Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3683/2016Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaPravomoc soudu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3683.2016.1
Dotčené předpisy

čl. 24 Nařízení (ES) č. 44/2001


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3683/2016-234

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně ERPOS, spol. s r. o., IČ 31588506, se sídlem v Žilině, Vysokoškolákov 4, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 737/2, proti žalované SATES MORAVA spol. s r. o., IČ 60775530, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Železničního vojska 1386, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, o zaplacení částky 191 323,65 EUR, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 113 C 24/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2016, č. j. 15 Co 36/2016-214, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 113 C 24/2014-196, ve shora označené věci prohlásil, že není mezinárodně příslušný, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení zaplaceného soudního poplatku.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně usnesení soudu prvního stupně v záhlaví označeným usnesením změnil tak, že mezinárodní nepříslušnost Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí se neprohlašuje a řízení se nezastavuje.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání v souzené věci není přípustné.

Otázka, „zda v řízení, kdy byl vydán soudem platební rozkaz, je vyjádření ve věci, ke kterému je účastník ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. povinen, aby zabránil fikci rozsudku pro uznání, které je podáváno v rozsahu poučení, které je mu podáno v rámci výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 5 o. s. ř., samo o sobě nutno považovat za první úkon směřující k soudu a konkludentní podřízení se pravomoci a příslušnosti soudu, i když k následné výzvě soudu k vyjádření, která navazuje na jeho vyjádření k podanému odporu, uplatňuje námitky mezinárodní nepříslušnosti soudu“, není oproti mínění dovolatelky otázkou v rozhodovací praxi dosud nevyřešenou.

Podle článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 12/1 dne 16. 1. 2001 a dotčeného opravou české jazykové verze uveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie L 269 dne 10. 10. 2008 (dále jen „nařízení Brusel I“), není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.

Nejvyšší soud vyložil například v usneseních ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015, jakož i v důvodech usnesení ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, jež bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 19. 10. 2016 přijato k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tato usnesení jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz), že pojem účastenství obsažený v článku 24 nařízení Brusel I je v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) nezbytné vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení, vyjma situace, kdy se žalovaný řízení u soudu účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost. Účast žalovaného na řízení podle článku 24 nařízení Brusel I představuje fakticky konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy ujednání o jeho příslušnosti, které mění případnou dřívější prorogační dohodu. Ke konkludentnímu ujednání o příslušnosti nedojde, vznese-li žalovaný námitku nepříslušnosti. Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí v zásadě na procesních pravidlech každého členského státu. Judikatura Soudního dvora nicméně stanovuje, že námitka nepříslušnosti nemůže být vznesena po zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž věc byla předložena (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 6. 1981 ve věci C-150/80 Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi, bod 16; rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-1/13 Cartier parfums – lunettes SAS, Axa Corporate Solutions assurances SA proti Ziegler France SA a dalším, bod 36). Nejvyšší soud přitom dovodil v usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že příslušnost soudu podle článku 24 nařízení Brusel I může být založena tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (srov. shodně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014).

Z uvedených judikatorních závěrů vyplývá mimo jiné, že žalovaný se řízení – ve smyslu článku 24 – účastní tehdy, brání-li se věcně proti uplatněné žalobě. Není přitom pochyb, že věcnou obranou proti žalobě je též vyjádření k žalobě, které žalovaný učinil na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a obsahující mimo jiné popření existence žalobou uplatněného nároku a vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svou obranu. Skutečnost, že zákon pojí s nevyhověním výzvě soudu určité procesní následky (fikci uznání žalobou uplatněného nároku), nečiní z takového vyjádření podání, jež by si z pohledu aplikace článku 24 nařízení Brusel I vyžadovalo specifický přístup. Není tu nic, co by bránilo účastníku řízení připojit k argumentaci ve věci samé námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti.

Takové závěry, které dovolatelka dovozuje z již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, z něho rozhodně nevyplývají. Na větu, kterou dovolatelka vytrhla z kontextu, navazuje zcela zřetelně formulovaný závěr, že žalovaný se v rámci své první obrany (sic!) vyjádřil k žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nepříslušnosti soudu.

Podpůrně lze odkázat například na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, podle něhož za první procesní úkon po zrušení platebního rozkazu je třeba považovat vyjádření k žalobě, k jehož podání byla žalovaná vyzvána usnesením podle § 114b o. s. ř. včleněným do platebního rozkazu; jestliže na výzvu soudu nereaguje (ani neuplatní námitku místní nepříslušnosti), nemůže odvolací soud k později uplatněné námitce místní nepřípustnosti soudu přihlédnout (srov. shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1164/2009, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010). Byť se tato judikatura váže k příslušnosti místní ve smyslu § 105 o. s. ř., jedná se o týž princip, jenž se prosazuje v poměrech příslušnosti mezinárodní.

K dovolatelkou požadované změně své rozhodovací praxe (k tomu, aby příslušnou otázku procesního práva vyřešil jinak, než jak ji řešil dosud), Nejvyšší soud důvody neshledává. Dovolatelka ve své argumentaci pomíjí, že dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází důsledně z judikatury Soudního dvora, a zřejmě též přehlédla (stejně jako odvolací soud), že dikce článku 24 nařízení Brusel I byla dotčena opravou české jazykové verze uveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie L 269 dne 10. 10. 2008.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru