Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3609/2012Usnesení NS ze dne 14.08.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Vady řízení
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3609.2012.1
Dotčené předpisy

§ 118a o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3609/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce JUDr. P. J., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 105.505,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 185/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 54 Co 486/2011 – 124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2011, č. j. 12 C 185/2010 - 59, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 105.505,- Kč s příslušenstvím. Žalobce se jí domáhal jako náhrady škody za náklady vynaložené v incidenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen „Krajský soud“) pod sp. zn. 49 Cm 374/2003, v němž podle žalobce došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu od roku 2003 do roku 2009.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétním případě a zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, jak to předpokládá § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolatel námitkou směřující proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu soudem prvního stupně brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. K takové námitce, představující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Žalobce v dovolání dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou vznesenou v odvolacím řízení, ve které upozorňoval na pochybení soudu prvního stupně, jenž rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů ve smyslu § 115a o. s. ř. a bez náležitého poučení žalobce podle § 118a o. s. ř. Touto výtkou žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou však takové dovolací výhrady bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by namítané vady řízení představovaly otázku výkladu procesního práva zásadního právního významu, se v této věci nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2470/2009 nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Dovolatel dále namítá, že dosavadní soudní praxe je nejednotná, neboť ve věci vedené Městským soudem v Praze pod č. j. 19 Co 456/2011 - 311 bylo pravomocně přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu, a to v souvislosti se stejnou konkursní věcí. Skutečnost, že v různých řízeních bylo o „prakticky totožných nárocích“ rozhodnuto odlišně, však nezakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku. Ten by zakládalo pouze odlišné posouzení konkrétní právní otázky, jak z § 237 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, kterou však žalobce ve svém dovolání nevymezuje.

Právní posouzení nároku žalobce na náhradu škody v částce 105.505,- Kč s příslušenstvím odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť v aplikaci § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., odpovídá stávající judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010).

Žalobce dále k upřesnění této námitky odkazuje na své podání ze dne 8. 4. 2011. V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá; podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí. Pouhým odkazem na argumentaci předcházející vydání (vyhlášení) napadeného rozhodnutí pak dovolatel nemůže dostát ani procesní povinnosti vymezit (formulovat) právní otázku, jejíž řešení by mohlo přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť otázkou zásadního právního významu může být toliko taková právní otázka, na níž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu (srov. shodně např. usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3084/2009, in www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud označil obecný odkaz na předchozí podání za právně bezvýznamný).

V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladovém výroku, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).

Z uvedeného plyne, že žalobce nevymezil právní otázku, na které by odvolací soud posouzení jeho nároku založil a která by přiznávala napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 14. srpna 2013

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru