Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3962/2016Usnesení NS ze dne 25.07.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3962.2016.1
Dotčené předpisy

§ 471 o. z.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3962/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci V. K., omezeného ve svéprávnosti, umístěného v Sociálním a zdravotním centru Letiny 70, Blovice, okres Plzeň – jih, zastoupeného opatrovníkem Městem Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo nám. 143, který je pro řízení zastoupen JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, o ustanovení opatrovníka, nyní vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 22 P 199/2016, (dříve vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 502/2012), o dovolání opatrovníka Města Blovice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. července 2014, č.j. Nc 502/2012-100, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 17. července 2014, č.j. Nc 502/2012-100, výrokem I. panu V. K. (dále též „opatrovanec“), který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. listopadu 2013, č. j. Nc 502/2012-72, omezen ve způsobilosti k právním úkonům, jmenoval opatrovníkem Město Blovice, se sídlem v Blovicích, Masarykovo náměstí 143. Výrokem II. stanovil, že opatrovník je mimo jiné oprávněn zastupovat v této funkci opatrovance, hájit jeho zájmy, spravovat jeho majetek a dbát pokynů soudu. Výrokem III. uložil opatrovníku povinnost předložit soudu ve lhůtě dvou měsíců soupis veškerého nemovitého majetku, movitého majetku vyšší hodnoty, včetně finančních prostředků na bankovních účtech.

K odvolání Města Blovice Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2014, č. j. 12 Co 405/2014-110, usnesení soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) potvrdil. Poukázal na obsah spisu, z něhož vyplývalo, že opatrovanec je umístěn v domově se zvláštním režimem na adrese Letiny 70, PSČ 07 Blovice. Odvolací soud dále mimo jiné konstatoval, že s ohledem na to, že nebyla nalezena žádná vhodná osoba z řad příbuzných (§ 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále též „o.z.“), vzal ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z. za rozhodné bydliště opatrovance, přičemž pode ustanovení § 149b odst. 3, § 61 a § 64 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., ve spojení s ustanovením § 1 zákona č. 314/2002 Sb. a jeho přílohou č. 1, uzavřel, že obcí, která je v daném případě oprávněna vykonávat funkci veřejného opatrovníka je Město Blovice, a nikoliv Obec Letiny.

Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník Město Blovice dne 3. března 2015 dovolání s odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího sodu dosud nebyly vyřešeny, a to:

- zda podle ustanovení § 471 odst. 3 o.z., má způsobilost být veřejným opatrovníkem „každá“ obec nebo „pouze“ obec s rozšířenou působností podle zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností;

- zda bydlištěm ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z., a ustanovení § 80 téhož zákona u člověka s omezenou svéprávností je místo, kde se člověk zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost usnesení odvolacího soudu a následně rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. července 2015, č.j. 30 Cdo 1719/2015-133, dovolání opatrovníka podle ustanovení § 243c odst.1 o.s.ř. odmítl. Toto rozhodnutí však bylo k podané ústavní stížnosti zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2016, sp.zn. I. ÚS 2936/15. Ústavní soud konstatoval, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti. To však bez dalšího nemá význam pro určení toho, která obec má být v konkrétní věci opatrovníkem.

Ústavní soud zdůraznil, že z žádné úvahy předestřené Městským či Nejvyšším soudem neplyne, proč by samotná skutečnost, že Město Blovice vykonává část přenesené působnosti i pro správní obvod, v němž se nachází obec Letiny, měla být určující pro stanovení toho, která obec má být ustanovena opatrovníkem. Napadená rozhodnutí proto podle Ústavního soudu neodpovídají na otázku vznesenou v dovolání – která obec má být jmenována opatrovníkem. Z rozhodnutí o dovolání (proto) není zřejmé, proč nebyl naplněn některý z předpokladů jeho přípustnosti.

Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č.9) současně přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Současně se i s ohledem na vyložený názor Ústavního soudu opětovně zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolací soud vzal v úvahu dovolatelem výslovně uplatněný důvod přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že předmětné dovolání přípustné je ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., neboť uvedená otázka v době podání dovolání (dne 3. března 2015) nebyla zcela jednoznačně řešena, kdy usnesení dovolacího soudu vyjadřující se k obdobné problematice bylo pod sp.zn. 30 Cdo 1050/2016 vydáno dne 30. listopadu 2016, stejně jako rozsudek ze dne 14. prosince 2016, sp.zn. 30 Cdo 4910/2015.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle § 471 odst. 3 způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.

Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího § 27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna , sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz)]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že „obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný (např.) s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet“. Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení § 80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2. května 2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781).

Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení § 80 o.z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva.

Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304).

Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z.

Jak již bylo naznačeno, odvolací soud při rozhodování o ustanovení opatrovníka opatrovanci uzavřel, že obcí, která je v daném případě oprávněna vykonávat funkci veřejného opatrovníka, je město Blovice a nikoliv obec Letiny. Poukázal především na to, že podle § 1 zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, jsou obcemi s pověřeným obecním úřadem ty, které jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. V této příloze však obec Letiny uvedena není, a to na rozdíl od města Blovice, které je (nad to) podle přílohy 2 zmiňovaného zákona obcí s rozšířenou působností.

Na tomto místě však dovolací soud poukazuje na to, že podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti (kromě předchozích judikatorních výkladů to nyní vyplývá z ustanovení § 149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále též „obecní zřízení“). Výkon přenesené působnosti vykonávají ve smyslu § 61 odst. 1 obecního zřízení obce tří kategorií: a) tzv. obce I, neboli obce s běžnými obecními úřady, b) obce II, neboli obce s pověřeným obecním úřadem a c) obce III, neboli obce s rozšířenou působností. Přitom podle zmíněného ustanovení obecního zřízení je přenesená působnost ve věcech, které stanoví zvláštní zákony,

a) v základním rozsahu svěřeném obci vykonávána orgány obce určenými tímto nebo jiným zákonem nebo na základě tohoto zákona; v tomto případě je území obce správním obvodem,

b) v rozsahu pověřeného obecního úřadu (§ 64) vykonávána tímto úřadem,

c) v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§ 66) vykonávána tímto úřadem.

Bylo již naznačeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že město Blovice může zastat roli veřejného opatrovníka, neboť je obcí s pověřeným obecním úřadem, která vykonává rozšířenou působnost ve smyslu zákona č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Ze zmíněného předpisu, resp. z jeho přílohy 1 a přílohy 2 sice vyplývá, že město Blovice je podřazováno jak do kategorie obce s pověřeným obecním úřadem nebo do skupiny obcí s rozšířenou působností, přičemž do jeho správního obvodu jako obce uvedených kategorií spadá podle ustanovení § 9 a § 22 vyhlášky č. 388/2002 Sb., mimo jiné i obec první kategorie Letiny s „běžným obecním úřadem“.

Městský soud v projednávané věci dospěl k závěru, že město Blovice má být jmenováno opatrovníkem pana V. K., protože je obcí, podřaditelnou pod výše zmíněné kategorie. Z žádné úvahy odvolacího soudu však konkrétně nevyplývá, proč by samotná prostá skutečnost, že do územního obvodu obce Blovice, podřaditelné do kategorie obce s pověřeným obecním úřadem nebo do skupiny obcí s rozšířenou působností, spadá mimo jiné i obec Letiny, měla být určující pro stanovení toho, která obec má být ustanovena opatrovníkem.

Nelze samozřejmě vyloučit případnou možnost, že by obec - město Blovice vykonávalo přenesenou působnost za obec Letiny. Obecní zřízení předvídá několik způsobů, jimiž lze přenesenou působnost určit: V první řadě je výkon státní správy převeden na obec s pověřeným obecním úřadem, případně obec s rozšířenou působností tehdy, stanoví-li to zákon či jiný právní předpis, a to podle § 64 a § 66 obecního zřízení. Dále mají obce možnost uzavřít mezi sebou veřejnoprávní smlouvu dle § 63 obecního zřízení. Podle § 65 téhož zákona může být přenesená působnost nebo její část přenesena rozhodnutím krajského úřadu na pověřený obecní úřad v případě, že orgán obce neplní povinnost dle § 7 odst. 2 obecního zřízení. Takový postup bude uplatněn z povahy věci zejména v situacích, kdy obec není objektivně po stránce organizační nebo materiální schopna zabezpečit výkon základní přenesené působnosti ve svém obvodě a současně se obci nepodaří zajistit jinou obec, se kterou by uzavřela veřejnoprávní smlouvu o zajišťování výkonu působnosti.

Žádná z předestřených alternativ však zcela zřetelně nebyla podkladem pro posouzení věci odvolacím soudem. Jeho zcela obecné konstatování, že město Blovice je na rozdíl od obce Letiny oprávněno vykonávat funkci veřejného opatrovníka, není nikterak objektivizováno a skutkově podloženo. Z napadeného rozhodnutí a spisu obvodního soudu se nepodává, že by takový vztah v projednávané věci byl skutečně založen – buď na základě právního předpisu nebo jiné skutečnosti. Nebylo zejména prokázáno, že by tato obec Letiny nebyla nadána pravomocí v rámci přenesené působnosti vykonávat funkci veřejného opatrovníka.

K eventuálním možným námitkám, že menší obce nemusí mít jak vlastní personální, resp. případně ekonomické zdroje potřebné pro vykonávání funkce veřejného opatrovníka lze poznamenat, že Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17. srpna 2016, sp.zn. I.ÚS 2936/15, uvedl, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§ 62 obecního zřízení). Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 (U 9/46 SbNU 519)]. Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se logicky násobí.

V souzeném případě je nutno uzavřít, že odvolací soud nedostál při jmenování veřejného opatrovníka úkolu vyplývajícímu z ustanovení § 471 odst. 2 a 3 o.z. Ze stručného odůvodnění týkající se této otázky, které je obsaženo v napadeném rozhodnutí vyplývá, že nesprávně určujícím bylo pro soud druhého stupně ulpění na faktu, že obec – město Blovice, je obcí kategorizovanou v ustanovení § 9 vyhlášky č. 388/2002 Sb., z čehož zřejmě dovodil, že proto je nadána pravomocí v přenesené působnosti vykonávat agendu veřejného opatrovníka i pro obec Letiny, která spadá do jejího správního obvodu.

Při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka je ověření obce bydliště opatrovance a současně toho, zda tato obec je nadána oprávněním tuto funkci vykonávat v rámci přenesené působnosti, určujícím. To však odvolací soud nevzal při svém rozhodování dostatečně v úvahu.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno pokládat za správné. Nejvyšší soud je proto ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože však důvody, pro které se tak stalo platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru