Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4064/2019Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaDovolání
Vady podání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4064.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4064/2019-312

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce I. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 129/12, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 949 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 27/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, č. j. 11 Co 328/2018-268, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 20. 1. 2016 domáhal přiznání náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o doplatek na bydlení (dále jen „posuzované řízení“). Tuto žádost podal dne 11. 4. 2007, doplatek na bydlení mu byl přiznán až dne 2. 4. 2015 a vyplacen dne 7. 4. 2015. Požadoval náhradu škody ve výši 300 000 Kč, neboť k úhradě svého dluhu byl nucen převést členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu a vznikla mu škoda ve výši rozdílu mezi skutečnou tržní hodnotou těchto práv a povinností a částkou, za kterou je převedl, dále náhradu škody ve výši 149 125 Kč, neboť musel si vzít půjčku ve výši 100 000 Kč a zaplatit z ní úroky ve výši 49 125 Kč, a rovněž náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Žalovaná měla za to, že vznik škody není v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, a vznesla rovněž námitku promlčení.

Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2018, č. j. 26 C 27/2016-226, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 119 087,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 1. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 830 037,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 1. 1. 2017 do zaplacení (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 125 Kč (výrok III) a rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV potvrdil (výrok I), ve výroku III jej změnil a rozhodl, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, že nárok žalobce na náhradu škody není promlčen a že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované vznikla žalobci škoda ve výši rozdílu mezi skutečnou tržní hodnotou členských práv a povinností a částkou, za kterou je skutečně převedl, v částce 71 000 Kč, a dále ve výši úroků z půjčky v částce 48 087,51 Kč, celkem 119 087,51 Kč. Naproti tomu nárok na náhradu nemajetkové újmy shledal (shodně se soudem prvního stupně) promlčeným.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 330 037,49 Kč sestávající ze dvou nároků na náhradu škody ve výši 229 000 Kč a 101 037,49 Kč, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

V úvodu dovolání pouze obecně konstatoval, že „dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., když rozhodnutím odvolacího soudu bylo řízení ve věci náhrady škody skončeno“, a dále uvedl, že „nesprávné právní posouzení spatřuje v nesprávnosti toho, co je škodou, kterou je povinna žalovaná uhradit.“ Nekonkretizoval však, které z kritérií předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněné, ani neformuloval žádnou otázku, na které napadené rozhodnutí záviselo a která by měla být předmětem dovolacího přezkumu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, či ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Ve výše uvedeném rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

V rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).

Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, není v poměrech projednávané věci přiléhavý, neboť uvedený nález vycházel ze značně odlišných a svým charakterem zcela mimořádných skutkových okolností, které jsou nesouměřitelné s právě projednávanou věcí. Ústavní soud v něm zohlednil, že šlo o trestní stíhání, že řízení bylo procesně komplikované, že stěžovatel v průběhu řízení musel řešit majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, a také v tom, že se musel vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. V nyní projednávané věci sice dovolatel poukazoval na svou tíživou sociální situaci a nepříznivý zdravotní stav, pro který mu byl v roce 2011 přiznán invalidní důchod, neuvedl však, jak mu tyto okolnosti bránily v uplatnění nároku u soudu v zákonem stanovené době v roce 2015, kdy posuzované řízení skončilo. Skutečnost, že neměl právního zástupce, který by ho v soudním řízení zastupoval, nemůže být sama o sobě považována za překážku (nadto přičitatelnou státu), pro níž svůj nárok nemohl uplatnit u soudu včas.

V rozsahu výroků o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru