Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3753/2012Usnesení NS ze dne 18.12.2014

HeslaUznání cizích rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3753.2012.1
Dotčené předpisy

§ 63 předpisu č. 97/1963 Sb.

§ 64 písm. e) předpisu č. 97/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3753/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněných: a) A. A. B., b) M. T. J. T., c) R. K. E. T., d) M. H. B. T., všichni zastoupeni Mgr. Josefem Hlavičkou, advokátem se sídlem Praha 1, Týnský dvůr 1049/3, proti povinnému: J. T., zastoupenému JUDr. Lucií Bányaiovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, pro částky 4.740.830 € s příslušenstvím, 296.079 € s příslušenstvím a 81.914,10 € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49EXE 2107/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze 4. října 2012, č.j. 64Co 142/2012-160, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze 4 .října 2012, č.j. 64Co 142/2012-160, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení z 3. ledna 2012, č.j. 49 EXE 2107/2011-73, jímž obvodní soud nařídil exekuci k vymožení výše uvedených částek s příslušenstvím.

Odvolací soud konstatoval, že podkladem pro exekuci byla tam citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Victoria v Melbourne předložená oprávněnými spolu s osvědčením notáře, který v rámci ověření pravosti kopie potvrdil, že dané rozsudky „konečné, závazné a vynutitelné“. Na výzvu odvolacího soudu oprávnění ve stanovené lhůtě doložili s úředně ověřeným překladem originál potvrzení vydaného Nejvyšším soudem státu Viktoria v Melbourne ze dne 6. 7. 2012 (tedy příslušným cizím orgánem), v němž je úředně osvědčeno, že exekuční tituly, tj. soudní příkazy vydané tímto soudem pod sp. zn. 7393/98 a S CI 1998 07393 jsou pravomocné, závazné a vykonatelné. Za tohoto stavu je zřejmé, že podmínka předepsaná ustanovením § 63 ZMPS byla splněna; rozhodnutí, na jejichž základě byla exekuce nařízena, jsou pravomocná a vykonatelná a v tomto směru nemůže námitka povinného obstát. Pokud odvolatel brojil proti postupu odvolacího soudu, který měl dle jeho přesvědčení napadené usnesení o nařízení exekuce pro nepřezkoumatelnost zrušit, když touto otázkou se soud I. stupně vůbec nezabýval (vyjádření k průběhu řízení ze dne 11.6.2012), je jeho argumentace nedůvodná, neboť pro vykonávací a exekuční řízení platí zásada úplné apelace.

Další nezbytnou podmínkou uznání cizího rozhodnutí v České republice je podle názoru odvolacího soudu splnění požadavku, aby byla zaručena vzájemnost uznávání rozsudků mezi Australským svazem a Českou republikou, jelikož bez splnění této podmínky nelze cizí rozhodnutí uznat ani vykonat (§ 64 písm. e/ ZMPS). Jak bylo zjištěno, formální vzájemnost zaručuje mezinárodní smlouva (čl. 2 o zákonné ochraně a přístupu k soudům) – Dodatková úmluva o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím Velké Británie a Severního Irska publikovaná pod č. 178/1935 Sb., k níž Australský svaz včetně státu Viktorie přistoupil (mezinárodní smlouva publikovaná pod č. 152/1938 Sb.). Vzhledem k tomu, že vzájemnost je zaručena mezinárodní smlouvou, je nepřípadné odkazovat na absenci prohlášení ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti ze strany cizího státu ve smyslu § 54 ZMPS. Navíc oprávnění doložili kopii dopisu australského ministerstva spravedlnosti ze dne 29.8.2012, v němž se uvádí, že australské soudy mohou vykonat cizí rozsudky včetně těch vydaných v České republice za splnění podmínek, že český soud musí vykonávat pravomoc, kterou by australský soud uznával také, rozsudek musí být pravomocný a nezvratný, strany musí být identifikovány a rozsudek musí znít na pevně stanovenou peněžitou částku či vyčíslitelný finanční obnos. I z toho je zřejmé, že australské soudy vzájemnost respektují.

Přisvědčit nelze ani námitce, že insolvenční řízení zahájené proti povinnému dne 7.11.2011 v Austrálii by mohlo mít za následek pozbytí vykonatelnosti rozhodnutí. Je-li žádán výkon rozhodnutí justičních orgánů cizího státu podle jeho práva, které je pro daný vztah právem rozhodným, má zahájení insolvenčního řízení ten následek, že exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, lze nařídit, ale nelze ji provést. Ostatně, jak uvádí povinný ve svém podání ze dne 28.5.2012, podle australského konkurzního předpisu rozsudky směřující proti osobě, na níž byl prohlášen konkurz, nelze v Austrálii vykonat, resp. brání dokončení exekuce, tedy právní následky rozhodnutí insolvenčních soudů jsou v exekučním řízení v podstatě shodné. Lze pak přisvědčit oprávněným, že předmětem insolvenčního řízení vedeném v Austrálii při absenci mezinárodní smluvní úpravy nemůže být majetek povinného v České republice, a že proto zahájení insolvenčního řízení nemůže relevantně ovlivnit exekuční řízení v České republice.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou jím řešeny právní otázky podle jeho názoru Nejvyšším soudem dosud neřešené, a to:

1. Zda lze ustanovení mezinárodní smlouvy, ve které je zaručen rovný přístup občanů jednoho smluvního státu, vykládat tak, že je tím rovněž zaručena formální vzájemnost, pokud jde o uznávání a výkon rozsudků vydaných justičním orgánem jednoho státu na území druhého smluvního státu.

2. Není-li zaručena formální vzájemnost na základě mezinárodní smlouvy a není ani vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR o zaručení vzájemnosti, zda lze na existenci materiální vzájemnosti usuzovat z obecného stanoviska příslušného orgánu cizího státu o právní úpravě stanovující předpoklady pro uznání a výkon cizích rozsudků bez uvedení skutečné praxe v této oblasti.

3. Zda lze v České republice považovat za vykonatelnou pohledávku, která byla přiznána pravomocným rozhodnutím cizího justičního orgánu v případě, že byl po právní moci daného rozhodnutí na majetek povinného (dlužníka) prohlášen konkurs v zemi, jejíž justiční orgány vydaly toto rozhodnutí, přičemž s konkursem jsou v této zemi spojeny takové účinky, které brání výkonu tohoto rozhodnutí (či brání v pokračování výkonu, byl-li výkon zahájen před jeho prohlášením). Jinými slovy, zda lze cizímu rozhodnutí přiznat v České republice, kde je žádán jeho výkon, více síly, než má toto rozhodnutí v zemi, v níž bylo vydáno, tj. v zemi svého původu, kde je nelze vykonat.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. povinný spatřuje především v nesprávném posouzení vzájemnosti. Australské ministerstvo spravedlnosti v dopisu z 29. 8. 2012 citovaném odvolacím soudem na dotaz Ministerstva spravedlnosti ČR sdělilo, že „neexistují žádné formální či neformální dvoustranné či mnohostranné dohody, které by se vztahovaly na naše dvě země [tj. Českou republikou a Austrálii] a upravovaly by systém uznávání a výkonu rozsudků vydaných soudy našich dvou zemí.“ (Jelikož ve spisu je založen neoficiální překlad uvedeného dopisu, který povinný nepovažuje za přesný, přikládá povinný oficiální překlad tohoto dopisu). Totéž potvrdili oprávnění ve svých vyjádřeních a stejně tak povinný tuto skutečnost připomínal ve svých podáních i s odkazem na ústní sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR. Odvolacím soudem citovaný článek 2 dodatkové úmluvy o civilním řízení soudním mezi republikou Československou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska publikované pod č. 178/35 Sb., k níž Australský svaz včetně státu Victoria přistoupil (mezinárodní smlouva uveřejněná pod č. 152/1938 Sb.), stanoví: „Poddaní (nebo státní občané) jedné Vysoké smluvní strany budou na území druhé účastni týchž práv co do zákonné ochrany své osoby a majetku a budou míti volný přístup k soudům, aby mohli uplatniti svá práva nebo je chrániti za stejných podmínek (včetně poplatků a dávek) jako poddaní (nebo státní občané) druhé Vysoké smluvní strany.“ O otázce vzájemnosti či podmínkách a možnostech výkonu rozhodnutí justičních orgánů jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany tento článek vůbec nehovoří a úmluva to nezmiňuje ani v jiných článcích. Ostatně sám odvolací soud v průběhu jediného ústního jednání, které se ve věci konalo, konstatoval, že tato úmluva není v otázkách vzájemnosti relevantní. Není tedy jasné, co jej vedlo ke změně názoru a ke konstatování formální vzájemnosti v odůvodnění napadeného usnesení. V každém případě ovšem platí, a to s ohledem na dikci úmluvy a souhlasná stanoviska příslušných orgánů obou států, České republiky i Austrálie, že tato ani jiná mezinárodní dohoda formální vzájemnost nezaručují. Proto závěr odvolacího soudu o formální vzájemnosti mezi Českou republikou a Austrálií je nesprávný a vedl k nesprávnému rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud nejenže nesprávně posoudil, že je zaručena formální vzájemnost mezi ČR a Austrálií, ale také učinil nesprávný právní závěr o materiální vzájemnosti. Vůbec nezjišťoval, jaká je praxe australských soudů ve vztahu rozsudkům soudů českých. Vycházel pouze z výše uvedeného stanoviska australského ministerstva spravedlnosti, které bylo vypracováno na žádost Ministerstva spravedlnosti ČR ohledně zjištění, zda je materiální vzájemnosti zaručena australskými orgány. Na tuto žádost australské ministerstvo spravedlnosti pouze obecně uvedlo předpoklady, za kterých by mohla být rozhodnutí cizích, tedy i českých soudů v Austrálii uznána, zatímco tím, jak to ve skutečnosti v praxi probíhá, zda jsou či byla rozhodnutí českých soudů v Austrálii skutečně uznávána, se vůbec nezabývá a nic takového nezmiňuje. Uvedené stanovisko tak praxi australských orgánů nijak nedokládá a nemohlo tudíž ani potvrdit, že materiální vzájemnost mezi australskými a českými orgány je zaručena. Správnost závěru povinného o tom, že stěžejní je pro posouzení materiální vzájemnosti skutečná praxe příslušných justičních orgánů, nikoliv obecná právní úprava, potvrzuje i odborná literatura. Navíc, ze stanoviska australského ministerstva spravedlnosti vyplývá, že to, zda budou rozsudky cizích soudů, tedy i soudů českých, v Austrálii uznány, záleží na několika faktorech, jejichž posouzení je na uvážení příslušného justičního orgánu. Nejde o žádný automatický zajištěný a zaručený proces uznání rozsudku českého soudu v Austrálii. Stanovisko australského ministerstva spravedlnosti tedy jen potvrzuje to, co tvrdí povinný, a to že vzájemnost mezi Austrálií a Českou republikou rozhodně zaručena není. Není-li tedy dána materiální vzájemnost ve smyslu § 64 písm. e) ZMPS, rozsudky považovat za vykonatelné nelze, i v tomto směru je tedy právní závěr odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávný.

Na majetek povinného byl v Austrálii na základě návrhu oprávněných prohlášen konkurs, což podle odvolatelova názoru rovněž brání výkonu jejich údajné pohledávky. Povinný žádal, aby odvolací soud v této věci zjistil cizí právo, ten tak však neučinil a bez jakéhokoli zjišťování uzavřel, že podle australského konkursního práva má konkurs na majetek dlužníka na vykonatelnost pohledávky věřitelů dlužníka stejné účinky jako podle práva českého. Dále konstatoval, že účinky konkursního řízení v Austrálii, tedy v zemi, kde byla podkladová rozhodnutí vydána, jsou z hlediska jejich výkonu irelevantní.

Tyto závěry jsou podle odvolatelova názoru nesprávné. Cizím rozsudkům nelze v zemi, kde je navržen jejich výkon, přiznat více síly, než by měly v zemi svého původu. Podrobně se k účinkům insolvenčního řízení zahájeného po vydání rozhodnutí, které má být exekučním titulem, vyjádřil i Soudní dvůr EU („SDEU“), a to právě ve vztahu k rozhodnutím jako jsou například rozhodnutí insolvenčních soudů, na která se nevztahuje žádná mezinárodní dohoda, nařízení či jiná unifikující úprava týkající se uznání, případně výkon takových rozhodnutí. SDEU konstatoval, že je-li žádán výkon rozhodnutí justičních orgánů určitého státu, je třeba posoudit podle práva rozhodného pro daný vztah, jaké právní následky rozhodnutí konkurzního soud má na vykonatelnost rozhodnutí, jejichž výkon je žádán. Povinný v této souvislosti odkazuje na článek 58 (3) australského konkurzního předpisu (Bankruptcy Act 1966), podle kterého rozsudky směřující proti osobě, na niž byl prohlášen konkurs, nelze v Austrálii vykonat. Vzhledem ke konkursu na majetek povinného prohlášenému proti němu v Austrálii nelze v Austrálii rozsudky proti povinnému vykonat, z čehož podle povinného plyne, že je nelze vykonat ani v České republice. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, jestliže nezjistil cizí právo, a dospěl pak k nesprávnému právnímu závěru o jeho účincích na vykonatelnost předmětné pohledávky v České republice a tudíž i o nároku oprávněných, což vše pak vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Kromě toho došlo v řízení před odvolacím soudem k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 229 odst. 1 e) a 229 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, povinný žádá soud, aby v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. k těmto vadám řízení také přihlédl. Soud je povinen zajistit účastníků řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv, je tedy povinen i umožnit účastníkům řízení seznámit se se všemi procesně relevantními návrhy protistrany a vyjádřit se k nim. Podobně musí mít každá ze stran sporu možnost vyjádřit se k důkazům navrhovaným či provedeným na podporu tvrzení protistrany. Ústavní soud několikrát výslovně judikoval, že „součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty způsobilé ovlivnit rozhodování soudu, s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat“ (II. ÚS 3280/09, podobně např. II ÚS 657/05). Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS. 828/06 pak vyplývá, že v rámci odvolacího řízení je povinnost soudu umožnit a dát účastníků prostor k vyjádření a reakci na stanoviska protistrany naléhavější, neboť po přijetí rozhodnutí odvolacího soudu nemá účastník řízení další nástroj, kterým by mohl své námitky a stanoviska efektivně uplatnit. K možnosti vyjádřit se k prováděnému důkazu se Ústavní soud vyjadřoval také, přičemž z jeho závěrů vyplývá, že pokud soud odepřel účastníku řízení možnost vyjádřit se k prováděnému důkazu, odňal mu možnost jednat před soudem, čímž došlo k porušení práva tohoto účastníka na soudní ochranu, jak je zakotveno v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článcích 36 odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 186/98, dále také rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, 21 Cdo 3954/2007, 20 Cdo 2068/98). To, že účastníci řízení musí mít nejen příležitost předložit důkazy, ale také možnost seznámit se s každým důkazem nebo stanoviskem protistrany, které směřují k tomu, aby ovlivnily rozhodování soudu, a že musí mít možnost se k nim vyjádřit, vyplývá také z konstatování judikatury ESLP, např. rozsudek ESPL ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku z 18. 2. 1997 či rozsudek ESLP ve věci Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997. Z rozsudku ESLP ve věci Krčmář proti České republice z 3. 3. 2000 pak vyplývá, že strany sporu mohou legitimně očekávat, že budou dotázány, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření.

Odvolací soud postupoval v příkrém rozporu s těmito principy deklarovanými v Listině a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a mnohokrát potvrzenými a vysvětlenými judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESPL. Svůj výrok, kterým potvrdil usnesení soudu prvního stupně, založil na důkazech, které v průběhu řízení nebyly provedeny. Odůvodnil jej přitom tak, že se ztotožnil se stanovisky a závěry oprávněných obsaženými ve vyjádřeních oprávněných, které však povinnému nezaslal a ani jej jinak o nich neinformoval a nedal mu možnost se k těmto stanoviskům a důkazům vyjádřit. Odvolací soud tak závažným způsobem porušil princip rovnosti stran a ve svých důsledcích zásadním způsobem zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. To, že odvolací soud přitom rovněž porušil principy obecně deklarované v úvodních ustanoveních občanského soudního řádu a povinnosti konkrétně stanovené v § 18, § 122 a § 123 o. s. ř., je zjevné; tato ustanovení občanského soudního řádu pouze v některých aspektech konkretizují a provádějí právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Dále povinný poukazuje na skutečnosti, které mohou naznačovat další vadu řízení před odvolacím soudem. Ten s ním nijak nekomunikoval a neumožnil mu uplatnit obranu vůči zásadním tvrzením oprávněných a vyjádřit se k zásadním důkazům, nevyrozuměl ho o žádném z podání oprávněných ani o založení nových důkazů podstatných pro rozhodnutí; byť jednání odročil za účelem dalšího dokazování ve věci a povinný tak mohl legitimně očekávat další projednání věci, žádné ústní jednání již odvolací soud nenařídil a věc skončil vydáním napadeného usnesení. Přitom samotné okolnosti vydání napadeného usnesení budí pochybnosti, jelikož to bylo vydáno dne, kdy do podatelny soudu bylo doručeno podání oprávněných spolu s důkazem, o nějž odvolací soud opřel napadené usnesení, tj. 4. 10. 2012. Přitom odvolací senát měl na tento den, a to na celé dopoledne, dle publikovaného rozvrhu práce nařízena jednání. Přesto stihl prostudovat vyjádření oprávněných podané téhož dne, jakož i k němu přiložené stanovisko australského ministerstva o vzájemnosti, posoudit toto vyjádření i stanovisko a dopady na celý případ, hlasovat o rozhodnutí ve věci a napsat samotný pětistránkový text usnesení, kterým potvrdil usnesení soudu nalézacího. Povinný samozřejmě není do podrobností obeznámen s postupem práce daného senátu odvolacího soudu, nicméně s ohledem na celkový postup soudu a zvláštní časovou shodu kroků senátu odvolacího soudu a kroků oprávněných, si povinný dovoluje tvrdit, že tento postup není běžný a může naznačovat, že ve věci rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro podjatost.

Oprávnění navrhli odmítnutí, případně zamítnutí dovolání

Nejvyšší soud věc projednal a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.)

Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (právní otázka, zda – není-li zaručena formální vzájemnost na základě mezinárodní smlouvy a není ani vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR o zaručení vzájemnosti – lze na existenci materiální vzájemnosti usuzovat jen z obecného stanoviska příslušného orgánu cizího státu o právní úpravě stanovící předpoklady pro uznání a výkon cizích rozsudků bez uvedení skutečné praxe v této oblasti, dosud v rozhodování dovolacího soudu /ačkoli ten se jinak výkladem institutu vzájemnosti – např. v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1688/2006, 20 Cdo 2327/2006, 20 Cdo 4032/2007, 20 Cdo 4468/2008 či v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/1997 – zabýval/ vyřešena nebyla), je důvodné, byť nikoli ze všech uplatněných dovolacích důvodů.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i–ao takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v souzené věci není.

Dovolací argument, že materiální vzájemnost nelze považovat za zaručenu, jestliže australské ministerstvo spravedlnosti pouze obecně uvedlo předpoklady, za kterých by mohla být rozhodnutí cizích, tedy i českých soudů v Austrálii uznána, zatímco tím, jak to ve skutečnosti v praxi probíhá, zda jsou či byla rozhodnutí českých soudů v Austrálii skutečně uznávána, se vůbec nezabývá a nic takového nezmiňuje, důvodný není.

Literatura (Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček., L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 92 s), vztahující se sice k současné právní úpravě, tedy k nyní účinnému Zákonu o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb., avšak použitelná, pokud jde o výklad pojmu vzájemnosti v dovoláním naznačeném směru i na tehdy účinný Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. (jehož ustanovení § 64 písm. e/ je se zněním ustanovení § 15 odst. 1 písm. f/ nyní účinného zákona identické) již dovodila, že není nutno, aby cizí stát již v minulosti nějaký reciproční akt učinil (např. uznal české rozhodnutí), nýbrž postačí, že jeho právní úprava je taková, že by podle všeho k recipročnímu aktu (tj. např. k uznání rozhodnutí) – pokud by o jeho provedení bylo v dotčeném státě žádáno – došlo. Na jiném místě (s 107) téže publikace autoři dovozují, že i když zákon výslovně nestanoví, že podmínka vzájemnosti bude považována za splněnou (vzájemnost se bude považovat za zaručenou) také tehdy, když cizí stát všeobecně přiznává cizím rozsudkům vykonatelnost za podmínky vzájemnosti – mělo by být stejným způsobem vykládáno i ustanovení § 15 uvedeného (nyní účinného a tedy, viz výše, i ustanovení § 64 písm. e/ předchozího) zákona. Tento závěr podle jejich názoru plyne z logiky věci, neboť pokud by bylo nutno považovat vzájemnost za zaručenou jen tehdy, jestliže by cizí stát české rozhodnutí buď již někdy uznal, nebo je uznával bez požadavku vzájemnosti, vedlo by to absurdní situaci, kdy dva státy (ČR a dotčený cizí stát) požadující navzájem vzájemnost by nepovažovaly tuto vzájemnost za zaručenou a cizí rozhodnutí by tak paradoxně nemohlo být uznáno.

Z uvedeného plyne, že v tomto směru (tedy byla-li v něm namítnuta nesprávnost řešení právní otázky formulované jako v pořadí druhé) dovolání důvodné není.

V pořadí první dovolatelem předložená otázka pozbývá relevanci s ohledem na výše uvedený závěr o existenci vzájemnosti nezávisle na tom, zda je či není zakotvena v mezistátní nebo mezinárodní smlouvě, a pokud jde o otázku třetí, ta k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o. s. ř. způsobilá není (viz pasáž odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, týkající se vlivu insolvenčního řízení na průběh exekuce, citovaná ve třetím odstavci druhé strany tohoto rozhodnutí, jež je podle dovolacího soudu správná).

Povinný v dovolání poukazuje na ustanovení čl. 58 odst. 3 australského konkursního předpisu (Bankruptcy Act 1966), podle něhož „rozsudky směřující proti osobě, na niž byl prohlášen konkurs, nelze v Austrálii vykonat“. Stejného ustanovení se dovolává ve svém podání z 28. 5. 2012 (č. l. 113), kde zdůrazňuje, že „rozsudky směřující proti osobě, na niž byl prohlášen konkurs, nelze v Austrálii vykonat, resp. že brání dokončení exekuce.“ Za takové dokončení exekuce nelze v žádném případě považovat její nařízení, nýbrž teprve její provedení (tedy odlišnou, teprve po jejím nařízení, případně odkladu, následující relativně samostatnou fázi exekuce)

V tomto ohledu je tedy australská právní úprava obdobná (v rozhodném období účinné) úpravě tuzemské.

Jestliže soud dovolání přesto nezamítl, je tomu tak proto, že odvolací soud řízení zatížil vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř., k níž je dovolací soud, je-li dovolání přípustné (kterýžto předpoklad, viz výše, v souzené věci splněn je), povinen přihlédnout, a to i z úřední povinnosti (242 odst. 3 o. s. ř.).

Opřel-li totiž odvolací soud při zjišťování vzájemnosti svůj kladný závěr o listinný důkaz – sdělení australského ministerstva spravedlnosti z 29. 8. 2012 (č.l. 107-109), aniž tento důkaz provedl způsobem předepsaným ustanovením § 129 odst. 1 o. s. ř., a tedy při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř.), aby povinnému dal možnost vyjádření (§ 123 o. s .ř.), odňal mu tímto nesprávným postupem v průběhu řízení možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.

Protože řízení před odvolacím soudem bylo stiženo uvedenou zmatečnostní vadou, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne18. prosince 2014

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru