Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3764/2018Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3764.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 992/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3764/2018-206

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce F. S., bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 189 923 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 125/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. 20 Co 13/2018-167, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 18. 10. 2017, č. j. 25 C 125/2017-141, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 189 923 Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o návrhu na dodatečné projednání dědictví vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 2284/2008.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce včasným dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Otázky procesního práva, „zda v řízení o odškodňovací žalobě může odvolací soud změnit závěr soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, bez toho, aby provedl jakýkoliv důkaz, tedy, aniž by opakoval důkazy, na základě kterých k takovému závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení soud prvního stupně dospěl“, „zda odvolací soud může činit závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení bez toho, aby provedl důkaz spisem týkajícím se posuzovaného řízení“ a též související otázka „zda odvolací soud může učinit odlišné zjištění ohledně otázky podstatné pro rozhodnutí o meritu věci v případě, že soud prvního stupně svůj odlišný závěr o této otázce náležitě, logicky a v souladu se zákonem odůvodnil a vysvětlil“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud bez provedení dokazování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně o posuzovaném řízení a na jeho základě jinak právně posoudil otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2991/2016). Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, je nepřiléhavý, neboť v projednávané věci odvolací soud nedospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně (nehodnotil provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně), ale naopak jeho skutková zjištění převzal a nebyl tak povinen podle § 213 o. s. ř. opakovat dokazování. Závěr odvolacího soudu, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, je závěrem právním, vycházejícím z odlišných právních úvah, a nikoliv odlišným závěrem skutkovým založeným na jiném hodnocení provedených důkazů, jak se mylně domnívá žalobce.

Otázka, „zda déletrvající průtahy spojené se zajištěním staršího pozůstalostního spisu, způsobené špatnou, nepřehlednou či neúplnou evidencí starších soudních spisů, lze přičítat k tíži státu, který tuto špatnou, nepřehlednou či neúplnou evidenci vede, či zda stát za špatnou, nepřehlednou či neúplnou evidenci soudních spisů neodpovídá“, která podle dovolatele doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přípustnost dovolání též nemůže založit, neboť žalobce při její formulaci předkládá vlastní skutkovou verzi (skutečnost, že doba zajištění staršího pozůstalostního spisu v posuzovaném řízení byla způsobena špatnou, nepřehlednou či neúplnou evidencí starších soudních spisů, ze skutkových zjištění soudů neplyne) a tím fakticky nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým zjištěním, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda odvolací soud může na základě odvolání podaného pouze žalobcem rozhodnout v neprospěch žalobce, který odvolání podal, a ve prospěch žalovaného, který odvolání nepodal“, která jednak byla dovolacím soudem kladně vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a navíc v projednávané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (tudíž pro žalobce se výsledek řízení rozsudkem odvolacího soudu nezměnil). Namítá-li dovolatel, že mu odvolací soud nepřiznal požadované finanční zadostiučinění z jiných důvodů, pak byl tento postup v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť odvolací soud není v přezkumné činnosti po stránce kvalitativní odvolacími důvody zásadně vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014). Odkaz dovolatele na rozsudek Vrchního soudu v Praze (v dovolání nesprávně označený jako rozhodnutí Nejvyššího soudu) ze dne 24. 8. 1994, sp. zn. 3 Cdo 222/93, je nepřípadný, neboť v něm byla posuzována procesně odlišná situace (odvolací soud v řízení o uzavření dohody o vydání věci přezkoumával výrok rozhodnutí, který nebyl odvoláním dotčen).

Námitky žalobce o zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jež představují polemiku se závěrem odvolacího soudu o tom, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhým, přípustnost dovolání rovněž nezakládají. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016), což v případě žalobce není. Ve vztahu ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 psm. b), c) a d) OdpŠk (složitost řízení, chování poškozeného a postupu orgánů veřejné moci) žalobce nevymezuje žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Vytýká-li přitom žalobce soudu prvního stupně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014), že urgenci žalobce ze dne 20. 1. 2012 použil v jeho neprospěch, přehlíží, že předmětem dovolacího přezkumu je právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem a nikoliv právní posouzení soudu prvního stupně. Při posouzení kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (význam řízení pro žalobce) se pak odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3213/2011, neboť význam posuzovaného řízení pro žalobce nehodnotil podle jeho výsledku, ale podle jeho předmětu ve vztahu k žalobním tvrzením a okolnostem uplatnění návrhu.

Dovolání v rozsahu, v němž byl napaden rozsudek odvolacího soudu (část výroku I) potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru