Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3830/2018Usnesení NS ze dne 05.11.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3830.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3830/2018-399

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce H. H. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 a 2) České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 238/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 18 Co 140/2018-359, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 16 C 238/2015-273, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované 1) písemně se mu omluvit formou a textem omluvy uvedeným ve výroku rozsudku (výroky I a III rozsudku), zamítl rovněž žalobu, kterou by žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 190 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované 2) pak částku 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl výroky V a VI. rozsudku, kterými žalobci uložil zaplatit žalované 1) částku 4 800 Kč a žalované 2) částku 900 Kč.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) v částce 600 Kč a žalované 2) v částce 300 Kč.

Takto rozhodl na základě žaloby, kterou se žalobce domáhal odškodnění „daňového řízení“ (trvajícího 11 let a 8 měsíců) vedeného před někdejším Finančním úřadem pro Prahu 5, včítaje v to i řízení před Městským soudem v Praze, jako soudem správním, projednávané pod sp. zn. 6 Ca 117/2005 a 6 Ca 159/2009.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Žalobce v dovolání formuloval celkem pět otázek, a to a) zda na správní (daňové) řízení vedené postupně před správními orgány a soudy dopadá požadavek na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zda se posuzuje celé řízení nebo jen jeho úseky, b) jak nahlížet na dodržení požadavku zákonné (přiměřené) doby pro vydání správního rozhodnutí v daňovém řízení, byla-li rozhodnutí správního orgánu opakovaně rušena pro jejich nezákonnost, c) zda odvolací soud správně posoudil přiměřenost délky dílčí fáze prvního přezkumného řízení, vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 Ca 117/2005 a d) zda byl jím uplatněný nárok ve vztahu k prvnímu přezkumnému řízení vskutku promlčen. Přípustnost dovolání odvozoval žalobce u otázek ad b) až ad d) z toho, že odvolací soud měl věc posoudit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v případě otázky ad a) z toho, že by měla být posouzena jinak, než jak učinil Nejvyšší soud v dřívějším svém rozhodnutí.

Žádná z uvedených otázek však nemůže v projednávané věci přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud své rozhodnutí vybudoval rovněž na samostatném závěru, podle něhož žalobci byla již žalovanou 2) v rámci předběžného projednání nároku na odškodnění nemateriální újmy za řízení vedené před Městským soudem pod sp. zn. 6 Ca 159/2009 (které je – podle odvolacího soudu – ale nutno v rámci žalobcem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/2017, z logiky věci zahrnout do celkové délky „daňového řízení“) uhrazena částka 25 000 Kč. Žalobce, jak zdůraznil odvolací soud, tak již obdržel více než částky ve výši 19.777 Kč, o kterou mu v daném „daňovém řízení“ šlo a jeho nemajetková újma tím byla plně kompenzována. Uvedené posouzení ze strany odvolacího osudu, které žalobce v dovolání nijak nenapadl, je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).

Jestliže se žalobci nepodařilo procesně korektně zpochybnit výše nastíněný samostatný důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod [v projednávané věci formulovaný do otázek a) až d)] naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru