Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4032/2019Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4032.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2167/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4032/2019-715

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Z. T., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 10 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 218/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 53 Co 413/2018-642, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 10 000 EUR, která jí měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením o úpravu styku s nezletilým vnukem vedeným nejprve u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. Nc 664/99 a poté u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 30 P 308/2006. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 19 C 218/2009-572, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3 523 EUR (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 6 477 EUR, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 69 450 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 505 EUR, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).

Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že délka řízení v trvání 9 let a 7 měsíců je nepřiměřená a že žalobkyni vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích (§ 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“). Za správné považoval určení základní částky soudem prvního stupně ve výši 128 750 Kč i její ponížení o 30 % z důvodu složitosti věci a zvýšení o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni. Nesouhlasil však s jejím ponížením o 10 % z důvodu chování žalobkyně, které na rozdíl od soudu prvního stupně nehodnotil jako obstrukční.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta co do částky, která po přepočtu dosahuje ke dni podání dovolání 100 000 Kč, a ve výroku II napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolatelky přípustnost dovolání vyplývá ze skutečnosti, že odvolací soud se při aplikaci kritérií, která jsou příkladmo uvedená v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk odchýlil od stálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Výtka, že odvolací soud v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), řádně nezhodnotil všechny skutečnosti, které měly vliv na celkovou délku řízení, neboť se nevypořádal s kritériem postupu soudů, se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí.

I když se odvolací soud výslovně nevyjádřil k podílu postupu soudů na délce řízení, z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, který s výjimkou ojedinělého průtahu neshledal v postupu soudů pochybení a na základě tohoto kritéria základní částku odčinění nemajetkové újmy ani nezvýšil ani nesnížil. Již dříve přitom dovolací soud dovodil, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledal-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

Posouzení kritéria složitosti věci dovolatelka zpochybňuje dvěma námitkami.

Za prvé má za to, že napadené rozhodnutí je „za použití výkladového pravidla a contrario v rozporu se závěry rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 348/2010“, nevymezuje však žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl od citované judikatury odchýlit, a nelze ji seznat ani z obsahu dovolání. Pro uvedenou vadu (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nelze dovolání v tomto rozsahu projednat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za druhé formuluje otázku, „zda složitost posuzované věci se posuzuje prizmatem složitosti kauzy samotné a nebo se složitost věci posuzuje podle složitosti kauzy, s níž byla posuzovaná věc spojena“, kterou považuje za dosud neřešenou a kterou namítá, že „soudy posuzovaly složitost řízení prizmatem složitého řízení o péči o nezletilé a nepřihlédly ke skutečnosti, že původní řízení o styk prarodiče s nezletilým bylo ničím nekomplikovaným řízením“. Uvedená otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud totiž při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění hodnotil složitost posuzovaného řízení a k závěru o jeho složitosti dospěl po zohlednění počtu stupňů, na nichž byla věc projednávána, a složitosti procesní, která v tomto případě vyplývala z procesní aktivity samotné žalobkyně, a neodchýlil se tak od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod IV. Stanoviska). Ke složitosti souběžně probíhajícího řízení se vyjadřoval – vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014 – při řešení otázky, zda rozhodnutí o návrhu žalobkyně o úpravě styku s nezletilým vnukem záviselo na rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého. I souběžně probíhající řízení považoval za složité, nikoli však z důvodů přičitatelných státu, nýbrž (rovněž) pro počet instancí, v nichž byla věc řešena, a procesní složitost, a dovodil, že rozhodnutí v posuzovaném řízení nebylo možné vydat dříve, přesto délku posuzovaného řízení hodnotil jako nepřiměřenou.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud měl délku řízení 9 let a 7 měsíců posoudit jako „zjevně nepřiměřenou“. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, přehlíží, že v uvedených rozhodnutích soudy posuzovaly skutkově odlišné situace a nevyslovily žádný obecný závěr o zjevně nepřiměřené (extrémní) délce řízení. Odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže při posuzování přiměřenosti délky řízení vyšel z kritérií v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, hodnotil je ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. bod IV. Stanoviska) a své úvahy, proč neshledal důvody pro přiznání vyšší částky základního zadostiučinění, náležitě odůvodnil.

Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobkyně se zvýšením základní částky z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobkyni (pouze) o 10 %.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

Jestliže odvolací soud uzavřel, že řízení o návrhu žalobkyně o úpravě styku s nezletilým vnukem je řízením s typově vyšším významem (srov. část IV. Stanoviska), a považoval za odpovídající zvýšení základní částky zadostiučinění z tohoto důvodu o 10 %, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V rozsahu výroku II je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru