Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3786/2019Usnesení NS ze dne 31.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3786.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3786/2019-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michaelou Lukovskou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 41/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 70 Co 162/2019-256, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním, jež bylo zahájeno usnesením ze dne 13. 1. 2016, č. j. KRPS-33751-467/TČ-2011-010082. Dne 4. 8. 2016 byla podána obžaloba a dne 2. 3. 2017 byl Krajským soudem v Praze vyhlášen rozsudek sp. zn. 2 T 45/2016, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby pro více skutků. Proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce odvolání, kterým napadl toliko výroky II. A a) 1, II. A b) 1 a III. Výroky II. A a) 4, II. A b) 2, 3, 4 odvoláním nenapadl. Žalobce dovozoval, že odvoláním nenapadené zprošťující výroky nabyly právní moci a uplatnil svůj nárok za tuto část nezákonného trestního stíhání u žalované, ta však plnění odmítla s odůvodněním, že žalobcův nárok považuje za předčasný.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 42 C 41/2018-190, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 200 000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2018 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 70 Co 162/2019-256, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, dovolatelem považovaná za dosud neřešenou, „zda nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím může být uplatněn předčasně i v situaci, kdy se vztahuje pouze k té části žalovaných skutků, resp. k té části oddělitelných výroků trestního rozsudku, kterými byl žalobce soudem prvního stupně od podané obžaloby zproštěn, a které marným uplynutím lhůty k podání odvolání nabyly právní moci“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v době jeho rozhodování nebyla splněna jedna z podmínek vzniku nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a sice existence nezákonného rozhodnutí. Podle skutkového stavu, který byl v řízení zjištěn a který je rozhodující i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srov. § 241a odst. 1 a § 243f odst. 1 o. s. ř.), byl rozsudek Krajského soudu v Praze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 T 45/2016, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 5 To 68/2017-4463, a to v celém rozsahu. Uvedené usnesení přitom v době rozhodování odvolacího soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno a odvolací soud z něj vycházel (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Soud rozhodující o náhradě škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Ke skutečnosti, že po rozhodnutí věci odvolacím soudem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 Tz 25/2019-4674, rozhodl, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 5 To 68/2017-4463, byl porušen zákon v neprospěch žalobce, a v části, v níž došlo ke zrušení výroků II. A a) 4, II. A b) 2, 3, 4, jej zrušil, nemohl dovolací soud přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, „zda je žalobce povinen před uplatněním nároku (podáním žaloby) vyčkat skončení trestního řízení ve vztahu ke všem žalovaným skutkům, anebo zda jsou jednotlivé výroky rozsudku trestního soudu v souvislosti s řízením o náhradě škody a nemajetkové újmy výroky oddělitelnými, a tedy i samostatně žalovatelnými v rámci civilního řízení“, neboť touto otázkou dovolatel napadá správnost závěru, který nebyl pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku určující.

Odvolací soud sice v odůvodnění zmínil, že pro posouzení vzniku a výše nemajetkové újmy žalobce by bylo třeba, aby bylo pravomocně rozhodnuto o všech skutcích, pro něž byl žalobce trestně stíhán, a že dokud není trestní řízení skončeno, nelze takovou úvahu provést, na řešení této otázky ale jeho rozhodnutí založeno není – jde jen o argument podpůrný („navíc“). Primárním důvodem pro zamítnutí žaloby byla neexistence nezákonného rozhodnutí.

Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemohou žádné další dovolací námitky naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Další žalobcem vymezené otázky [„zda se promlčecí doba ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk váže na okamžik pravomocného dílčího výroku trestního rozsudku, anebo na pravomocný trestní rozsudek jako celek“ a „zda nebylo namístě přerušit řízení do doby, než bude Nejvyšším soudem (případně Ústavním soudem) rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona (eventuálně o ústavní stížnosti) tak, jak bylo žalobcem v řízení před soudem prvního stupně navrhováno, případně zda nebylo namístě alespoň odročit jednání na řízené u odvolacího soudu na datum po veřejném zasedání nařízeném ve věci stížnosti pro porušení zákona Nejvyšším soudem, jak bylo žalobcem rovněž navrženo a nebylo mu vyhověno“] nejsou otázkami, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud se totiž promlčecí dobou ani přerušením řízení či odročením jednání ve svém rozhodnutí nezabýval a neučinil ohledně nich žádný závěr (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru