Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3779/2019Rozsudek NS ze dne 31.03.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Náhrada škody
Náklady řízení
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3779.2019.3
Dotčené předpisy

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 243e odst. 1 o. s. ř.

§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 12 o...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3779/2019-510

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce R. K., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42/390, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 12/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, č. j. 57 Co 411/2018-449, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, č. j. 57 Co 411/2018-459, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, č. j. 57 Co 411/2018-449, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2019, č. j. 57 Co 411/2018-459, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2018, č. j. 26 C 12/2012-386, pokud jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí nároku na zaplacení částky 143 503,67 Kč s přísl., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. V ostatním rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 12/2012 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout vydáním nezákonného rozhodnutí a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 187/2008 (dále jen „namítané řízení“). Žalobce se žalobou dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), domáhal vůči žalované následujícího:

- Náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku namítaného řízení ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím;

- Náhrady nákladů obhajoby vynaložených v souvislosti s namítaným řízením ve výši 233 595 Kč s příslušenstvím;

- Náhrady škody způsobené nezákonnou exekucí v důsledku rozsudku vydaného v namítaném řízení, který byl následně pro jeho nezákonnost zrušen, ve výši 152 641,44 Kč.

2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2018, č. j. 26 C 12/2012-386, rozhodl následovně:

Žalobě bylo co do částky 112 591,33 Kč s příslušenstvím vyhověno s tím, že tato částka byla tvořena částkou 22 500 Kč s příslušenstvím jako přiznanou náhradou nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku namítaného řízení a částkou 90 091,33 Kč s příslušenstvím jako přiznanou náhradou nákladů obhajoby v namítaném řízení (výrok I.);

Žaloba byla co do částky 143 503,67 Kč s příslušenstvím zamítnuta s tím, že se jedná o zbývající soudem nepřiznanou částku, která byla žalobcem požadována z titulu náhrady nákladů obhajoby v namítaném řízení, a dále byla žaloba zamítnuta co do částky 77 500 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o zbývající soudem nepřiznanou částku, která byla žalobcem požadována z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku namítaného řízení; a dále byla žaloba zamítnuta co do částky 152 641,44 Kč s příslušenstvím, představující žalobcem požadovanou náhradu škody způsobenou dle jeho tvrzení nezákonnou exekucí (výrok II.);

Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

3. Dovoláním napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozhodl ve věci žalobce proti žalované, „České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 – Nové Město“, tak, že:

Výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 108 729 Kč s příslušenstvím, byl potvrzen (výrok I. první odrážka);

Výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3 862,33 Kč s příslušenstvím, byl změněn tak, že se žaloba v této části zamítá (výrok I. druhá odrážka);

Výrok II. rozsudku okresního soudu v části, kterým byla žaloba co do částky 152 641,44 Kč s příslušenstvím zamítnuta, byl změněn tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 152 641,44 Kč s příslušenstvím (výrok II. první odrážka);

Výrok II. rozsudku okresního soudu v části, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 143 503,67 Kč s příslušenstvím a co do částky 77 500 Kč s příslušenstvím, byl potvrzen (výrok II. druhá odrážka);

Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výrok III., IV., V.).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 16. 11. 1998 sdělila policie nynějšímu žalobci obvinění pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona; dne 10. 5. 1999 obvinění pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, pro trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona a pro trestný čin nekalé soutěže dle § 149 tr. zákona; dne 1. 6. 1999 obvinění pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 tr. zákona. Dne 17. 7. 2002 policie usnesením zahájila trestní stíhání vůči nynějšímu žalobci pro spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona. Dne 31. 1. 2000 podalo Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku na nynějšího žalobce obžalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 Zt 1833/98, dle které byl nynější žalobce obžalován ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona a trestného činu nekalé soutěže dle § 149 tr. zákona. Dne 10. 1. 2001 podalo Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku na nynějšího žalobce obžalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 1 Zt 787/2000, dle které byl nynější žalobce obžalován ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle § 148 odst. 1 tr. zákona. Obě obžaloby, sp. zn. 1 Zt 1833/98 a sp. zn. 1 Zt 787/2000, byly spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí a věc byla dále vedena u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 12/2001. Dne 23. 8. 2002 podalo Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku na nynějšího žalobce obžalobu k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 3 Zt 316/2002, dle které byl nynější žalobce obžalován ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona s tím, že věc byla vedena u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 124/2002. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 12. 2003 byly věci vedené pod sp. zn. 3 T 124/2002 a pod sp. zn. 3 T 12/2001 spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude věc vedena pod sp. zn. 3 T 124/2002. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 3. 2006, č. j. 3 T 124/2002-277, byl nynější žalobce uznán vinným spácháním trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 tr. zákona, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle § 148 odst. 1 tr. zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ust. § 125 odst. 1 tr. zákona. Uvedený rozsudek byl napaden odvoláním nynějšího žalobce s tím, že tento byl následně zrušen rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2006 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 30. 8. 2007 byl vydán rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 3 T 124/2002-517, kterým byl nynější žalobce uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle § 148 odst. 1 tr. zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 tr. zákona. Proti tomuto podal nynější žalobce odvolání, které bylo usnesením odvolacího soudu odmítnuto. Nynější žalobce napadl uvedené usnesení dovoláním, o kterém bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem dne 5. 11. 2008 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 1198/2008 tak, že usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí. Řízení bylo dále vedeno u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 187/2008. Dne 24. 6. 2009 byl vydán rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 6. 2009, č. j. 3 T 187/2008-764, kterým byl nynější žalobce znovu uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle § 257a odst. 1 písm. b) tr. zákona, zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle § 148 odst. 1 tr. zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 tr. zákona. Proti tomuto podal nynější žalobce odvolání s tím, že rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2009 byl odvoláním napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí. Dne 24. 6. 2009 byl vydán rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 3 T 187/2008-962, kterým byl nynější žalobce uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, za který mu byl uložen trest odnětí svobody na 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal nynější žalobce odvolání s tím, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a toto tak nabylo právní moci dne 31. 5. 2011. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl nynější žalobce dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 odmítnuto.

Odvolací soud dále vycházel z provostupňových skutkových zjištění, že namítané řízení trvalo od prosince 1998 do května 2011, tj. celkem 12 let a 6 měsíců. Konalo se 37 hlavních líčení před soudem prvního stupně. V období od 1. 2. 2000 do 29. 2. 2000 probíhalo namítané řízení v senátě, jehož předseda, Mgr. Miroslav Vrba, se stal v průběhu namítaného řízení soudcem Krajského soudu v Ostravě a po jeho odchodu byl nahrazen předsedkyní senátu, JUDr. Ivou Matějíčkovou, s tím, že dosavadní namítané řízení muselo být zopakováno. Namítané řízení však trpělo procesní vadou, neboť JUDr. Iva Matějíčková byla z projednání a rozhodování v předmětné věci vyloučena z důvodu dle ust. § 30 odst. 2 tr. řádu. Následně bylo namítané řízení vedeno předsedou senátu, Mgr. Karlem Šigutem, přičemž dosavadní namítané řízení muselo být opětovně zopakováno. Nynější žalobce byl stíhán v namítaném řízení nejprve pro trestný čin s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody osm let, pro který se uplatňuje institut nutné obhajoby, a byl následně uznán vinným spácháním jednoho trestného činu s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody do tří let, pro který se institut nutné obhajoby neuplatňuje.

Pokud jde o skutková zjištění soudu prvního stupně týkající se nároku na náhradu škody představující náhradu nákladů obhajoby vynaložených v souvislosti s namítaným řízením, vycházel odvolací soud z toho, žalobce za svou obhajobu vynaložil částku 498 714 Kč. Žalovaná již žalobci z tohoto titulu vyplatila celkem částku 264 119 Kč na základě porovnání žalobcem tvrzených úkonů právní služby se spisem namítaného řízení a za ně náležející odměna, náhrady a další náklady, byly určeny dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“).

V rovině právního hodnocení se ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky namítaného řízení odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, když po zhodnocení kritérií stanovených pro posouzení (ne)přiměřenosti délky řízení dle stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz (dále jen „Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010“), konstatoval, že namítané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Odvolací soud shledal, že délka řízení byla způsobena především postupem orgánů veřejné moci. Ačkoli dle názoru odvolacího soudu byla změna soudce Mgr. Vrbaty učiněna v souladu s akceptovatelnou soudní praxí postupu soudce k soudu vyššího stupně, část řízení vedená JUDr. Matějíčkovou v období od března 2004 do března 2006 však byla stižena procesní vadou, když soudkyně byla vyloučena z projednání a rozhodování v namítaném řízení. Odvolací soud konstatoval, že z důvodu nutnosti opakování části řízení tak nemohlo namítané řízení probíhat plynule, věc byla navíc projednávána na všech stupních soudní soustavy s tím, že důvodem pro zrušení pravomocných rozhodnutí dovolacím soudem byl odlišný právní názor na danou věc. Složitost namítaného řízení byla odvolacím soudem posouzena shodně se soudem prvního stupně, dle kterého namítané řízení nebylo složité, když v jeho průběhu bylo prováděno běžné dokazování výslechem svědků či znaleckými posudky. Odvolací soud rovněž zohlednil, že ačkoli nynější žalobce k prodloužení délky řízení nijak nepřispěl, neskončilo namítané řízení úplným zproštěním obžaloby a nynější žalobce byl uznán vinným spácháním trestného činu. Pokud jde o vyčíslení výše peněžitého zadostiučinění, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně s tím, že zde není žádný důvod, pro který by bylo nutné zvýšit nebo snížit základní částku 15 000 Kč za 1 rok trvání namítaného řízení, přičemž za první dva roky trvání namítaného řízení byla přiznána částka poloviční, tj. 7 500 Kč. S ohledem na právě uvedené tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží částka 172 500 Kč s tím, že žalobci již byla z tohoto titulu žalovanou v mimosoudním projednání věci vyplacena částka 150 000 Kč, a proto dovoláním napadeným rozsudkem byla žalobci přiznána částka představující rozdíl, tj. 22 500 Kč.

Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby vynaložených žalobcem v souvislosti s namítaným řízením odvolací soud vycházel při svých úvahách z obhajoby žalobce učiněné v souvislosti s trestným činem, pro který byl žalobce pravomocně odsouzen. Odvolací soud shledal, že žalobce vynaložil na svou obhajobu v namítaném řízení učiněnou v souvislosti se stíháním žalobce pro spáchání trestného činu, pro který byl pravomocně odsouzen, náklady v celkové výši 147 366 Kč. Odvolací soud konstatoval, že se jedná o částku, která není škodou, za kterou by žalobci náležela náhrada dle OdpŠk, neboť jde o částku, kterou by žalobce za svou obhajobu ve věci, které vedlo k jeho pravomocnému odsouzení, musel vynaložit. Uvedená částka představuje výši mimosmluvní odměny advokáta dle advokátního tarifu za úkony právní služby (celkem se jednalo o 60 úkonů právní služby po 1 500 Kč bez DPH, 7 úkonů právní služby po 1 500 Kč navýšených o 19 % DPH a 10 úkonů právní služby po 1 500 Kč navýšených o 20 % DPH), odpovídající režijní paušál, jízdné a náhradu za ztrátu času na cestách učiněných v souvislosti s předmětnými úkony právní služby. Odvolací soud přiznal náklady na obhajobu žalobce navýšené o 19 % a 20 % DPH, dle návrhu žalobce, avšak až za náklady a odměnu advokáta související s úkony právní služby učiněnými ode dne 1. 4. 2006, v návaznosti na novelu § 137 o. s. ř., neboť do té doby nebylo dle názoru odvolacího soudu navýšení o DPH možné. Odvolací soud tedy shledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody ve výši 86 229 Kč, která činí rozdíl mezi žalobcem původně požadovanou částkou 498 714 Kč a částkou, která již byla žalobci ze strany žalované vyplacena, tj. 264 119 Kč, a částkou 147 366 Kč, která není škodou, za kterou by žalobci náležela náhrada dle OdpŠk, neboť byla žalobcem vynaložena na obhajobu v namítaném řízení pro trestný čin, z jehož spáchání byl žalobce uznán vinným.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozsudek odvolacího soudu ve znění opravného usnesení do výroku II., druhá odrážka, kterým byl potvrzen odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, že se žaloba co do částky 143 503,67 Kč s příslušenstvím a co do částky 77 500 Kč s příslušenstvím zamítá, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá následující:

Odvolací soud se odchýlil od Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, když při hodnocení významu namítaného řízení pro žalobce přecenil skutečnost, že žalobce byl v namítaném řízení pravomocně uznán vinným spácháním trestného činu;

Odvolací soud se odchýlil od Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, když bagatelizoval mimořádně špatnou organizaci namítaného řízení, v důsledku kterého byl žalobci odňat jeho zákonný soudce a namítané řízení se protáhlo o více jak jednu polovinu jeho trvání;

Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, do jaké míry má vliv na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení skutečnost, že tato délka nebyla způsobena nečinností orgánu veřejné moci, ale tím, že se podstatná část řízení musela opakovat pro okolnosti vyvolané výlučně postupem tohoto orgánu;

Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, když podrobně nevysvětlil, z jaké základní částky odškodnění vyšel a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednil kritéria uvedená v ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.

Odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění o standardním průběhu namítaného řízení a o absenci příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou namítaného řízení a nemajetkovou újmou spočívající v těžkostech rodinných příslušníků žalobce, opakovaných výsleších svědků, zatížení žalobce namítaným řízení na úkor jeho podnikání a z toho plynoucí finanční potíže, které je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a proto nemůže být ani správné právní hodnocení, když odvolací soud v důsledku nesprávného skutkového zjištění nemohl aplikovat závěry rozsudku dovolacího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009;

Odvolací soud se odchýlil při hodnocení významu namítaného řízení pro žalobce od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, dle kterého nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vzniká také účastníku, který si neuvědomuje průběh řízení v důsledku svého nízkého věku, a proto je tím spíše nutno přihlédnout k obtížím, které nepřiměřená délka namítaného řízení způsobila žalobci, který si dopady do osobní a profesní sféry uvědomoval;

Odvolací soud se odchýlil při hodnocení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, dle kterého vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat;

Odvolací soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, dle kterého je základním atributem spravedlivého procesu požadavek na řádné a logické odůvodnění rozhodnutí, přičemž dovolatel má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když dle jeho názoru nebylo řádně odůvodněno, proč odvolací soud považuje průběh namítaného řízení za standardní a jakou váhu přisoudil jednotlivým kritériím při posouzení nároku dovolatele na náhradu nemajetkové újmy;

Odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to konkrétně rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, dle kterého má být výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu spravedlivá, avšak dle názoru dovolatele výše zadostiučinění určená dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu spravedlivá není;

Odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to konkrétně rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, dle kterého je třeba krátit náhradu škody za zaplacené náklady obhajoby, byl-li žalobce v trestním řízení odsouzen za jeden z více trestných činů, z nichž byl obžalován, avšak dle názoru dovolatele nebylo zkrácení výše odškodnění učiněno v souladu s tímto rozhodnutím;

Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, jak má být promítnuto do výše náhrady škody za zaplacené náklady obhajoby, byl-li žalobce v trestním řízení odsouzen za jeden z více trestných činů, z nichž byl obžalován, v případě, kdy byla sjednána smluvní odměna advokáta;

Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to zda má osoba, která se domáhá odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci nárok na plné odškodnění za náklady právního zastoupení, které musel vynaložit na tu část řízení, která se musela zaviněním rozhodujícího orgánu opakovat;

Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to zda, a pokud ano, pak v jaké výši, má být krácen nárok na odškodnění za náklady obhajoby u žadatele, který byl stíhán pro více trestných činů, z nichž pro některé byly splněny podmínky nutné obhajoby pro vysokou trestní sazbu, ale nakonec byl uznán vinným jediným trestným činem, pro který zákon nestanoví povinnou obhajobu z důvodu vysoké trestní sazby a nebyly dány ani jiné důvody nutné obhajoby;

Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 6/2006, když nepřiznal žalobci náhradu škody ve výši odpovídající dani z přidané hodnoty zaplacené žalobcem za obhajobu v období od zahájení trestního stíhání do 1. 4. 2006;

Odvolací soud, ač žalobci stran nároku na náhradu škody za nezákonnou exekuci vyhověl a dovolatel s jeho výrokem, nikoliv se zdůvodněním, souhlasí, se odchýlil při odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, když dle názoru dovolatele je toto citované rozhodnutí aplikovatelné i pro uplatňování nároků ze škod způsobených orgánem veřejné moci. V souvislosti s tímto dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1257/15, dle kterého má dovolací soud v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které dle jeho názoru nebyly doposud v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny a to i v případě, kdy by dovolací soud dospěl k závěru, že by se jednalo o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci.

S ohledem na právě uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce považuje za nedůvodné a navrhuje jeho odmítnutí. Žalovaná má za to, že námitka žalobce, že se průběh namítaného řízení vedoucí k nepřiměřené délce řízení z důvodu procesních pochybení soudu vymyká případům dosud projednávaným dovolacím soudem, není opodstatněná, když k této problematice dle názoru žalované existuje rozsáhlá judikatura dovolacího soudu. Žalovaná v souvislosti s tímto poukazuje na skutečnost, že opakování řízení z důvodu vedení řízení vyloučeným soudcem, je naplněním práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci zákonným soudcem, nikoli samostatným důvodem pro posouzení nepřiměřenosti délky samostatného řízení, jak namítá žalobce. Žalovaná má rovněž za to, že námitka žalobce týkající se údajného nevysvětlení výpočtu výše satisfakce a procentního vyjádření vlivu jednotlivých kritérií je nedůvodná, když soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí ztotožnil, své rozhodnutí podrobně zdůvodňuje. Žalovaná považuje odkazy žalobce na judikaturu dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 za nepřiléhavé na daný případ. Žalovaná rovněž nesouhlasí s názorem žalobce ohledně kritiky počtu hlavních řízení a toho, že by odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav. Žalovaná považuje tvrzení žalobce o dopadu nepřiměřené délky namítaného řízení do jeho osobního života za neurčitá a obecná. Pokud jde o tvrzení žalobce, že by měl dovolací soud zaujmout právní názor ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby v části, které žalobci nebyly přiznány z důvodu jeho pravomocného odsouzení, ačkoli se jednalo o opakované úkony zapříčiněné procesním pochybením soudu, má žalovaná za to, že na danou problematiku dopadá judikatura dovolacího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1325/2004. Žalovaná rovněž neshledává opodstatněnou námitku žalobce, že doposud nebyla řešena otázka, jakým způsobem se má promítnout částečné odsouzení do výše náhrady nákladů obhajoby, pokud byla sjednána smluvní odměna, když předmět odškodnění a určení výše náhrady nákladů řízení vyplývá přímo ze OdpŠk Konečně tvrzení žalobce, že skutek, pro který byl nakonec odsouzen, nevyžadoval povinnou obhajobu, a proto žalobce nemusel vynaložit na nákladech obhajoby ničeho, považuje žalovaná za čistě spekulativní a nevěrohodné.

III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

8. Námitky dovolatele týkající se hodnocení jednotlivých kritérií dle Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 přípustnost nezakládají, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil. Dle Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 se výše přiznaného zadostiučinění vypočte ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud zohlednil při určení výše přiznaného zadostiučinění uvedená kritéria s tím, že neshledal důvody pro snížení, či zvýšení základní částky. Odvolací soud tak přiložil jednotlivým kritériím stejnou váhu, a proto námitka dovolatele, že odvolací soud přecenil skutečnost, že dovolatel byl v namítaném řízení pravomocně uznán vinným spácháním trestného činu, a naopak bagatelizoval skutečnost, že organizace namítaného řízení byla mimořádně špatná, nemá opodstatnění. Jádrem uvedených námitek je nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V tomto ohledu dovolací soud opětovně uvádí, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

9. S právě uvedeným souvisí i námitky dovolatele týkající se nedostatečného zdůvodnění základní částky odškodnění včetně absence konkrétního procentuálního vyjádření zohlednění jednotlivých kritérií, které přípustnost rovněž nezakládají, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vycházel při určení výše zadostiučinění ze základní částky 15 000 Kč za 1 rok trvání namítaného řízení s tím, že za první dva roky byla přiznána částka poloviční, přičemž odvolací soud v odůvodnění uvádí, že neshledal důvody pro zvýšení, či snížení základní částky dle posuzovaných kritérií. Odvolacímu soudu tak nelze vytknout nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, pokud jde o vyjádření základní částky a výpočtu výše přiznaného zadostiučinění, jak namítá dovolatel. Odvolací soud se rovněž neodchýlil od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu, když neshledal důvody pro použití jiné výchozí částky za 1 rok trvání trestního stíhání než základní částky 15 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012 vyplývá, že výchozí částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění by se měla pohybovat dle judikatury Nejvyššího soudu v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012).

10. Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, dle které nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena otázka vlivu na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, pokud jde o skutečnost, že tato délka nebyla způsobena nečinností orgánu veřejné moci, ale tím, že bylo nutné podstatnou část řízení opakovat pro okolnosti vyvolané postupem tohoto orgánu, a proto ani tato přípustnost nezakládá. Dle citovaného Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 se při hodnocení přiměřenosti délky řízení vychází z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy i hlediska postupu příslušných orgánů. Dospěl-li odvolací soud v dané věci k závěru o nepřiměřenosti délky trestního řízení, zahrnuje jeho úsudek i promítnutí potřeby opakování části řízení z důvodu procesního pochybení (viz bod 19. odůvodnění jeho rozhodnutí), čímž posuzoval takový stav v kontextu doporučení stanoviska, aby tak byly posuzovány situace, kdy ke zrušení rozhodnutí soudů nižšího stupně dojde z důvodu procesní vady v jeho postupu. Dovolací soud k tomuto opětovně pro úplnost uvádí, že posouzení míry vlivu jednotlivých okolností konkrétního případu na výši zadostiučinění je úkolem soudů nižšího stupně a dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

11. Námitka dovolatele ohledně nesprávného skutkového zjištění odvolacího soudu o standardním průběhu namítaného řízení a o absenci příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou namítaného řízení a nemajetkovou újmou rodinných příslušníků přípustnost dovolání nezakládá, neboť se jedná o otázky skutkové povahy, které nemohou přípustnost založit. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jeho názor o rozporu skutkových závěrů odvolacího soudu s provedenými důkazy není podepřen procesně vyžadovaným způsobem v zájmu projednatelnosti jeho dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) uvedením důvodů jeho přípustnosti.

12. Pokud jde o námitku dovolatele týkající se hodnocení významu namítaného řízení pro žalobce z hlediska věku, přípustnost taktéž nezakládá. Odvolací soud od uvedené judikatury v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil, neboť tato na daný případ s ohledem na věk dovolatele nedopadá. K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013.

13. Námitka dovolatele, dle které se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se presumpce vzniku nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, přípustnost rovněž nezakládá, neboť z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud od uvedeného závěru jakkoli odchýlil.

14. Námitka dovolatele ohledně nespravedlivé výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu přípustnost rovněž nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě dovolatele není.

15. Z hlediska shora uvedených konstantních judikatorních závěrů dovolacího soudu je v daných procesních poměrech zřejmé, že dovolání není přípustné stran nároku na náhradu na nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení.

16. Dovolání v části, ve které dovolatel uplatňuje námitky směřující pouze proti odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (viz námitka stran nároku na náhradu škody za nezákonnou exekuci, ohledně nějž odvolací soud žalobci vyhověl, jak konstatuje v dovolání), není přípustné dle ust. § 236 odst. 2 o. s. ř.

17. Přezkum dovolacího soudu tak lze zaměřit jen na otázky týkající se nároku na náhradu škody za náklady vynaložené na žalobcovu obhajobu.

18. Předně nelze souhlasit s jeho názorem, že doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka, jak má být promítnuto do výše náhrady škody za zaplacené náklady obhajoby to, že poškozený byl v trestním řízení odsouzen za jeden z více trestných činů, z nichž byl obžalován, v případě, kdy byla sjednána smluvní odměna advokáta, a proto ani tato přípustnost nezakládá. Ze zákonné úpravy (viz dále) totiž vyplývá, že se náhrada škody (nákladů zastoupení) poskytuje ve výši určené dle advokátního tarifu, ačkoli byla sjednána odměna smluvní. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že smluvní odměna byla sjednána nižší, než je odměna mimosmluvní vyplývající z tarifu, neboť výše poskytované náhrady škody je limitována výší skutečné škody, která dovolateli vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. V daném případě se tak použije pro postup při krácení výše náhrady škody z důvodu částečného odsouzení stávající judikatura dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019).

19. Rovněž otázka, zda a případně v jaké výši, má být krácen nárok na odškodnění za náklady obhajoby u poškozeného, který byl stíhán pro více trestných činů, z nichž pro některé byly splněny podmínky nutné obhajoby pro vysokou trestní sazbu, ale nakonec byl uznán vinným jediným trestným činem, pro který zákon povinnou obhajobu nestanoví a současně nebyly dány ani jiné důvody obhajoby, přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v praxi dovolacího soudu řešena. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019, nejsou úvahy týkající se nutné obhajoby přiléhavé, neboť by poškozenému byla nahrazena škoda v podobě účelně vynaložených nákladů, jejíž výše se řídí advokátním tarifem (§ 31 odst. 1, 3 OdpŠk), ať by se o případ nutné obhajoby jednalo či nikoli (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4870/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013).

20. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním stíhání, které skončilo zčásti odsouzením nynějšího žalobce, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu ve věci krácení náhrady škody.

21. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky náhrady škody ve výši odpovídající dani z přidané hodnoty zaplacené žalobcem za obhajobu v období od zahájení trestního stíhání do 1. 4. 2006, jelikož se odvolací soud odchýlil od dovolatelem uvedené judikatury dovolacího soudu.

22. Dovolací soud rovněž dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda má osoba, která se domáhá odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci nárok na plné odškodnění za náklady právního zastoupení, které musela vynaložit na tu část řízení, kterou bylo nutno v důsledku postupu rozhodujícího orgánu opakovat, neboť taková otázka doposud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena.

IV. Důvodnost dovolání

23. Dovolání je důvodné.

24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

25. Z tohoto úhlu pohledu se především nabízí otázka, jak významně bylo řízení zatíženo, když odvolací soud v záhlaví dovoláním napadeného rozsudku nesprávně označil žalovanou, pokud zde uvedl jako stranu žalovanou „Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2“. Z průběhu dosavadního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 12/2012 není pochyb o tom, že žalovanou v daném řízení je „Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti“, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to na základě dohody o zastupování uzavřené mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016, vada řízení, spočívající v označení žalované jako „Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“, namísto „Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“, má vliv na správnost rozhodnutí v tom, že v případě vyhovění žalobě ukládá plnění jiné organizační složce státu, než která je podle zákona k plnění povinna. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že v něm dovolací soud v souladu s komentářovou literaturou vyjádřil názor, že „započne-li Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jednat v řízení místo příslušné organizační složky v rámci výlučného či dohodnutého jednání, jedná takto až do pravomocného skončení řízení, včetně případného řízení o mimořádných opravných prostředcích… Výsledek řízení včetně placení nákladů řízení, popřípadě náhrady nákladů řízení však dopadá přímo na příslušnou organizační složku. Proto se nemění základní označení účastníka a příslušné organizační složky v rozsudku. Soud pouze doplní dovětek o jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, například takto (srov. též § 157 odst. 1 o. s. ř.): Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových [podle § 2 a § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových]“ – k tomu srov. JIRSA, J., a kol. Občanské soudní řízení, 1. část Soudcovský komentář [online]. Praha: Kancelář Havlíček Brain Team, 2013, komentář k § 21a o. s. ř.

26. Uvedená nesprávnost v postupu odvolacího soudu, který tak pokračoval v obdobné nesprávnosti postupu soudu prvního stupně, však sama o sobě nepostačuje ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody v důsledku namítaného řízení.

27. Ve vztahu k posouzení otázky náhrady škody spočívajících v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním stíhání, které skončilo zčásti odsouzením dovolatele, je třeba vyjít z toho, že dle § 8 odst. 1 OdpŠk, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, pokud není stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud bylo pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Základní principy náhrady škody jsou stanoveny v § 31 OdpŠk s tím, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování s tím, že výše odměny se určí podle ustanovení advokátního tarifu (odst. 3).

28. Je ustálenou soudní praxí, že dle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

29. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vzal za výchozí částku představující celkové skutečně vynaložené náklady řízení nynějším dovolatelem v namítaném řízení, když dle tvrzení dovolatele byla výše mimosmluvní odměny vypočtená dle advokátního tarifu vyšší než jím skutečně uhrazené náklady, aniž by se odvolací soud v rozporu s ust. § 31 odst. 3 OdpŠk zabýval účelností dovolatelem vynaložených nákladů a jejich konkrétní výší určenou dle advokátního tarifu ve znění platném v době učinění jednotlivého úkonu právní služby. Od této částky pak odečetl částky, které žalovaná již dovolateli z uvedeného titulu vyplatila, a částku, kterou měl dovolatel dle názoru odvolacího soudu vynaložit na úhradu nákladů obhajoby za spáchání trestného činu, pro který byl nynější dovolatel pravomocně odsouzen s tím, že tuto částku nepovažoval za škodu, za kterou by nesla odpovědnost žalovaná dle OdpŠk

30. Odvolacímu soudu tak lze při způsobu určování výše škody spočívající v nákladech řízení vynaložených na zrušení rozhodnutí přede vším vytknout, že neaplikoval závěry stanovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, týkající se krácení mimosmluvní odměny při obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu (k tomu ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do novelizace vyhláškou č. 276/2006 Sb., kterou se mění advokátní tarif), jak namítá dovolatel. Podstatné zároveň je, že odvolací soud současně nereflektoval skutečnost, že v průběhu trvání trestního stíhání nynějšího dovolatele (tj. od 16. 11. 1998 do 31. 5. 2011) došlo k novelizaci advokátního tarifu (vyhláška č. 276/2006 Sb., kterou se mění advokátní tarif), v důsledku které došlo mj. ke změně výše sazeb mimosmluvní odměny za úkony právní služby, ale také ke změně § 12 odst. 4 advokátního tarifu a tím k podstatné změně koncepce určení náhrady odměny při obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu (k tomu § 12 odst. 5 advokátního tarifu ve znění po nabytí účinnosti vyhlášky č. 276/2006 Sb.).

31. Dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do novelizace vyhláškou č. 276/2006 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 9. 2006, platilo, že „jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob anebo jde-li o obhajobu v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu, náleží advokátovi za každou takto stíhanou nebo obhajovanou osobu nebo za každá takto stíhaný trestný čin mimosmluvní odměna snížená o 20%“. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, pak rovněž vyplývalo, že okolnost, zda trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem, je třeba posuzovat ke každému jednotlivému skutku samostatně bez ohledu na to, že o více skutcích téhož obžalovaného bylo rozhodováno ve společném řízení, a proto obžalovanému vznikne nárok na náhradu škody ve výši odpovídající nákladům vynaloženým na jeho obhajobu v tom rozsahu skutků, jejichž stíhání neskončilo pravomocným odsouzením.

32. Právě uvedené závěry však nelze aplikovat při určení mimosmluvní odměny za úkony právní služby učiněné po nabytí účinnosti vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění advokátní tarif, s účinností od 1. 9. 2006, neboť v § 12 odst. 5 advokátního tarifu bylo nově stanoveno, že při obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané v souběhu náleží advokátovi pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou. Z uvedeného tak vyplývá, že nárok advokáta na odměnu za obhajobu všech skutků, z jejichž spáchání je osoba obžalována, byl konzumován do jedné částky, pro jejíž výši je určující odměna připadající k obhajobě skutku s nejvyšší trestní sazbou (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5369/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019). Právě z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019, jenž ovšem zjevně nemohl být odvolacímu soudu v době jeho rozhodování znám, dále vyplývá, že v případě, kdy byl obžalovaný uznán vinným spácháním trestného činu nikoli s nejvyšší trestní sazbou v řízení vedeném pro trestné činy spáchané v souběhu, náleží nynějšímu žalobci nárok na náhradu škody v podobě účelně vynaložených nákladů na obhajobu ve výši odpovídající § 12 odst. 5 advokátního tarifu bez snížení takto zjištěné částky o hodnotu úkonů odpovídajících odměně za skutky, za jejichž spáchání byl žalobce odsouzen.

33. S výše uvedeným výpočtem náhrady škody za náklady obhajoby dovolatele souvisí i námitka dovolatele, dle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 6/2006, když nepřiznal dovolateli náhradu škody ve výši odpovídající dani z přidané hodnoty zaplacené dovolatelem za obhajobu v období od zahájení trestního stíhání do 1. 4. 2006. Odvolací soud rozhodl tak, že dovolateli přiznal náhradu nákladů obhajoby zvýšenou o daň z přidané hodnoty až za období od 1. 4. 2006 s odůvodněním, že do té doby navýšení o daň z přidané hodnoty nebylo možné dle tehdy platného znění ust. § 137 o. s. ř. Toto navýšení je dle odvolacího soudu možné až u úkonů učiněných po 1. 4. 2006 v návaznosti na novelu ust. § 137 o. s. ř. účinnou od 1. 4. 2006.

34. Dle uvedené judikatury dovolacího soudu, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 6/2006, se však v případě poskytování právních služeb pro účely daně z přidané hodnoty považuje za den poskytnutí právní služby den poskytnutí posledního úkonu advokáta v dané věci, kterým je ukončena činnost advokáta (k tomu srov. stanovisko Ministerstva financí České republiky, odboru daně z přidané hodnoty, ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 18/104 358/2004-181). Z právě uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, když náhradu za daň z přidané hodnoty nepřiznal, neboť poslední úkon advokáta v namítaném řízení byl učiněn v roce 2011.

35. Z výše vyložených důvodů však považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu částečně za neúplný v právním posouzení, a tudíž za nesprávný, a proto jej v napadeném rozsahu a v rámci přípustného dovolání podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

36. Úkolem soudu v dalším řízení tak bude určení výše nynějším žalobcem účelně vynaložených nákladů dle advokátního tarifu v rozhodném znění a s tím související aplikace rozhodné koncepce určení náhrady odměny při obhajobě a rovněž vypořádání se s otázkou nároku nynějšího žalobce na náhradu daně z přidané hodnoty ve světle výše uvedené judikatury dovolacího soudu.

37. Stran námitky dovolatele, dle které nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena otázka, zda má osoba, která se domáhá odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci, nárok na plné odškodnění za náklady právního zastoupení, které musela vynaložit na tu část řízení, která se musela zaviněním orgánu veřejné moci opakovat, nastoluje se jí doposud v praxi dovolacího soudu výslovně neřešená otázka, zda je možné považovat za nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk takový, který vedl k nutnosti opakování části řízení.

38. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se nárokem žalobce na náhradu škody za náklady řízení, které jím byly vynaloženy v důsledku nutnosti opakování části řízení dle jeho tvrzení v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu, výslovně nezabýval. Uvedený nárok však byl dovolatelem v žalobě sice uplatněn, když je zde tvrzeno, že „žalobce trvá na přiznání náhrady nákladů obhajoby v celé výši … při rozhodování o náhradě těchto nákladů, nechť… vezme v potaz skutečnost… že po dobu sedmi let byly náklady na obhajobu vynakládány zcela zbytečně, protože výsledky z řízení nemohly být použity, protože se celé řízení muselo opakovat z důvodu podjatosti soudkyně a přechodu soudce z okresního na krajský soud“.

39. Dovolatel naznačuje právní konstrukci, dle které by vada řízení, která měla za následek potřebu opakování části řízení a s tím spojené vynaložené náklady řízení, by měla být považována za nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk tehdy, jestliže byla způsobena zjevným, posléze v řízení deklarovaným, porušením procesních pravidel orgánem veřejné moci. Tím ovšem opomíjí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4106/2016), dle které je argumentace vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení byla vydána „nadbytečná a nezákonná rozhodnutí“ soudem prvního stupně, nesprávná, neboť danou okolnost lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody, v kteréžto souvislosti se odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15. V tomto nálezu Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že při výkladu práva neexistuje jediná správná odpověď a že proto se i právní názory dvou soudců, kteří respektují svou vázanost zákonem a vykládají jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (k čemuž se po jmenování slibem zavazují) mohou legitimně lišit, aniž by kterýkoliv z nich porušil svou právní povinnost (pakliže se ovšem nedopustil kárného provinění, což však samotným vyslovením odlišného právního názoru bez dalšího možné není). Skutečnost, že k zajištění právní jistoty a rovnosti jednotlivců před zákonem zákonodárce zavedl do právního řádu celou řadu opravných prostředků a mechanismů sjednocování judikatury, je ostatně reflexí tohoto problému. Obecné soudy proto při nalézání práva vždy zcela přirozeně čelí určité nejistotě stran toho, jak bude jejich rozhodnutí po případném podání opravného prostředku posouzeno soudem nadřízeným. Jakkoliv Ústavní soud v minulosti kritizoval tzv. procesní ping-pong, je prodloužení soudního řízení v důsledku uplatnění opravných prostředků a rozdílnosti právních názorů mezi soudy přirozenou - byť v přehnané míře nežádoucí - součástí soudního procesu. I prodlužování délky řízení v důsledku uplatňování opravných prostředků a sjednocování judikatury ovšem zatěžuje jednotlivce - účastníka soudního řízení. V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že prodloužení délky řízení v důsledku vydání posléze zrušených rozhodnutí lze zohlednit přiznáním nároku na náhradu imateriální újmy.

40. Taková dovolatelova námitka svou právní podstatou tak míří proti ustálené judikatuře dovolacího soudu aprobované ústavněprávním přezkumem.

41. Za ne méně podstatné při zvažování jejího významu pro její způsobilost založit důvodnost dovolání na ní vybudovaném má Nejvyšší soud okolnost, že nemůže být správná již z toho důvodu, že se jí žalobce domáhá takové náhrady škody na nákladech řízení, která nemá základ v pozitivně právní úpravě, neboť z citovaného § 31 odst. 1 OdpŠk plyne, že upravuje podmínky náhrady nákladů řízení vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí, a nikoli na opakování části řízení v důsledku zrušení rozhodnutí; povaha a důvodnost žalobcova nároku se zde přitom odvíjí od žalobcova úspěchu v trestním řízení, v němž byla vydána nezákonná rozhodnutí (viz bod 28.), a proto je nelze podřazovat nákladům obhajoby na nápravu nesprávného úředního postupu (viz bod 39.), když by tak šlo duplicitní uplatňování téhož nároku. Žalobce jej v řízení uplatnil, odvolacím soudem bylo o něm rozhodnuto a ještě rozhodováno bude (viz bod 34.).

42. V nepřípustném rozsahu bylo dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

43. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru