní stížnosti) uvádí, že podstatou ústavní stížnosti "jsou výhrady proti posouzení a výkladu pojmu "příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a vzniklou újmo".

Podle Ústavního soudu ke stejnému závěru (tedy že nešlo o skutkovou otázku) by Nejvyšší soud dospěl i testem způsobilosti zobecnění námitky. V tomto směru Ústavní soud nepřehlédl názor Nejvyššího soudu vyslovený ve velké části jeho dosavadní judikatury (např. usnesení ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2440/2005), byť na druhou stranu nikoli jednotné (k tomu blíže Těšínová, J., Žďárek, R., Policar, R.: Medicínské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 342-343). Podle tohoto názoru je otázka existence vztahu příčinné souvislosti v konkrétním případě mezi konkrétním jednáním či opomenutím škůdce a vznikem konkrétní škody otázkou skutkovou, a nikoli právní. Věcné zdůvodnění tohoto názoru ze strany Nejvyššího soudu lze nalézt kupříkladu v rozsudku ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, kde se uvádí: "Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech."

V dovolání stěžovatelů však šlo o něco podstatně jiného, a to o koncepci příčinné souvislosti (mezi jednáním či opomenutím škůdce a konkrétní škody), použitelnou pro neurčitý počet případů téhož druhu. A to v tom smyslu, zda v medicínsko-právních sporech musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být z právních předpisů dovozeny sankce za porušení práva na ochranu osobnosti (tak zněl závěr obecných soudů dovoláním rozporovaný), nebo stačí prokázání příčiny i menší (tvrzení stěžovatelů). Tato otázka je pak z povahy věci přítomna v každé věci téhož druhu, pročež nelze rozumně tvrdit, že nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Tato otázka naopak musí být řešena obecně, a to z důvodu právní jistoty budoucích žalobců (poškozených), aby měli přiměřené vyhlídky na úspěch/neúspěch uvažované žaloby. Že tomu tak je, dokazují rozsáhlá judikatura i odborné písemnictví v těchto otázkách v řadě států (viz níže).

Nezabývání se dovolacími námitkami z hlediska přítomnosti zásadního významu Nejvyšším soudem neobstojí tím spíše vzhledem k následujícím zvláštnostem vytyčené otázky. Ani v odborné literatuře, která se touto otázkou zabývala, se neuvádí příklady rozhodnutí, která by nepožadovala prokázání příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a újmou na zdraví na 100 % (viz např. v tomto nálezu sub 42 citované články Tomáše Doležala a Adama Doležala, monografii Tomáše Holčapka či publikaci Medicínské právo, s. 338 až 339). Ani Ústavnímu soudu není známo jediné rozhodnutí obecného soudu (opak přitom nedokládá ani Nejvyšší soud), které by (v rozhodné době) takto řešilo otázku předestřenou v dovolání stěžovatelů. Ostatně dokladem tohoto vývoje je i nynější věc, v níž krajský soud v původním rozsudku, později zrušeném vrchním soudem, rovněž stál na požadavku "stoprocentního prokázání" příčinné souvislosti. Jinými slovy, krajský soud i vrchní soud v medicínsko-právních sporech přijaly právní názor, podle kterého není nezbytné stoprocentní prokázání příčinné souvislosti, nýbrž by postačilo prokázat více než 50 %. Přesto na tuto nepochybně "zásadní" otázku s judikaturním dopadem Nejvyšší soud nepovažoval za příhodné reagovat tím, že by dovodil její judikaturní význam a na podkladě toho by se pokusil sjednotit judikaturu do budoucna.

Proto Ústavní soud uzavírá, že ačkoli se stěžovatelé "stanoveným postupem", jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhali svého tvrzeného práva, Nejvyšší soud v jejich věci "zákonem stanoveným způsobem" podle čl. 90 Ústavy nerozhodl. Právě hodnocení ústavnosti rozhodování obecných soudů v kognici Ústavního soudu, který by proto neměl sám nabízet některou z výše uvedených variant pro řešení daného případu. Dospívá však z hlediska ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu k závěru, že otázka, jaká míra podílu na vzniklé újmě je z hlediska právní odpovědnosti rozhodující, není otázkou skutkovou, ale právní, a námitky směřující proti jejímu posouzení ze strany odvolacího soudu naplňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Postup, který k tomu nepřihlíží, vede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Na tom nic nemění ani odkaz Nejvyššího soudu na jeho vlastní judikaturu ve vyjádření k návrhu.

Nejvyšší soud sice v napadeném usnesení odkázal na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 860/2010 (sub 9). Nicméně poukazovaný rozsudek se - stejně jako nyní napadené usnesení - tehdejší dovolací námitkou z hlediska eventuálního zásadního významu po stránce právní nezabýval, a to pro tvrzený výlučně skutkový charakter námitky [odkazovaný rozsudek uvedl: "Pouze činí sporným, zda míra percentuálního vyjádření možnosti, že nebýt tohoto selhání, by jmenovaná přežila či nikoliv, umožňuje dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Tato otázka však nemá, podle názoru dovolacího soudu, judikaturní význam z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) obč. zák., protože v daném případě jde výlučně o otázku skutkovou…"].

Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení nad rámec ("nadto je třeba doplnit") uvedl, že usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 "neposuzuje teorii ztráty šancí jinak než jako otázku příčinné souvislosti". Tím měl Nejvyšší soud patrně na mysli posílení jeho závěru, že dovolatelé zpochybňují otázku příčinné souvislosti (z čehož posléze dovodil, že jde o otázku výlučně skutkovou). Pokud však tímto poukazem Nejvyšší soud zamýšlel podpořit právní názor soudu nalézacího a odvolacího (podle něhož v medicínsko-právních sporech musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být z právních předpisů dovozeny sankce za porušení práva na ochranu osobnosti), pak nejde o odkaz plně funkční. Citované usnesení totiž naopak poukazovalo na použitelnost doktríny tzv. ztráty šance či ztráty očekávání (loss of chance, loss of expectation, la théorie de la perte d'une chance, verlorene Heilungschance, Quotenhaftung) v poměrech České republiky. Tato doktrína je založena na existenci odpovědnosti škůdce v rozsahu, v jakém se podařilo prokázat míru pravděpodobnosti kauzality (např. je-li pravděpodobnost způsobení újmy 30 %, odpovídá škůdce z 30 % celé způsobené újmy, což však také znamená, že při pravděpodobnosti např. 55 % hradí jen právě 55 %, a nikoli 100 %). A právě aplikace této doktríny se stěžovatelé domáhají. Nelze tak tvrdit, že by citované usnesení podporovalo (minimálně jednoznačně) právní názor krajského soudu a vrchního soudu, podle kterého v medicínsko-právních sporech musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být z právních předpisů dovozeny sankce z titulu porušení práva na ochranu osobnosti. Krajský soud aplikoval doktrínu tzv. but for (též v Německu panující princip Das Alles oder

Nichts-Prinzip, "vše anebo nic", či též "nebýt čeho", nutná podmínka způsobeného následku atd.), podle které je-li kauzální souvislost prokázána alespoň s 51% pravděpodobností, a je tedy spíše pravděpodobná než nikoliv, tak soud vychází z toho, že příčinná souvislost byla prokázána s jistotou a škůdce odpovídá za celou újmu (hradí 100 %). Tato doktrína je právě v kontrapozici s koncepcí tzv. ztráty šance, neboť ta je založena na pravděpodobnosti a proporcionálním rozdělení odpovědnosti (tzv. Quotenhaftung, německá teorie zde zmiňuje otázku prokazování pravdy oproti pravděpodobnosti - tzv. das Konzept einer Wahrscheinlichkeitshaftung). Podobně nepřesně odkazoval na usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 i vrchní soud v napadeném rozsudku (který nadto neadekvátně uvádí, že jde o nález). Ústavní soud však považuje za potřebné zdůraznit, že každá z těchto teorií má svá ústavně relevantní úskalí. V případě teorie tzv. but for to je rozpor s principem proporcionality (čl. 4 odst. 4 Listiny), kdy dochází k nadměrnosti zásahu - škůdce platí vše, ačkoli zavinil jen převážnou část (blíže Taupitz, J., Jones, E. Das Alles oder Nichts-Prinzip im Arzthaftungsrecht - Quotenhaftung. In: "Waffen-Gleichheit": Das Recht in der Arzthaftung. Berlin - Heidelberg - New York etc., Springer 2002, s. 68-69), ale stejně i k nedostatečnosti ochrany - poškozený nedostane nic, ač aspoň část by dostat mohl. Na druhé straně nelze nevidět obavy z toho, že role soudce, který má rozhodnout, co je po právu (quid iuris), bude v poměru k významu znalce klesat (čl. 81, 90 Ústavy). Nicméně se stále rostoucí složitostí řešených (nejen) medicínských sporů je nutné k této problematice (větší a menší šance, větší a menší riziko spojené s novými metodami, lékařskými pokusy, vymezení standardů péče atd.) zaujmout stanovisko, zejména je-li to dovolacím důvodem. Naše právo soudci nedovoluje nechat věc nerozhodnutou (non liquet v římském právu), i když není jednoznačná, takže nezbývá, než žalobu zamítnout, což vždy nemusí vést ke spravedlivému rozhodnutí.

Na uvedeném nic nezmění ani to, že i podle domácí teorie medicínského práva (srov. Holčapek, T.: cit. práce, sub 11, s. 179) je odkaz v usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 na tam zmiňované rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Gregg (FC) (Appellant) v. Scott (Respondent) nepřiléhavý, neboť odkazuje na pouhé menšinové stanovisko, jež se ve výsledku neprosadilo, a anglická nejvyšší soudní instance (tehdy Sněmovna lordů) ve svém většinovém rozhodnutí (rozbor názorů soudců lordů viz např. Grubb, A., Laing, J., McHale, J. Principles of Medical Law. 3. vyd., Oxford University Press 2010, s. 344-347) naopak použitelnost koncepce loss of chance ve sporech z poskytování zdravotní péče nepřijala. K tomu je třeba jen poznamenat (v případu Gregg v. Scott šlo o možné pochybení lékaře, který vadně zhodnotil povahu nádoru, takže šance žalobce na přežití v dalších desíti letech klesla ze 42 % na 25 %, tedy o 17 %, za která požadoval odškodnění, v prvním francouzském rozhodnutí z roku 1962 šlo též o diagnostickou chybu), že Velká Británie není jediným státem, kde je tato otázka diskutována, byť právě důkladné zdůvodnění jednotlivých stanovisek "pro i proti" této koncepci, je v citovaném rozsudku velmi ilustrativní, byť jde jen o pokračování mnoho desetiletí trvající diskuze a vývoje judikatury (zejména v jednotlivých státech USA a ve Francii).

Napadené usnesení Nejvyššího soudu nad rámec potřebného rovněž uvedlo, že "[i] doktrinálně je převažující názor, že v oblasti ochrany osobnosti nepředstavuje ztráta šancí jako taková újmu odškodnitelnou z titulu ochrany osobnosti (srov. Holčapek, T.: cit. práce, Dokazování v medicinskoprávních sporech. Praha, Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 179, nebo Ryška, M.: Způsobilost zásahu přivodit újmu na zdraví a teorie ztráty šancí, uveřejněno dne 2. 9. 2012 na www.pravo-medicina.sk)". Tento odkaz na dva názory vyslovené v odborné literatuře je argumentem ex auctoritate, který však nemá věcnou povahu, Nejvyšší soud jím nedostál své povinnosti zabývat se přítomností otázky zásadního právního významu v dovolání stěžovatelů, nehledě na skutečnost, že již v roce 2013 (oproti současnosti) zde byl daleko větší počet odborných prací, a to včetně domácích (viz např. Doležal, T., Doležal, A.: Problematika prokazování příčinné souvislosti v medicínsko-právních sporech. Právník, 6/2013, zejména s. 581, s. 583, popř. Otázky úpravy právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků - několik úvah k aktuálním tématům. Právní rozhledy, roč. 2010, č. 12, s. 436, Tichý, L. K otázce příčinné souvislosti a proporcionální odpovědnosti za škodu: Na okraj rozhodnutí Sienkiewicz v. Greif a Knowsley v. Willmore. Jurisprudence, roč. 2013, č. 5, s. 15), které se touto otázkou, byť s různými výsledky, zabývaly. Ústavní soud však nehodlá (a ani nemůže) vstupovat na pole odborných diskuzí, které daleko přesahují rámec posuzovaného případu (odpovědnost za zákrok, neléčení, vadné poučení, vadnou dokumentaci, vadnou organizaci, stejně jako rozdíly v jednorázových a trvalých následcích, důsledky čekání na zákrok, "jistotu" při hodnocení ztracené šance, neboť se vlastně nikdy nenaplní atd.), nehledě na to, že odborná literatura v České republice není referenčním kritériem pro soudní rozhodování.

Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud - podobně jako v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, popř. v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 (sub 21, 22) - uzavírá, že Nejvyšší soud restriktivním výkladem pojmu nesprávného právního posouzení věci omezil výklad příslušného dovolacího důvodu v rozporu nejen se smyslem a účelem § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v tehdy účinném znění, nýbrž i s právně dogmatickým odlišením významu pojmů právního posouzení a skutkového zjištění, jak je vymezen v judikatuře Ústavního soudu. Taková interpretace a aplikace práva se tak ocitla v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů.

Stejně tak je postup Nejvyššího soudu v této věci vybočením z jeho ústavně zakotveného poslání "vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů" (čl. 92 Ústavy). Zde Ústavní soud připomíná svůj právní názor, vyjádřený v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, podle kterého sjednocování judikatury obecných soudů ve věcech bez ústavní relevance Ústavnímu soudu nepřísluší. Tato funkce je ústavně (lze ji dovodit z Ústavou použitého pojmu "vrcholného soudního orgánu" i z ustáleného významu pojmu "nejvyšší" instance v určité soustavě státních orgánů) svěřena do působnosti nejvyšších soudů završujících soudní soustavu tak, jak to předpokládá čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy. Sjednocující role Ústavního soudu ve vztahu k judikatuře obecných soudů se proto může uplatnit jen v rovině ústavního pořádku, zejména tam, kde Ústava výslovně předpokládá zapojení obecných soudů do plnění role ochrany základních práv a svobod člověka a občana (viz čl. 1 odst. 1 in fine a čl. 4 Ústavy), případně tam, kde excesivní aplikace obyčejného práva může vést k porušení ústavního pořádku. Ústavní soud tak ani v této věci neposuzuje samotná skutková a právní zjištění z hlediska posouzení dovolacích námitek (s respektem k ustanovení § 239 o.s.ř.), nýbrž jen to, zda a v jaké míře, byla přitom zachována ústavní konformita rozhodování Nejvyššího soudu především z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 dost. 1 Listiny.

S přihlédnutím k výše uvedenému tak možno zjednodušeně konstatovat, že označením jádra sporu, vedeného před krajským soudem a vrchním soudem, za skutkovou otázku a pominutím odpovědi na právní konsekvence z toho plynoucí nelze než kvalifikovat jako svévolnou aplikaci tzv. podústavního práva, a tím jako porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy“.

Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací vázán právním názorem Ústavního soudu (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č. 9), přihlédl k tomu, že podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o.s.ř.“), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle o.s.ř. ve znění do 31. prosince 2012. S ohledem na výše vyložené právní názory Ústavního soudu, je dovolací soud nucen revidovat svůj předchozí závěr, který vedl k odmítnutí předmětného dovolání (zrušeným) usnesením ze dne 30. července 2013, č.j. 30 Cdo 3377/2011, takže aktuálně činí závěr o jeho přípustnosti. Současně vycházel ze zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, že byly splněny předpoklady obsažené v ustanovení § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je dovolání charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k těmto skutečnostem proto dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však v posuzované věci zjištěny nebyly.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).

Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, eventuálně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti (resp. k analogickému zásahu do její fyzické integrity) půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

V souzené věci – jak již bylo uvedeno - odvolací soud vyšel z úvahy, že pokud není mezi vadným postupem při léčení a smrtí pacienta dána příčinná souvislost (příčina hlavní, důležitá, podstatná a značná), ale zdravotní péče vykazuje chyby a nedostatky, v důsledku kterých byla šance na přežití pacientovi snížena, je takový stav protiprávním, pokud postupem non lege artis byla šance na přežití odňata v míře převažující nad vývojem zdravotního stavu, který nebylo možné řádným využitím poznatků lékařské vědy ovlivnit. V tomto konkrétním případě (však) pochybení žalované při poskytování léčebné péče pacientce paní M. snížila či odňala pacientce šance na přežití („pouze“) v rozsahu 20%. Na tomto místě však Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska práva na soudní ochranu není klíčovou otázka uznání či odmítnutí nějaké teorie, nýbrž rozhodování podle existujících pravidel, která navíc takové přihlášení se k nějaké v literatuře diskutované teorii nevyžadují. Současně připomněl, že stěžovatelé v dovolání nezpochybňovali postup zjištění tohoto procenta šance na přežití z hlediska maximy iudex peritus peritorum, nýbrž požadovali odpověď na otázku, zda se může a má tato šance promítnout do jimi vznášeného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zak., což je otázkou právní. Učinit závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž stanovit, co je po právu, je v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem.

Ústavní soud dále zdůraznil východisko, podle něhož příčinná souvislost jako podmínka odpovědnosti - na rozdíl od příčiny i následku - není v právních normách obsažena (definována). Ve zmiňovaném procesu je pak v prvé řadě povinností soudu učinit si s ohledem na skutková tvrzení (právní) úsudek (a to na základě jím zvolené kauzální teorie) o tom, jaké skutečnosti, resp. souvislosti by měly být prokazovány, současně reagovat na vývoj v oblasti dokazování a tento (právní) úsudek eventuálně korigovat a ze zjištěných faktických souvislostí "vytřídit" ty, jež jsou právně relevantní a z nich případně vyvodit závěr stran existence příčinné souvislosti.

Je třeba přihlédnout k tomu, že Ústavní soud při svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že žalobci neměli žádné výhrady vůči zjištění, jímž bylo stanovení pravděpodobnosti podílu pochybení vedlejší účastnice na úmrtí v rozsahu 20 % na podkladě znaleckého posudku. Z daného zjištění plyne, zda, resp. do jaké míry vznikl vztah tzv. faktické příčinné souvislosti mezi postupem non lege artis a úmrtím pacientky. Stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda toto "postačovalo" ke vzniku odpovědnosti za vzniklý následek, a ke vzniku práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 obč. zak., což jsou otázky právního posouzení předmětného skutkového zjištění. Daná námitka tak naplňuje pojem právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. ve smyslu výše citované judikatury i právní teorie. Předmětná právní otázka pak mohla spočívat i v tom, zda zjištěné snížení šance na uzdravení (přežití) nepředstavuje samo o sobě z hlediska § 13 obč. zak. relevantní právní následek. Přitom otázka, jaká míra podílu na vzniklé újmě je z hlediska právní odpovědnosti rozhodující, není otázkou skutkovou, ale právní, a námitky směřující proti jejímu posouzení ze strany odvolacího soudu naplňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Ústavní soud konečně konstatoval, že nelze tvrdit, že by jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 fakticky podporovalo právní názor krajského soudu a vrchního soudu, podle kterého v medicínsko-právních sporech musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50 %, aby mohly být z právních předpisů dovozeny sankce z titulu porušení práva na ochranu osobnosti.

Při vázanosti dovolacího soudu právním názorem Ústavního soudu je nezbytné konstatovat zásadu, podle níž pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. V posuzované věci je zřejmé, že pacientka paní M. M. měla zákonný nárok na zajištění odpovídajícího léčebného procesu, který by odpovídal požadavku na postup odborného zdravotního personálu lege artis. Pokud tento předpoklad v tomto případě splněn nebyl, a tím byla současně snížena šance postižené pacientky na přežití, šlo – bez ohledu na dovozené procentní vyjádření tohoto snížení, o zásah do jejích osobnostních práv, který ovlivnil i samotný fatální výsledek tohoto léčení, který tak zasáhl i do osobnostních práv žalobců ve smyslu výše uvedeného ustanovení obč. zák.

Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze z popsaných důvodů pokládat za věcně správné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; s ohledem na skutečnost, že důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl současně zrušen i ten, a věc byla vrácena posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru