Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 404/2016Usnesení NS ze dne 19.07.2016

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.404.2016.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3214/16 ze dne 06.12.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 404/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a JUDr. Bohumilem Dvořákem, Ph.D., LL.M. v právní věci žalobkyně V. Ch., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Hostivicích, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj České republiky, se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 6, identifikační číslo osoby 660 02 222, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 62/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015, č. j. 12 Co 124/2015-183, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. ledna 2015, č. j. 25 C 62/2013-149, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se proti žalované domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“).

Žalobkyně uvedla, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí vznikla z důvodu, že byla dlouhodobě obtěžována hlukem z nočního baru „La Fuente“ (dále již „noční bar“), který se nachází v sousedním domě a nepořádkem kolem popelnic, který způsobují provozovatelé a dalšími okolnostmi. Podle žalobkyně byla dramaticky ovlivněna kvalita jejího bydlení, byl narušen její spánek a bylo jí způsobeno množství rodinných problémů. Odpovědnost státu za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně dovozuje z nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Praha 6, stavebního úřadu, který se řádně a v souladu se zákonem nezabýval čtyřiceti podněty žalobkyně (či jejího syna) k zahájení správního řízení s provozovatelem nočního klubu pro správní delikt, spočívající v tom, že provozovna je užívána v rozporu s kolaudačním souhlasem (provozovna byla zkolaudována jako nápojový bar s tichou reprodukovanou hudbou bez možnosti vstupu hostů do dvora ve vnitrobloku). Nesprávný úřední postup úřadu žalobkyně spatřuje v tom, že 1) na 37 z jejích 40 podnětů stavební úřad neodpověděl podateli v souladu s § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále již „spr. ř.“) a dále, že 2) na základě jejích podnětů stavební úřad nezahájil řízení s provozovatelem nočního baru o správním deliktu za užívání provozovny v rozporu s kolaudačním souhlasem.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 25 C 62/2013-126, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. ledna 2015, č. j. 25 C 62/2013-149, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč, žalobu co do částky 1.000.000,- Kč zamítl a uložil žalované povinnost uhradit náklady řízení.

Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a uložil žalobkyni, aby nahradila žalované náklady řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že si soud prvního stupně pro rozhodnutí „ve věci opatřil dostatek podkladů formou vyčerpávajícím způsobem provedeného dokazování, důkazy hodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru o skutkovém stavu, který zcela odpovídal žalobním tvrzení.“ Odvolací soud konstatoval, že se základními skutkovými závěry potřebnými k hodnocení předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, tj. vydaného kolaudačního rozhodnutí, jednání správních orgánů v návaznosti na podněty žalobkyně, resp. jejího syna Ing. H., bylo možno souhlasit, „a odvolací soud proto neměl důvod k postupu podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a nemusel dokazování opakovat.“ Podle odvolacího soudu pak „nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění o účasti syna žalobkyně v celé záležitosti, jím uplatňovaných podnětů a následně i škodných nároků, jakož i pominutí některých zjištění o skutečném vlivu provozu baru na život obyvatel, a to zejména sousedního domu, neměla...bezprostřední vliv na rozhodnutí odvolacího soudu.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl nesprávné právní posouzení věci. Přiznal žalobkyni proti České republice nárok v rozsahu částky 1.000.000 Kč na základě právní konstrukce, kterou však žalobkyně v žalobě ani netvrdila. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku výše vymezený základní důvod vedoucí k uplatnění nároku a podání žaloby neakceptoval, „neboť konstatoval, že z žádného právního předpisu logicky nevyplývá obecná povinnost stavebního úřadu na základě podnětu třetí osoby z úřední povinnosti zahájit správní řízení s uživatelem“ a případně stanovit sankci za porušení kolaudačního souhlasu. Soud prvního stupně však dovodil tuto povinnost stavebního úřadu z úpravy jeho dozorové činnosti s odkazem na ustanovení § 132 a násl. 183/2006 Sb., zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále již „stavební zákon“). Odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil, „tím více pak se závěrem o splnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, která měla ve výši nejméně 1.000.000 Kč vzniknout žalobkyni v příčinné souvislosti s porušením povinností při výkonu dozorové činnosti stavebního úřadu.“

Odvolací soud konstatoval, že souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že nesprávný úřední postup nelze spatřovat v nezahájení správních řízení pro podezření ze spáchání přestupku se sankcí podle § 180 odst. 1 písm. i) stavebního zákona i opakované podněty žalobkyně, resp. jejího syna. Během řízení bylo zjištěno, že nejméně 3 taková řízení zahájena byla, přičemž první z nich bylo ukončeno pravomocně uložením pokuty. Pokud ostatní řízení skončila jinak, nelze z toho dovodit nesprávný úřední postup, načež odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), z nějž má vyplývat to, že pokud řízení o přestupku z jakéhokoli důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o tom, kdo přestupek spáchal, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud dále konstatoval, že mezi soudem prvního stupně definovaným porušením povinností stavebního úřadu při výkonu dozorové činnosti a vznikem škody není příčinná souvislost.

Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že „V této věci je totiž třeba konstatovat, že při žalobkyní tvrzené újm... hlavní a jedinou příčinou vzniku škody, za níž je náhrada požadována, bylo případné protiprávní jednání vlastníka, resp. provozovatele předmětné provozovny. Tvrzený nesprávný úřední postup ve vztahu k podnětům žalobkyně a jejího syna proto nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť z prokázaných skutečností je zřejmé, že z okolností v době vydání kolaudačního rozhodnutí nebylo možno usuzovat, že při provozu zařízení dojde k dílčímu nedodržování jeho podmínek. Za situace, při níž stavební úřad opakovaně, a to nejméně ve 3 případech, zahájil správní řízení, ve věci jednaly i další státní orgány, nebylo možné dojít k závěru, že jen z důvodu výsledku pro žalobkyni subjektivně vnímaného jako neuspokojivého, došlo k porušení povinností při výkonu dozorové činnosti se vztahem příčiny a následku ke škodě vyčíslené v milionových částkách.“ V této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, z nějž má vyplývat, že při rozboru otázky příčinné souvislosti je třeba zjistit, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku, přičemž z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. Odvolací soud tak na základě tohoto odlišného právního posouzení neshledal splnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu vyplývající z nesprávného úředního postupu z důvodu absence příčinné odpovědnosti, načež dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. shledává v tom, že „odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou, kterou sám dokonce v napadeném rozhodnutí cituje, resp. se od této odchýlil a jím řešená právní otázka má být posouzena jinak, a to tak, jak ji posoudil soud první stupně…“.

V první části dovolání dovolatelka poukazuje na vady řízení, k nimž mělo dojít před odvolacím soudem. Podle dovolatelky odvolání žalované v prvé řadě nesplňuje náležitosti vymezené v ustanovení § 205 odst. 1 a 2 o. s. ř.; zejména nejsou vymezeny řádně důvody, pro které bylo odvolání podáno, a jsou v něm tvrzeny nové skutkové okolnosti. Dovolatelka uvádí, že odvolání je zmatečné, jelikož je podáváno i do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, tedy do výroku zamítavého. Podle dovolatelky pak odvolání obsahovalo toliko „oponování proti skutkovým zjištěním soudu prvého stupně, která však odvolací soud v napadeném rozhodnutí prohlásil za zcela správná, a přes to odvolací soud připustil odvolání z důvodu oprávněnosti námitky nesprávného právního posouzení věci…“

Dovolatelka dále poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním od soudu prvého stupně, načež – na jejich základě – dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci. V dovolání je dále zpochybňováno tvrzení odvolacího soudu, že dovolatelka byla „osamocenou stěžovatelkou“, což je dle jejího názoru skutkový závěr stojící v přímém rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvého stupně. Za odklonění od skutkových závěrů soudu prvního stupně chápe dovolatelka i tvrzení odvolacího soudu obsažené v dovoláním napadeném rozsudku, že „z okolností v době vydání kolaudačního rozhodnutí nebylo možno usuzovat, že při provozu zařízení dojde k dílčímu nedodržování jeho podmínek“, jelikož soud prvního stupně podle dovolatelky „učinil zcela jasná a konkrétní skutková zjištění, že předmětná provozovna byla zkolaudována jako nápojový bar s tichou neprodukovanou hudbou…a od samého počátku byla provozovna provozována v příkrém rozporu s kolaudačním souhlasem jako hudební klub…“ Odvolací soud tak měl postupovat v rozporu se zákonem, neboť jeho skutková zjištění jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, aniž by bylo opakováno dokazování, jak předepisuje § 213 odst. 2 o. s. ř.

Dovolatelka následně polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu a naopak se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně. Namítá, že „sám odvolací soud v napadeném rozhodnutí cituje z ustálené judikatury, přičemž ovšem rozhoduje v příkrém rozporu s ní. Sám poukazuje u naplnění podmínky příčinné souvislosti na to, že musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Odvolací soud vůbec neodůvodňuje, jak dospěl k závěru, že nečinnost a neplnění povinností správní orgánu, který měl prokazatelně k dispozici veškeré informace o hrubém porušování podmínek kolaudačního souhlasu, nejsou důležitou, podstatnou a značnou příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo…“ Dovolatelka tvrdí, že úvaha soudu prvního stupně byla oproti úvaze soudu odvolacího logická a vycházející „ze samotné podstaty sankcí.“ V návaznosti na to pak dovolatelka namítá, že odvolacím soudem řešená právní otázka má být posouzena jinak, in concreto tak, jak učinil soud prvního stupně.

Podáním ze dne 18. ledna 2016 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ta zejména poukázala na to, že dovolání není přípustné, jelikož dovolatelka v něm řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatelka domáhá: „žalobkyně však v předmětném dovolání neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, resp. se nezabývá žádnými judikatorními závěry dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud dle tvrzení žalobkyně odchýlit.“ Žalovaná upozorňuje, že pouhé konstatování dovolatelky, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou, nemůže neodůvodnění hledisek přípustnosti dovolání ze strany žalobkyně nahradit.

Žalovaná dále uvedla, že dalším hlediskem, které dovolatelka uvedla v dovolání je, že „jím (vy)řešená právní otázka má být posouzena jinak“ přičemž podle žalované je z kontextu zřejmé, že slovem „jím“ ve zmíněné citaci dovolatelka pravděpodobně míní odvolací soud, ačkoli ustanovení § 237 o. s. ř. jako hledisko přípustnosti spočívající ve „v posouzení právní otázky jinak“ míří na právní otázky, které byly vyřešeny soudem dovolacím a mají být v budoucnu řešeny jinak. Nad rámec této argumentace žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že tvrzení žalobkyně, že před odvolacím soudem byly konstatovány nové skutečnosti, není pravdivé.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně – jak bude rozvedeno níže – je nutno odmítnout.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Ze shora zreferovaného obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka podaným dovoláním v zásadě polemizuje s odvolacím soudem, a to jak ohledně skutkového stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, tak i ohledně právního posouzení věci, aniž by ve smyslu § 237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezila předpoklady přípustnosti dovolání, jak již shora bylo vyloženo, na jejichž podkladě by bylo možné zabývat se přípustností dovolání, ať již z hlediska řešení (v dovolání precizované) právní otázky z hmotného nebo procesního práva.

Dovolatelka (ve stručnosti shrnuto z její velmi obsáhlé dovolací argumentace) nepřípustně předpoklad přípustnosti svého dovolání spatřuje toliko v nesprávném skutkovém základu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel (zcela však pomíjí, že gros napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tom, že podle odvolacího soudu skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně neumožňoval přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, jenž na zjištěné okolnosti aplikoval soud prvního stupně, a to z důvodů, které odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku podrobně vyložil), přičemž na základě skutkové verze, z níž vycházel soud prvního stupně, pak brojí i proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, které shledává nesprávné. V závěru svého dovolání pak dovolatelka s poněkud nesourodou formulací namítá, že „Odvolací soud rozhodoval v rozporu s ustálenou judikaturou, kterou sám dokonce v napadeném rozhodnutí cituje (není ovšem zřejmé, v řešení které konkrétní právní otázky a v rozporu se kterou rozhodovací praxí dovolacího soudu tak odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl), resp. se od této odchýlil a jím řešená právní otázka má být posouzena jinak, a to tak, jak ji posoudil soud prvého stupně a jak je shora žalobkyní popsáno. V tom spatřuje žalobkyně přípustnost jí podávaného dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. (dovolatelka tedy v tomto směru zjevně nahlíží na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jinak, než připouští stávající procesní úprava dovolacího řízení – k tomu viz poznámky o předpokladech přípustnosti dovolání vyložené shora).

Jelikož z výše vyložených důvodů dovolání žalobkyně postrádá popsanou obligatorní náležitost (právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. července 2016

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru