Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3766/2018Usnesení NS ze dne 30.01.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3766.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1138/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3766/2018-222

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. S., nar. XY, bytem v Italské republice, XY, zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 20 923 808,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 9/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 25 Co 54/2018-184, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 10. 2017, č. j. 5 C 9/2016-143, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 25 Co 54/2018-184, se odmítá.

III. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 5 C 9/2016-143, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 20 923 808,26 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 25 Co 54/2018-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhal coby náhrady škody způsobené mu nesprávným úředním postupem příslušníka Policie České republiky, který měl poskytnout rozsudek v trestní věci žalobce italské policii. Vzhledem ke zveřejnění překladu rozsudku a jeho následné desinterpretaci utrpěl žalobce újmu, jejíž náhradu nyní požaduje.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 7. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolatel svým dovoláním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Otázka, zda v jednání příslušníka Policie České republiky lze spatřovat exces, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že uvedené jednání exces nepředstavuje, neboť policista tímto jednání nesledoval uspokojování svých zájmů či potřeb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání ohledně předkládané právní otázky je ovšem nepřípustné již z toho důvodu, že její opačné vyřešení navrhované dovolatelem by k příznivějšímu výsledku řízení pro dovolatele vést nemohlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak totiž odvolací soud rovněž správně zhodnotil, podle ustálené judikatury dovolacího soudu by v případě tzv. excesu neodpovídal za vzniklou újmu stát, nýbrž škůdce (dotyčný policista) přímo sám, což by bez dalšího vedlo k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2410/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod číslem 49/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani otázka, zda lze dospět k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním příslušníka Policie České republiky a tvrzenou škodou, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li dovolatel proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Otázka, zda je dána odpovědnost státu za poskytnutí osobních a citlivých údajů dovolatele v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a Rámcovým rozhodnutím Rady 2006/960/SVV ze dne 18. 12. 2006, o zjednodušení výměny operativních a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států Evropské unie, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi dovolatelem tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem příslušníka Policie České republiky, nikoliv na závěru, že se dotyčný policista nesprávného úředního postupu nedopustil.

Dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku II o nákladech odvolacího řízení (jakož i ohledně té části výroku I odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení). V této části svého dovolání však dovolatel nevymezuje žádný dovolací důvod způsobem předpokládaným v § 241a odst. 3 o. s. ř., což činí dovolání v tomto rozsahu vadným a vede rovněž k jeho odmítnutí (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Vady řízení namítané dovolatelem a spočívající zejména v tom, že odvolací soud účastníky řízení neseznámil s tím, že hodlá věc posoudit právně odlišně než soud prvního stupně, a dále v tvrzeném nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru