Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3604/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Vady podání
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3604.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3604/2019-421

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 321/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2018, č. j. 58 Co 274/2018-326, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 245/2011.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 12 C 321/2013-290, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 500 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 245/2011 v přiměřené lhůtě, garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jinak jej potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 500 Kč (výrok II) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III).

Odvolací soud zjistil období nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 245/2011, a to ode dne 12. 4. 2012, kdy byl žalobce v přezkoumávaném řízení vyzván k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů, do dne 18. 4. 2013, kdy byl žalobci ustanoven zástupce pro řízení. Dále konstatoval, že ačkoli soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, vyvodil z něj nesprávné právní závěry.

Dle odvolacího soudu bylo posuzované řízení zahájeno 6. 12. 2011 a pravomocně skončilo dne 25. 7. 2013 (na základě zpětvzetí žaloby), trvalo tedy 1 rok a 7 měsíců. Z celkové délky řízení činilo období nečinnosti soudu 1 rok, kdy ve věci nebyly ze strany soudu činěny žádné úkony. Odvolací soud tak vyhodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci jako rozhodující, neboť zásadním způsobem ovlivnilo celkovou délku řízení, a nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že řízení probíhalo (až na tolerovatelný průtah) v přiměřených lhůtách. Uzavřel, že pokud by v projednávané věci byl žalobci ustanoven zástupce pro řízení v přiměřené době, pak by žalobce vzal žalobu zpět dříve než 3. 6. 2013, neboť z obsahu zpětvzetí žaloby se podává, že tak učinil po poradě s ustanoveným zástupcem. I když celková doba 1 roku a 7 měsíců se nevymyká běžné době řízení, nelze s ohledem na výše uvedenou nečinnost v délce 1 roku dospět k závěru o její přiměřenosti.

Po zhodnocení zbývajících kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), odvolací soud uzavřel, že přiměřeným odškodněním újmy vzniklé nepřiměřenou délkou přezkoumávaného řízení je konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, nikoliv odškodnění v penězích. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci, tak odkázal na své posouzení tohoto kritéria, které již učinil při zjišťování přiměřenosti celkové délky řízení. Dále konstatoval, že věc sama nebyla po stránce skutkové a procesní složitá (když soud vůbec nepřikročil k nařízení jednání a k dokazování) a byla projednávána toliko na prvním stupni řízení, žalobce se svým chováním na délce řízení nepodílel, naopak podal stížnost předsedovi soudu na průtahy v řízení, která byla shledána důvodnou. Konečně pokud jde o význam posuzovaného řízení pro žalobce, pak odvolací soud jej hodnotil jako nízký, neboť předmětem původního řízení byl nárok na peněžní plnění ve výši 22 089 Kč s příslušenstvím z titulu pojistné smlouvy. Odkázal přitom na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, ze kterého vyplývá, že se mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného řadí zejména řízení v trestních věcech, ve věcech opatrovnických, v pracovněprávních sporech, ve věcech osobního stavu, ve věcech sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života, nikoliv tedy řízení, jehož předmětem byl nárok z pojistného plnění.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

K obsahu dovolání ze dne 4. 10. 2018, které dovolatel sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, dovolací soud nepřihlížel (§ 241a odst. 5 o. s. ř.) a vyšel jen z dovolání ze dne 6. 8. 2019 doplněného dovolateli soudem ustanovenou advokátkou.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Ohledně námitky dovolatele, dle které se odvolací soud nevypořádal „z poznatků z dílčí excesů majících vliv na celkovou délku řízení dané věci“, kdy dovolatel, krom odkazů na excesy v jiných řízeních, nijak necharakterizuje tvrzené dílčí excesy v předmětném řízení, nelze ani při vší snaze rozpoznat právní posouzení, jež považuje za nesprávné ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Přitom přiměřená formulace právní otázky hmotného nebo procesního práva, na které záviselo rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a vyložení, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. ze strany dovolatele, jsou nutnými podmínkami nejen pro vlastní přezkum v dovolacím řízení, ale i pro prvotní posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.

Dovolání není přípustné v rozsahu otázky, zda lze vyloučit v napadané věci „mechanickou aplikaci práva“, tj. postup soudu uvedený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), který se uplatňuje při aplikaci kritérií vyplývajících z § 31a OdpŠk. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu (i s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz) zejména to, že se nezabýval konkrétními okolnostmi případu, respektive se jimi nezabýval nad rámec demonstrativního výčtu kritérií uvedených v § 31a OdpŠk, čímž mělo dojít také k „vyprázdnění substantivního základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“.

Podle dovolacího soudu se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže posuzoval pouze kritéria uvedená v § 31a OdpŠk, neboť neshledal jako relevantní další okolnosti, a to postupem, který je pro potřeby soudního rozhodování dále rozpracován ve stanovisku. Takový přístup soudu k aplikaci zákonných kritérií postupem dle stanoviska nelze obecně považovat za mechanické aplikování práva.

Proto ani nelze považovat za přiléhavý dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4227/12, neboť v tam uvedené věci obě pro Ústavní soud podstatné okolnosti případu (mimořádnost rozhodného období a nevyhnutelná účast na soudním vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů), jejichž nezohlednění soudem založilo porušení ústavního práva na spravedlivé zadostiučinění, byly zcela odlišné od okolností nyní přezkoumávané věci. Ústavní soud ve zmíněném nálezu uzavřel, že došlo ke „zvláštní souhře konkrétních okolností“, zjevně tedy nad rámec demonstrativního výčtu kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, jejichž standardní používání však aproboval. Jak Ústavní soud konstatoval, do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií ze strany obecných soudů zásadně nevstupuje, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně „extrémní“, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Ze spisu je dovolacímu soudu zřejmé, že se o takovou mimořádnou situaci v nynější věci nejednalo. Dovolací soud tvrzené porušení základních práv a svobod odchýlením se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy neshledal.

Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani v rozsahu otázky dovolatele, zda se odvolací soud „skutkově i právně“ vypořádal s významem věci pro žalobce.

Předně dovolací soud konstatuje, že je za splnění dalších podmínek povolán k přezkumu otázek právních, nikoliv skutkových. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 71/2017). Ze skutkového stavu zjištěného v odvolacím řízení dovolací soud vychází.

Co se týká právní stránky uvedené otázky, dovolací soud konstatuje, že pokud odvolací soud neshledal přezkoumávané řízení (o žalobě na určení platnosti plnění z pojistné události vycházející z úvěrové smlouvy) jako typové, u něhož by se zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládal (kam zřejmě dovolatel směřoval svoji námitku), neodchýlil se tím jak od dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, tak ani od již zmiňovaného stanoviska, které spory o pojistná plnění takového druhu neuvádí ve výčtu typových řízení.

Konečně dovolatelem namítaná vada řízení (spočívající v tvrzeném nedostatku poučení žalobce odvolacím soudem podle § 118a odst. 2 o. s. ř.) také nezakládá přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

V rozsahu dovoláním napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, dovolatel neuvedl žádné předpoklady přípustnosti dovolání ani právní otázku, na které by měla být založena důvodnost dovolání. Pro tyto vady tak nelze v dovolacím řízení pokračovat ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 1. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru