Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 407/2016Usnesení NS ze dne 04.10.2017

HeslaPrůtahy v řízení
Nemajetková újma (o. z.)
Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Náklady řízení
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.407.2016.1
Dotčené předpisy
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.|§ 137 odst. 2 o. s. ř.|§ 151 odst. 3 o. s. ř.|§ 237 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 407/2016-312

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 294/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 18 Co 15/2015-219, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se na žalované domáhal částky 220 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení vedeného před Městským úřadem v Říčanech pod č. j. 4663/62329/2008/Vo, v němž žalobce požadoval zřízení věcného břemene na pozemku, k. ú. Š., obec P., ve prospěch pozemku, k. ú. Š., obec P..

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2014, č. j. 12 C 294/2012-160, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se konstatoval, že v řízení zahájeném dne 19. 12. 2007 žádostí žalobce u Magistrátu hlavního města Prahy a dále vedeném před Městským úřadem v Říčanech pod č. j. 4663/62329/2008/Vo bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě; žalobu o zaplacení 54 000 Kč pak odvolací soud zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II napadeného rozsudku odvolací soud potvrdil zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou zadostiučinění se zabývá jen tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Otázka adekvátnosti formy přiznaného zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud s ohledem na skutečnost, že žalobce zahajuje a vede značné množství soudních řízení, hodnotil význam předmětu řízení pro žalobce jako velmi malý, a dospěl tak k závěru, že v daném případě je dostačující formou zadostiučinění konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).

Námitka žalobce, že mu za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního správního řízení měla být poskytnuta omluva, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť v posuzovaném případě ze spisu nevyplývá, že by žalobce omluvu požadoval. Na posuzovaný případ tedy nedopadá judikatura Nejvyššího soudu, podle které by omluva měla být jako kompenzační prostředek poskytnuta vždy, pokud poškozený nárok na její poskytnutí uplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka vzájemného poměru výše náhrady za nepřiměřenou délku správního řízení k výši náhrady přiznávané za nepřiměřenou délku soudního řízení nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo na vyřešení otázky výše přiznaného zadostiučinění v penězích, když odvolací soud na základě nepatrného významu původního správního řízení pro žalobce dospěl k závěru, že žalobci zadostiučinění v penězích vůbec nenáleží. Závěr odvolacího soudu o nepatrném významu správního řízení pro žalobce přitom nebyl v dovolání nikterak zpochybněn.

Ani námitka žalobce, že odvolací soud při posuzování otázky přiměřeného zadostiučinění nepřihlížel k celkové době řízení, nýbrž k jednotlivým průtahům řízení, přípustnost dovolání nezakládá, neboť se týká otázky, na které odvolací soud své rozhodnutí vůbec nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013).

Napadal-li žalobce v dovolání rovněž výrok III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo potřeba posoudit přípustnost dovolání rovněž z hlediska § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., tedy zda napadeným výrokem byla žalobci odepřena náhrada nákladů řízení převyšující částku 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1931/2015).

Žalobce v dovolání neuvedl, jaká částka mu měla být rozhodnutím odvolacího soudu na náhradě nákladů řízení odepřena. V daném případě přicházela v úvahu předně náhrada spočívající v nákladech vynaložených na odměnu advokáta za zastupování ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., dále na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést.

Dovolací soud vyšel z toho – aniž jakkoliv posuzoval účelnost jednotlivých úkonů –, že odměna právního zástupce žalobce za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“, činila v daném případě 3 100 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Za celkem 8 úkonů právní služby (tj. příprava a převzetí právního zastoupení, porada s klientem přesahující jednu hodinu, vyjádření k odvolání žalované, doplnění odvolání žalobce ze dne 14. 5. 2014, účast na jednání soudu dne 15. 5. 2014, vyjádření k rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2014, účast na jednání soudu dne 30. 7. 2014, vyjádření k odvolání žalované ze dne 13. 11. 2014, účast na jednání soudu dne 18. 2. 2015) by tak žalobci podle §11 odst. 1 písm. a), c), d), g), k) AT náležela náhrada ve výši 24 800 Kč. Jako náhrada hotových výdajů by advokátu žalobce náleželo podle § 13 odst. 3 AT za osm úkonů právní služby celkem 2 400 Kč. Náhrada advokáta žalobce za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů by činila 5 712 Kč. Celkem by tak žalobci vynaložené náklady právního zastoupení před soudy obou stupňů činily nejvýše 32 912 Kč.

S ohledem na skutečnost, že žalobce byl po část řízení nezastoupen, přicházela v úvahu rovněž náhrada hotových výdajů, jež za řízení vznikly přímo žalobci. Za celkem 7 úkonů (žaloba ze dne 6. 8. 2012, replika k vyjádření žalované ze dne 3. 6. 2013, účast na jednání soudu dne 9. 8. 2013, účast na jednání soudu dne 9. 10. 2013 přesahující 2 hodiny, odvolání ze dne 17. 11. 2013, vyjádření k odvolání žalované ze dne 20. 1. 2014) by za analogické aplikace § 13 odst. 3 AT (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13) žalobci náležela náhrada hotových výdajů ve výši 2 100 Kč.

Celkově by tak žalobci při plném úspěchu ve věci mohla být přiznána náhrada nákladů ve výši 35 012 Kč (32 912 Kč + 2 100 Kč). Z toho ovšem vyplývá, že rozsudkem odvolacího soudu žalobci nemohla být odepřena náhrada nákladů, jež by převyšovala částku 50 000Kč rozhodnou pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání proto ani v rozsahu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru