Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4059/2019Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4059.2019.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1803/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4059/2019-105

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 268/2017-54, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019, č. j. 30 Co 145/2019-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 18 C 268/2017-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 69 125 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 101 875 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I tak, že žalobu zamítl též v rozsahu částky 21 625 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu výrok I potvrdil (výrok I), dále potvrdil výrok II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 3. 8. 2009 podal žalobce u Okresního soudu v Kolíně žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem (dům č. p. XY na pozemku st. č. XY a k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, dále jen „nemovitosti“), a to proti své bývalé manželce M. K. (G.), věc byla vedena pod sp. zn. 13 C 260/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Dne 21. 4. 2010 bylo řízení přerušeno z důvodu mimosoudního jednání účastníků. Poté proběhlo jednání ve dnech 8. 6. 2011, 26. 9. 2011, u jednání dne 5. 3. 2012 pak bylo řízení přerušeno do skončení řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, po odvolání žalobce odvolací soud potvrdil napadané usnesení o přerušení řízení, to nabylo právní moci dne 12. 6. 2012. Další jednání pak bylo nařízeno na 11. 3. 2015, kde bylo řízení přerušeno do skončení dovolacího řízení ve věci určení vlastnictví k nemovitostem. Usnesením Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 13. 5 2015, bylo usnesení změněno tak, že se řízení nepřerušuje. Další jednání proběhlo 2. 9. 2015 a 15. 2. 2016, kdy bylo odročeno za účelem vypracování znaleckého posudku. Jednání se konala i 30. 5. 2016 a 27. 7. 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví a nařízen prodej nemovitostí. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání, dne 19. 1. 2017 Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil prvostupňový rozsudek tak, že bylo zrušeno spoluvlastnictví a byl nařízen prodej ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku prodeje mezi účastníky rovným dílem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 bylo dovolání odmítnuto. Usnesení nabylo právní moci 17. 7. 2018. V řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 47/2012 (dále jen „vedlejší řízení“), se žalobkyně M. G. (K.) domáhala proti žalovanému P. K. určení vlastnictví k nemovitostem. Žalobu podala dne 3. 5. 2012, rozsudek byl vyhlášen na jednání dne 4. 11. 2013, odvolací soud pak svým rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. 22 Co 66/2014-115, který nabyl právní moci 8. 10. 2014, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015. Žalobce se v řízení domáhá odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.

Po právní stránce odvolací soud uvedl, že celková délka posuzovaného řízení činila 8 let a 11 měsíců. Dále se zabýval otázkou správnosti přerušení posuzovaného řízení z důvodu trvání vedlejšího řízení. Uvedl, že přerušení řízení lze hodnotit jako správné, neboť ve vedlejším řízení se řešila otázka vlastnictví předmětných nemovitostí, kterou soud sám vzhledem k probíhajícímu vedlejšímu řízení v posuzovaném řízení posoudit nemohl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016). I přesto se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že posuzované řízení přiměřeně dlouhým bylo. Posuzované řízení bylo postiženo neodůvodněnými průtahy v řízení před nalézacím soudem, jenž postupoval značně nekoncepčně a s nedostatečnou přípravou a znalostí problematiky. Lze to demonstrovat například tím, že jednání nařízené na 2. 9. 2015 bylo odročeno za účelem ustanovení znalce bez bližšího odůvodnění, k ustanovení znalce ale nedošlo. Místo toho soud prvního stupně nařídil další jednání na 12. 2. 2016, které bylo opět odročeno za účelem ustanovení znalce, k němuž však soud prvního stupně nepřistoupil a až po stížnosti žalobce ze dne 5. 4. 2016 nařídil jednání na 30. 5. 2016, kde myšlenku nutnosti vypracování znaleckého posudku opustil.

Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vyšel z částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Za 8 let a 11 měsíců tudíž základní částka činila 118 750 Kč. Následně odvolací soud posuzoval kritéria dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). V posuzovaném řízení šlo o spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, což zpravidla představuje obtížný spor, jak tomu bylo i v tomto případě. Lze připomenout, že do řízení bylo vtaženo i tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví podle § 1148 o. z., bylo zpochybňováno samotné spoluvlastnictví a byla zkoumána i otázka reálného rozdělení předmětné nemovité věci. Zjišťování skutkového stavu věci vyvolalo potřebu provádět dokazování během celkem 11 jednání před soudem prvního stupně, bylo vyslýcháno 8 svědků a byl proveden i účastnický výslech žalobce a žalované. Řízení bylo též procesně složitým, neboť věc byla opakovaně předkládána soudům vyššího stupně. Věc byla řešena na třech stupních soudní soustavy. Bylo nutno rozhodovat o řadě procesních návrhů účastníků. Odvolací soud snížil na základě kritéria složitosti řízení přiměřené zadostiučinění o 40 %. Na základě důvodného přerušení řízení odvolací soud dále snížil zadostiučinění o 10 %. K dalšímu snížení zadostiučinění o 10 % přistoupil z důvodu, že k délce řízení přispěla žalovaná, která je zatížila opakovanými procesními návrhy, žádostmi o odročení jednání a nekonzistencí své argumentace. Význam předmětu řízení pro žalobce shledal odvolací soud zcela běžným. Žalobce nemovitosti neužíval, a to ani před zahájením posuzovaného řízení. O finanční prostředky z vypořádání spoluvlastnictví žalobce nepřišel, neboť ty mu náležely právě až na základě meritorního rozhodnutí v posuzovaném řízení. Ve vztahu k námitce snížení tržní ceny nemovitostí odvolací soud uvedl, že ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v letech 2010 až 2017 byla cena nemovitostí v podstatě konstantní. Žalobce se v tomto řízení domáhá odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, naopak náhradu vzniklé škody předmětem řízení neučinil. Odvolací soud dospěl k celkovém snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 60 %, tudíž žalobci přiznal zadostiučinění ve výši 47 500 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva spočívající v hodnocení kritérií podkladů pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Navíc je tato otázka (s ohledem na individualizaci jednotlivých věcí) řešena rozdílně v praxi soudů. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že posuzované řízení bylo z důvodu vedlejšího řízení přerušeno zbytečně. Odvolací soud neměl přistoupit ke snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního jednání žalované v posuzovaném řízení, neboť soudy v posuzovaném řízení obstrukční jednání žalované tolerovaly. Nešlo o právně složitou věc, protože sice žalovaná namítla širší způsob vypořádání, ale nijak jej dále neprokazovala, přičemž vedlejší řízení o určení vlastnického práva bylo zcela zbytečné. Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, z kterého cituje závěr, dle nějž náhrada nemajetkové újmy slouží „ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Přitom za spravedlivou je považována taková náhrada, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného.“ Dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12-1, z nějž plyne, že obecné soudy jsou povinny při stanovení výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédnout ke všem relevantním konkrétním okolnostem případu, nikoliv jen k těm kritériím, která jsou v daném ustanovení explicitně vyjmenována. Pokud obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mechanicky uváží toliko kritéria explicitně v zákoně vyjmenovaná, aniž by se vůbec zabývaly existencí dalších relevantních okolností případu, poruší základní právo poškozeného zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě napadený rozsudek změnil.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Ohledně základu práva na náhradu nemajetkové újmy a přiznaného práva na odčinění újmy ve výši 47 500 Kč s příslušenstvím dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu, co do části, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, je proto dovolání žalobce subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou bylo dovolateli přiznáno právo a která tudíž vyzněla zcela v jeho prospěch.

Dovolatel přípustnost dovolání staví na tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při takto vymezené přípustnosti dovolání dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nezbytné alespoň po obsahové stránce uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).

Dovolatel poukazuje na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nějž cituje obecný závěr ohledně toho, k čemu slouží odčinění nemajetkové újmy. Takto obecně vymezený závěr není způsobilý založit přípustnost dovolání, neboť se nemůže vztahovat k žádné konkrétní otázce, která by měla být předmětem posouzení dovolacím soudem. Dovolatel ani žádnou konkrétní otázku ve vztahu k tomuto rozhodnutí nevymezuje. Toliko obecně uvádí, že daná otázka by měla spočívat v hodnocení kritérií podkladů pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Dovolatel však k těmto základním úvahám, jež jsou předmětem jeho námitek v dovolání, na žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu neodkazuje.

Dále se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4227/12-1, neboť nepřihlédl ke všem relevantním okolnostem případu. Dovolatel však již neuvádí, jaké konkrétní okolnosti měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí opominout. Pokud jde o námitku dovolatele, že délka řízení byla dle jeho názoru výlučně vyvolána nalézacím soudem, dovolací soud připomíná, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedou k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobci vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

Pokud jde o přípustnost dovolání, jež dovolatel vymezil tak, že daná otázka je (s ohledem na individualizaci jednotlivých věcí) řešena rozdílně v praxi soudů, takovéto vymezení přípustnosti neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. Měl-li dovolatel na mysli přípustnost dovolání spočívající v tom, že daná otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musel by pro náležité vymezení přípustnosti dovolání poukázat na konkrétní judikaturu dovolacího soud, jež je dle jeho názoru v rozporu. Dovolatel však v tomto smyslu na žádnou judikaturu neodkazuje.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru