Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3636/2017Usnesení NS ze dne 08.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3636.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3636/2017-298

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Františkem Šťouračem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 413/34, proti žalovaným 1) J. S., 2) M. F., o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 227/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 2. 2017, č. j. 15 Co 30/2017-267, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře jako soudu prvního stupně ze dne 7. 10. 2016, č. j. 8 C 227/2015-219, kterým byla zamítnuta žaloba o ochranu žalobcovy osobnosti. Napadeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce tvrdí, že žalovaní neoprávněně zasáhli do jeho osobnosti nařčením, že žalobce napadl ve věznici V. svého spoluvězně J. S. vidličkou. Na základě tohoto nepravdivého tvrzení byl žalobce umístěn do izolace, neměl zde své osobní věci, nemohl se pohybovat po věznici, neměl přístup k televizoru a rozhlasu a nebylo mu dovoleno užívat příbor. V tom spočívá nemajetková újma, jejíhož odčinění formou omluvy a peněžní satisfakce částkou 10 000 Kč se žalobce vůči každému ze žalovaných domáhá.

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Naznal, že závěr o věrohodnosti výpovědí obou žalovaných o průběhu předmětného incidentu ve věznici a zejména o tom, že žalobce měl v ruce vidličku a že s ní žalovanému 1) vyhrožoval, je logický a podložený řádným hodnocením provedených důkazů. Dále podpořil též závěr, podle něhož byl žalobce vyhodnocen jako problémová osoba vzhledem k vysokému počtu kázeňských přestupků, takže svou špatnou pověst žalobce rozhodně nezískal až na základě incidentu se žalovaným 1). Odvolací soud též shledal správným postup soudu prvního stupně, který jednal v nepřítomnosti žalobce. Ten byl k jednání před soudem prvního stupně řádně obeslán prostřednictvím svého zástupce, přičemž žádost o konání videokonference nebyla důvodnou s ohledem na znění § 122 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., arg. a contrario), dále jen „o. s. ř.“. O odročení jednání a o zaslání předvolání osobně žalobci bylo požádáno až den před konáním jednání, tedy opožděně a bez důležitého důvodu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost odmítl.

V dovolání žalobce avizuje, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného i procesního práva, kdy předmět sporu nebyl dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešen, je dovolacím soudem rozhodován rozdílně a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“. Dovolání je odůvodňováno tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce namítá, že mu bylo postupem soudu prvního stupně upřeno právo na spravedlivý proces, neboť se nemohl jednání před tímto soudem účastnit. Soud měl zájem na tom, aby se žalobce jednání před ním účastnil „co nejméně“. Žalobce je přesvědčen, že zde byly závažné důvody, pro něž mělo být jednání před soudem prvního stupně odročeno, popřípadě se měl jednání účastnit formou telekonference. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nebylo možno použít videokonferenci v žalobcově případě. Žalobce je toho názoru, že jde též o procesní pochybení odvolacího soudu a napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože byl žalobce zkrácen na svém právu účastnit se osobně jednání, nemohl přednést svá skutková tvrzení ve stejném rozsahu jako žalovaní. Podle žalobce došlo ke zmaření jeho práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, což je dle žalobce otázka „hmotného i procesního práva“, kterou by měl dovolací soud vyřešit.

Nejprve je nutno upozornit, že žalobcova povinnost daná § 241a odst. 2 o. s. ř. (stran vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) nemohla být řádně splněna tím, že žalobce povšechně zmínil zároveň a bez rozlišení tři důvody přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř., které si navzájem konkurují. Nemůže obstát argument, že odvolacím soudem řešená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešena, že je dovolacím soudem řešena rozdílně a zároveň že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak, neboť tyto důvody se navzájem vylučují.

Je možné, že žalobce při formulaci předpokladů přípustnosti dovolání měl na mysli toliko ten důvod, podle něhož odvolacím soudem řešená otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž jen neobratně vyjádřil svůj požadavek, aby dovolací soud rozhodl jinak, než rozhodl (nesprávně) odvolací soud. Pro ten případ je ovšem třeba zdůraznit, že žalobce v dovolání neformuluje žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by napadený rozsudek závisel, tím méně pak formuluje jakoukoli otázku, která by byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně. Žalobce fakticky jen namítá údajné procesní pochybení soudu prvního stupně (a zřejmě též soudu odvolacího), pro něž bylo žalobci znemožněno účastnit se jednání před soudem prvního stupně (a zřejmě též před soudem odvolacím), čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolací soud odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Tyto závěry se přiměřeně uplatní též v případě, kdy má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Také tehdy musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a jak konkrétně (rozdílně) je o této otázce dovolacím soudem rozhodováno.

Při té příležitosti je vhodné také připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti tohoto rozhodnutí, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

Dlužno též zdůraznit, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, jen na základě namítání porušení ústavně zaručených základních práv a svobod není bez dalšího dovolání "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. 1. 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. Jestliže by nebyl k dispozici jiný, tj. ústavně konformní výklad platné úpravy dovolání, zajišťující ochranu základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15), bylo by třeba takovou úpravu dovolání zrušit. Muselo by se tak však stát nejen s ohledem na omezený rozsah dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž i na všechny další situace, které jsou dokonce vyňaty z rozhodování Nejvyššího soudu (např. § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), takže v nich Ústavní soud plní rovněž úlohu sjednocovatele judikatury obecných soudů.

Konečně pak Nejvyšší soud konstatuje, že samotná námitka žalobce poukazující na údajné procesní pochybení soudu prvního stupně popřípadě soudu odvolacího, které měly jednat v nepřítomnosti žalobce v rozporu s procesními pravidly, je námitkou vady řízení uvedené v § 229 odst. 3 o. s. ř. K této námitce ovšem dovolací soud není oprávněn přihlížet, neboť dovolání není (z jiných důvodů) přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V rozsahu, v němž byl napadeným rozsudkem potvrzen výrok III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (kterými byla zamítnuta žaloba vůči každému ze žalovaných v rozsahu požadované peněžní satisfakce v částce 10 000 Kč), není dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto napadeným výrokem o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž zároveň nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy.

Dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, je vadné, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. (vymezení důvodu dovolání a splnění předpokladů přípustnosti dovolání).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně 8. listopadu 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru