Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 4008/2014Usnesení NS ze dne 04.03.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4008.2014.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. odst. 1 a 2 obč. zák.

§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1728/15 ze dne 29.09.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 4008/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem v Novém Malíně č. 240, proti žalovaným 1) J. D., a 2) F. D., oběma zastoupeným Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 130/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2014, č.j. 1 Co 14/2012-166, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení každému ze žalovaných částku 3.364,- Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Ladislava Malečka, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č.j. 1 Co 14/2012-166, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobci částku 1.000.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zákona 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o zaplacení soudního poplatku.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č.j. 1 Co 14/2012-166, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a ve výroku III. o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 8.880,- Kč, jinak jej potvrdil. Výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně. Základem tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce byly sousedské spory, v jejichž rámci byla podávána oznámení na úřady. Z provedených důkazů, týkajících se správních řízení ovšem nevyplývalo, že by v této souvislosti došlo k nějaké újmě v osobnostních právech žalobce, přičemž ten ani neprokázal jiné okolnosti, které by vedly k ohrožení nebo poškození jeho osobnostních práv. Odvolací soud tak neshledal ze strany žalovaných neoprávněný zásah do cti a důstojnosti žalobce a v důsledku toho ani odpovědnost žalovaných podle § 13 odst. 1 obč. zák.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 6. května 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 téhož zákona a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že právní posouzení věci oběma soudy nebylo správné, když vyhodnotily argumentaci žalobce jako nedostatečnou a jeho žalobu zamítly. Soudy měly provést i ostatní žalobcovy navrhované důkazy např. výslechy znalců a svědků, tak aby bylo možné jeho nárok prokázat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce v posuzované věci proti výroku ve věci samé, přes to, že tak v zásadě tvrdí, nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.

Pokud se žalobce dovolává do výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku, je nutno poukázat na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, není dovolání podle § 237 přípustné. Navíc by nebylo v tomto případě dovolání přípustné ani proto, že žalobce neuvádí, v jakém smyslu by toto rozhodnutí mělo být nesprávné.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání proti těmto výrokům tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovaným vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2480,-Kč pro každého ze žalovaných byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Každému ze žalovaných dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem každému 2.780,- Kč. Žalovaným rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. každému 584,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení pro každého ze žalovaných tak činí 3.364,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2015

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru