Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3661/2011Rozsudek NS ze dne 31.08.2012

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3661.2011.1
Dotčené předpisy

§ 11 obč. zák.

§ 13 obč. zák.

§ 132 o. s. ř.

§ 213 odst. 2 o. s. ř.

§ 243b odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3661/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně MUDr. E. K., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 2, proti žalované obchodní společnosti Mediacop, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Panská 7/890, IČO“ 25770152, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7/1289, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 177/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 3 Co 145/2010-263, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č.j. 3 Co 145/2010-263, se ve výrocích I., II. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2010, č.j. 37 C 177/2007-212, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uveřejnit v týdeníku Týden v rozsahu jedné tiskové strany do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „ Mediacop, s.r.o., vydavatel tohoto týdeníku se omlouvá MUDr. E. K. za o ní uvedená nepravdivá tvrzení. Není pravdou, že žalobkyně zpronevěřila České lékařské komoře částku cca ve výši Kč 13,7 mil., že žalobkyně udělila panu D. R. primářskou licenci na základě zfalšovaných údajů, a že žádala úplatek Kč 3 mil. za sjednání schůzky s MUDr. R.“. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 5.000.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

Předmětem žaloby byly údaje uveřejněné o žalobkyni v časopisu Týden v článcích „Už na tom nedělám“ z 11. září 2006, „R. bratrstvo“ ze dne 14. září 2006 a „Sestříhaná korupce“ z prosince 2006, v nichž byly rozebrány okolnosti prověřování a trestního stíhání žalobkyně pro údajné korupční jednání, včetně citací z nahrávky skrytou kamerou a v němž bylo obsaženo tvrzení, že žalobkyně měla pomoci MUDr. D. R. získat spornou primářskou licenci. Nepravdivé skutečnosti žalobkyně spatřovala ve sdělení obsahu hovoru, který se stal údajně předmětem nahrávky, použité jako důkaz v hlavním líčení v trestní věci týkající se jejího obvinění z korupčního jednání, dále v informaci, že ve znaleckém posudku, vyhotoveném na objednávku policie stojí, že v letech 1999-2005 v době R. vedení přišla Česká lékařská komora minimálně o 13,7 mil. Kč, které žalobkyně mohla získat z inzerce v časopise Tempus Mediacorum. Žalobkyně tvrdla, že na základě údajů uvedených ve shora zmíněných třech článcích, byla poškozena jak ve svém profesním, tak ve svém osobním životě. Trestní stíhání pro přijímání úplatků skončilo v roce 2007 zproštěním obžaloby a druhé trestní stíhání pro údajnou zpronevěru odložením věci usnesením policejního orgánu.

Soud prvního stupně provedl dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy popsanými v odůvodnění rozsudku. Soud uvedl, že všechny provedené důkazy nehodnotil, neboť se v průběhu řízení ukázalo, že nemají s projednávanou věcí bezprostředně souvislost. Dospěl pak k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Uvedl, že požadavek na přiznání morálního zadostiučinění ve formě omluvy nekoresponduje s tím, co bylo skutečně uvedeno ve zmíněných článcích, zejména proto, že to, co žalobkyně žádá, nebylo publikováno tak, jak požaduje, ale je vytrženo z kontextu. Přepis nahrávky v článku „Sestříhaná korupce“ podle soudu koresponduje s tím, co bylo zaznamenáno skrytou kamerou a článek informuje o trestním stíhání žalobkyně, které v té době probíhalo a bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem až dlouho poté, kdy články byly publikovány. Proto, jak uvedl soud prvního stupně, pokud žalobkyni skutečně nějaká zvlášť závažná újma vznikla, bylo to v souvislosti s trestním stíháním, nikoli s články uveřejněnými v časopise Týden. V případě tvrzené zpronevěry bylo na žalobkyni pro tento trestný čin podáno trestní oznámení, věcí se pak zabývala policie a následně, teprve poté, co byly články publikovány, byla věc odložena. Ve vztahu k požadavku omluvy za tvrzení, že D. R. by měl žalobkyni být vděčný, že jako šéfka licenční komise ČLK mu udělila primářskou licenci, přestože ji získal na základě zfalšovaných údajů, vyložil soud prvního stupně, že tvrzení o zfalšovaných údajích se vztahuje k MUDr. D. R., a nikoli k žalobkyni. Ze shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č.j. 3 Co 145/2010-263, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované uložil uveřejnit omluvu v týdeníku Týden do 15 dnů od právní moci rozsudku ve znění: „ Mediacop, spol. s r.o., vydavatel tohoto týdeníku se omlouvá MUDr. E. K. za o ní uvedená nepravdivá tvrzení. Není pravdou, že žalobkyně zpronevěřila České lékařské komoře částku cca ve výši 13,700.0000,- Kč, že žalobkyně udělila panu D. R. primářskou licenci na základě zfalšovaných údajů a že žádala úplatek 3,000.000,- Kč za sjednání schůzky s MUDr. R.“ (výrok I.); ve výroku II. jej měnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč (výrok II.). Ve zbývající části zamítavých výroků I. a II. pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že sice provedl výslechy řady svědků, ale v odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze opis podaných výpovědí, aniž by je soud blíže rozebral tak, jak má na mysli § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Podotkl, že samotné právní zhodnocení věci lze jen velmi obtížně z odůvodnění rozsudku analyzovat, dovodil nicméně, že soud prvního stupně neshledal v obsahu článku shora zmíněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, a proto jí ani neposkytl ochranu ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) . Po doplnění dokazování výslechem žalobkyně jako účastnice řízení, když výslechy svědků nepovažoval za nezbytné opakovat, dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že tvrzeními v napadených článcích došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Připomněl, že v činnosti České lékařské komory v době, kdy uvedené články byly uveřejněny, se vyskytovala fakta, která mohla být předmětem oprávněného veřejného zájmu a povinností sdělovacích prostředků je o těchto faktech také veřejnost informovat. Je také nepochybné, že ve sféře lidského života žalobkyně došlo v době uveřejnění článku k určitému krytí sféry lidského života žalobkyně s její profesionální sférou, která v té době působila ve veřejném životě. Tisku pochopitelně přísluší sdělovat informace a myšlenky veřejného zájmu a k této funkci se pojí právo veřejnosti tyto informace obdržet. Je také namístě respektovat určitá specifika periodického tisku určeného pro informování nejširší veřejnosti, který se v konkrétních případech musí, vzhledem k rozsahu jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem, uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze proto trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení v konkrétních článcích a tím klást ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky spočívající především v délce článků. Za všech okolností je však významné, aby celkové vyznění podávaných informací odpovídalo pravdě. Tyto povinnosti však žalovaná dle názoru odvolacího soudu zcela nedodržela. Pokud měla v úmyslu informovat veřejnost o dění v ČLK, měla si pečlivěji opatřovat a ověřovat informace, které o žalobkyni podala a nikoliv se spoléhat především na obsah „jakési“ nahrávky rozhovoru o obchodním jednání žalobkyně se zástupcem určité farmaceutické firmy, když navíc ještě tento záznam byl účelově sestříhán, takže později i trestní soud ho posléze považoval za nepoužitelný. Zveřejnění informace podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za rozumné i za situace, kdy si šiřitel informace neověřil její pravdivost dotazem u osoby, které se informace týká a nezveřejnil i její stanovisko, i když žalovaná ještě před zveřejněním článků svá vysvětlení nabízela. Poukázal také na to, že pokud sdělovací prostředek informuje o již probíhajícím trestním stíhání je nezbytné, aby citlivě zvážil možný dopad těchto informací s ohledem na skutečnost, že existuje vždy možnost, že toto stíhání skončí pro stíhanou osobu příznivě. Informaci o údajném nečestném jednání žalobkyně v souvislosti s udělením licence MUDr. R. pokládal odvolací soud za pouhou spekulaci. Rovněž údaj, že žalobkyně zpronevěřila ČLK částku 13,7 miliónů Kč, podsouvá žalobkyni v rozporu s objektivní pravdou nečestné jednání, což nelze omlouvat právem na novinářskou zkratku. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzeními o žalobkyni v uvedených článcích došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, který odůvodňuje požadavek na satisfakci ve formě omluvy i satisfakci finanční ve výši uvedené ve výroku rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 20. června 2011 a právní moci nabyl dne 21. června 2011.

Proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu pak žalovaná podala dne 5. srpna 2011 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a konečně že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud pochybil, pokud nepřihlížel ke zjištěním učiněným soudem prvního stupně z provedených výslechů navržených svědků tak, jak je pojal soud do odůvodnění svého rozsudku. Je přesvědčena, že pokud odvolací soud došel k závěru, že zjištění soudu prvního stupně učiněné z výslechu svědků je nepřezkoumatelné, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení [§ 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.], případně tento důkaz provést sám a učinit tak z něj skutkové zjištění (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) nebo rozhodnout o tom, že tento důkaz nebude proveden a zdůvodnit proč tak učinil. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozsudku neuvedl, která konkrétní sdělení měla zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřila žalobkyně, která se domnívá, že výtka žalované, že odvolací soud nepřihlížel ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, není důvodná, protože odvolací soud konstatoval, že skutkovým zjištěním soudu prvního stupně by muselo předcházet hodnocení důkazů, které však nebylo řádně provedeno. Byl tedy postup odvolacího soudu, který rozhodl na základě listinných důkazů a výslechu svědkyně (správně žalobkyně) správný. Žalobkyně se ztotožnila i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání žalobkyně (správně žalované) bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Toto dovolání pak je i důvodné.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací soud řízení takovou vadou zatížil.

Podle ustanovení § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Ustanovení § 213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. pamatuje na situace, kdy dle odvolacího soudu by bylo možné důkazy hodnotit jinak, a tedy na jejich základě dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. § 201 až 276. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2009, s. 1715).

Dodržování uvedené zásady má význam zvláště u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 2007, sp.zn. 28 Cdo 1703/2007, ze dne 7. listopadu 2007, sp.zn. 28 Cdo 3409/2007 nebo ze dne 6. března 2012, sp.zn. 28 Cdo 4362/2011).

Ač lze mít za to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se pohybuje „na hraně“ zákazu vyplývajícího z ustanovení § 157 odst. 2 věta první za středníkem o.s.ř., přesto je z tohoto rozhodnutí zřejmé, které svědecké výpovědi a jak hodnotil. Ze svědecké výpovědi svědkyně H. (l.č. 14) vzal za prokázáno, že v hospodaření ČLK byly zjištěny revizní komisí závažné nedostatky a na žalobkyni bylo podáno trestní oznámení, ve kterém bylo podrobně popsáno, jakým způsobem měla ČLK připravit o částku cca 13,7 mil. Kč; ze svědeckých výpovědí MUDr. M. a MUDr. Š. (l.č. 15) pak soud prvního stupně dovodil, že je pravdivé tvrzení, že žalobkyně pomohla MUDr. R., aby získal spornou primářskou licenci. Odvolací soud však v rozporu s tím v odůvodnění svého rozsudku paušálně uvedl, že v případě svědeckých výpovědí se v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jedná o jejich pouhý opis, aniž by je soud prvního stupně blíže rozebral tak, jak to má na mysli § 132 o.s.ř. Odchýlil se tedy odvolací soud ve skutečnosti od skutkových závěrů, k nimž na základě svědeckých výpovědí dospěl soud prvního stupně (respektive jejich hodnocení soudem prvního stupně naprosto pominul), aniž by tyto důkazy zopakoval.

Je pak též oprávněná výtka dovolatelky poukazující na to, že dovodil-li odvolací soud fakticky nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, měl postupovat podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nikoliv - jak učinil – podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) téhož zákona.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru