Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3928/2016Usnesení NS ze dne 29.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3928.2016.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 243b o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 237 o. s. ř. ve zn...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3469/17 ze dne 26.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3928/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyň a) RNDr. A. K., a b) Ing. M. S., obou zastoupených JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 105/2015, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 21 Co 60/2016-197, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 2015, č. j. 25 C 105/2015-166, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila každé ze žalobkyň částku ve výši 6 507 903,88 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), a žalobkyním uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč (výrok III). Odvolací soud též výrokem II rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč.

Uvedených částek se žalobkyně domáhaly jako náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 36/99. Škoda pak měla představovat příslušenství, o které se měla navýšit sporná pohledávka v průběhu nepřiměřené délky řízení, náklady exekutora a oprávněného v exekuci.

Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Pokud žalobkyně namítají, že stát by měl spoluodpovídat za škodu žalobkyň spočívající ve zvýšených úrocích z prodlení za dobu nadměrné délky řízení, protože příčinou jejího vzniku byla vedle trvajícího závazku žalobkyň též nepřiměřená délka řízení zapříčiněná soudy (přičemž posouzení této otázky odvolacím soudem shledávají, soudě dle obsahu dovolání, rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu), pak tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když jedinou právně podstatnou příčinou vzniku škody byla skutečnost, že ze strany žalobkyň nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom neshledal důvodu, ani po zvážení argumentace žalobkyň, se od své ustálené judikatury odchýlit, a proto neshledal ani splnění podmínek § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, k tomu, aby byla věc předložena k posouzení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.

Pochyby žalobkyň nad argumentací odvolacího soudu, že plnění ve výši sporného nároku lze do vydání deklaratorního rozhodnutí složit do soudní, notářské nebo advokátní úschovy s účinky splnění dluhu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se týkají otázky, na jejímž vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když jeho rozhodnutí stojí na závěru, že tvrzená škoda žalobkyním nevznikla v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Názor o možnosti splnění pohledávky složením do úschovy uvedl odvolací soud zjevně nad rámec nosných závěrů svého rozhodnutí.

Žalobkyně dále neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (příslušenství dluhu jako škoda, legitimní očekávání vyvolané pravomocným či nepravomocným rozhodnutím, odpovědnost státu za porušení legitimního očekávání). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobkyň, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá.

Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyň trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru