Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4032/2018Usnesení NS ze dne 17.10.2019

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4032.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 34/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4032/2018-262

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 74/2016, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 35 Co 41/2018 197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 7. 6. 2016 domáhal na žalované zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 11 C 74/2016-136, uložil žalované zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 43 918,16 Kč (výrok II), a uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 228 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že ho co do částky 75 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 105 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 55 893 Kč (výrok II) a uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 228 Kč (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby do částky 105 000 Kč s příslušenstvím, a žalovaná, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, která Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud uvádí, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu je opakovaně judikováno, že stanovení výše odškodění nemajetkové újmy v penězích podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění proto nemůže zásadně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, leda by šlo o výši zadostiučinění zjevně nepřiměřenou, což však není žalobcův případ, a to především s přihlédnutím k jednání, jehož se žalobce dle skutkových zjištění soudů dopustil, a pro něž byl následně trestně stíhán.

Otázka podílu žalobce na vzniklé újmě jednáním, pro které proti němu bylo následně vedeno trestní stíhání, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012), pokud přihlédl k jednání, jehož se žalobce dle skutkových zjištění soudů dopustil a pro něž byl následně trestně stíhán.

Žalobce se přitom mýlí, pokud se domnívá, že lze při úvaze o výši zadostiučinění z hlediska obecné představy o spravedlivém odškodnění přihlédnout jen k jednání, které je protiprávní a které vedlo k trestnímu stíhání poškozeného. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, zřetelně plyne, že bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Nejde tedy o to, že jednání poškozeného, pro které byl trestně stíhán, bylo protiprávní (byť nebylo trestným činem), ale o to, že jím poškozený přispěl k vytvoření okolností, které následně vedly k jeho trestnímu stíhání.

V této souvislosti žalobce rovněž přehlíží, že nebýt závěru odvolacího soudu o tom, že proti žalobci nemělo být trestní stíhání vůbec vedeno, přičemž důvody, pro které nemělo být vedeno, byly orgánům činným v trestním řízení od počátku známy, a trestní stíhání probíhalo delší dobu, nebylo by se bývalo žalobci dostalo nad rámec konstatování porušení jeho práva žádného odškodnění v penězích, a to právě pro jeho zásadní podíl na vzniku situace, která následně vedla k jeho trestnímu stíhání.

Námitky žalobce proti kritériím, na základě kterých odvolací soud stanovil výši odškodnění, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k délce trestního stíhání, povaze trestní věci, délce trestního řízení, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, okolnostem vzniku újmy a výši odškodnění přiznávané v obdobných věcech (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, týkající se odškodňování ve sporech z ochrany osobnosti, je nepřiléhavý, neboť jde o věci z hlediska skutkového i právního odlišné. Ze stejného důvodu nemá odškodnění v režimu zákona č. 82/1998 Sb. sankční povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010).

Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalované. Otázka, zda v případě, kdy je trestní stíhání zastaveno z důvodu, že skutek dotčené osoby sice naplňuje objektivní znaky trestného činu, avšak nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti, která by odůvodňovala odsouzení v trestním řízení, a proto se věc postoupí k posouzení v přestupkovém řízení, které je následně zastaveno, neboť nebylo možné projednat věc v zákonem stanovené roční lhůtě, a to z důvodů zapříčiněných dotčenou osobou, je možno konstatovat, že žalobci vzniká nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že odpovědnost žalované nelze vyloučit s ohledem na to, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, a to ani za použití analogické aplikace § 12 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012).

Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod pro změnu této judikatury, na které stojí závěry i žalovanou zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. Ostatně žalovaná kromě opakování svého odlišného právního názoru nepředkládá žádné argumenty, pro které by měl Nejvyšší soud ke změně své judikatury přistoupit.

Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání neobsahují z podstaty věci žádnou právní argumentaci, a proto nepředstavují judikaturu Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015 je proto nepřípadný.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, na který žalovaná odkazuje, se od nyní projednávané věci zásadně odlišuje zjištěním trestního soudu, že v něm vystupující žalobci trestný čin spáchali. Jeho závěry proto nelze použít v nyní posuzované věci, ve které trestní soud věc uzavřel s tím, že se žalobce trestného činu nedopustil.

Stejně nepřiléhavý je odkaz žalované na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, a ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, která se týkají skutkově věcí zcela odlišných od té žalobcovy.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 10. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru