Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3597/2019Usnesení NS ze dne 10.12.2019

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za škodu
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3597.2019.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 32 předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 725/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3597/2019-99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce a) Z. M., narozeného dne XY, bytem XY, a b) A. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 275/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, č. j. 15 Co 284/2018-67, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně b) se zastavuje.

II. Dovolání žalobce a) se odmítá.

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 23 C 275/2016-35, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci se v záhlaví specifikované částky domáhají z titulu odčinění nemajetkové újmy. Újmu žalobci spatřují ve skutečnosti, že nemohli užívat stavbu bazénu zhotovenou při jejich rodinném domě, neboť ačkoli o kolaudaci bazénu požádali již dne 25. 4. 2000, stavba bazénu byla zkolaudována až po odstranění nadzemního vedení VN dne 4. 6. 2014. Stavební úřad vydal k žádosti žalobců ze dne 29. 7. 1998 rozhodnutí ze dne 20. 8. 1998, č. j. výst. 8679 A/Gr/98, kterým povolil stavbu garáže o jednom stání, stavbu bazénu a stavbu oplocení. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 9. 1998. Uvedené rozhodnutí je pravomocné a nebylo později změněno ani zrušeno pro nezákonnost. Dne 25. 4. 2000 podali žalobci žádost o kolaudaci staveb postavených na základě výše uvedeného stavebního povolení. Stavební úřad oznámil zahájení kolaudačního řízení a nařídil ústní jednání spojené s místním šetřením. Při tomto místním šetření bylo zjištěno, že stavby se nacházejí v ochranném pásmu nadzemního vedení VN a byla stanovena lhůta do 31. 8. 2000 pro předložení dokladů - stanoviska PREdistribuce, a.s., a rozhodnutí odboru životního prostředí a dopravy Úřadu městské části Praha 12 o vjezdu a výjezdu na komunikaci. Doklady požadované stavebním úřadem však žalobci nepředložili. Dále soud prvního stupně popsal průběh řízení, přičemž mimo jiné uvedl, že stavební úřad dne 26. 3. 2008 zamítl návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu bazénu, přičemž toto rozhodnutí potvrdil magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 16. 10. 2008. Dne 2. 4. 2014 podal žalobce ad a) návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí. Protože byly odstraněny překážky, které dříve bránily povolení užívání stavby (bylo odstraněno nadzemní vedení VN), k řízení bylo dodáno mimo jiné i souhlasné stanovisko PREdistribuce, a. s., stavební úřad vydal dne 4. 6. 2014 kolaudační rozhodnutí, kterým povolil užívání stavby bazénu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 6. 2014. Žalobci tak spojují vznik nemajetkové újmy s vadným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 20. 8. 1998 (právní moci nabylo dne 11. 9. 1998), kterým byla povolena stavba venkovního bazénu v ochranném pásmu nadzemního vedení VN. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení. Žalobci svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatnili u žalované dne 26. 4. 2016. Žalobu podali dne 28. 12. 2016. Na vznesenou námitku promlčení žalobci namítli, že skutkový základ této žaloby je stejný jako v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 165/2008 (dále jen „předcházející řízení“), v jehož rámci soudy rozhodovaly o majetkové škodě. Předmětem nové žaloby je náhrada nemajetkové újmy.

Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že právní mocí rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byla povolena stavba venkovního bazénu, tj. dnem 11. 9. 1998, počala běžet objektivní lhůta, tedy lhůta deseti let od doby, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen a po kterou nejdéle může být nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněn. Z hlediska správních rozhodnutí lze mít za okamžik, kdy bylo postaveno na jisto, že stavební povolení ze dne 20. 8. 1998 je vadné a nelze povolit užívání jím povolené stavby bazénu, vydání rozhodnutí magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2008, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 3. 2008, jímž byl zamítnut návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu bazénu, a které nabylo právní moci 25. 10. 2008. Od uvedeného data počala běžet subjektivní lhůta 6 měsíců. Subjektivní lhůta dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pro uplatnění nemajetkové újmy, tedy lhůta 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dověděl o vzniku nemajetkové újmy, uplynula dne 25. 4. 2009 a objektivní lhůta, tedy lhůta deseti let od doby právní skutečnosti, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen a po kterou nejdéle mohl být nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněn, uplynula dne 11. 9. 2008. V daném případě tedy již došlo k promlčení případného nároku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Současně platí, že došlo i k promlčení případného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť dle výše uvedeného ustanovení promlčecí doba neskončí dříve než 6 měsíců po ukončení řízení. Jelikož ke kolaudaci bazénu došlo 4. 6. 2014, promlčecí doba uplynula již v prosinci 2014. Počátek běhu promlčecí lhůty nelze spojovat s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, kdy se žalobci dozvěděli, že jimi uplatněný nárok je nárokem novým. Žalobci mohli oba nároky uplatnit současně, po celou dobu byli kvalifikovaně zastoupení advokátem, vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a není výrazem zneužití práva.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Z předcházejícího řízení citoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 36 Co 25/2013-173. Uvedl, že žalobci zde definovali vzniklou škodu jako rozdíl mezi částkou, již by za rodinný dům s pozemkem při jejím prodeji obdrželi za situace, kdy by součástí pozemku byl i řádně zkolaudovaný bazén, a mezi částkou, již by obdrželi za situace, kdy by zde tento bazén nebyl. Náklady, jež byly žalobci na stavbu bazénu (pravděpodobně) vynaloženy, tak určil soudní znalec. Dále odvolací soud citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2474/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III ÚS 431/17. Uzavřel, že v předcházejícím řízení se žalobci domáhali náhrady ryze materiální újmy, a sice náhrady za marné vynaložení investic do bazénu, který nelze užívat. Škodu vyčíslili částkou 810 000 Kč, na základě znaleckého posudku byla škoda vyčíslena částkou 584 169 Kč, která jim původně byla přiznána, co do částky 225 831 Kč byla žaloba zamítnuta. Následně, tedy rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. ledna 2016, byla předmětem odvolacího přezkumu již jen částka 584 169 Kč. Jak konstatoval Ústavní soud shora, žalobci změnu petitu nenavrhli, tedy připadá v úvahu pouze změna spočívající v tom, že se domáhají stejného plnění na základě jiného skutkového stavu (skutku), než jaký byl předmětem řízení před soudem prvního stupně. V tomto řízení se však žalobci žalobou podanou dne 19. 12. 2016 domáhají na žalované částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, když se s tímtéž požadavkem obrátili dne 26. 4. 2016 na žalovanou. Nárok je sice stále odvíjen od téhož nesprávného úředního postupu, ovšem škoda v původním řízení byla zcela objektivně vyčíslitelná a vycházela ze zcela jiných skutkových tvrzení než nemajetková újma uplatňovaná nyní, navíc ve zcela odlišné výši. K námitce žalobců, že žalovaná námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že okolnosti, za kterých by rozpor s dobrými mravy bylo možno dovodit, by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Je pravda, že žalobci byli zastoupeni až od 18. 5. 2009, avšak nezastoupeni se s nárokem na náhradu zmařených investic obrátili na žalovanou již v srpnu 2008, v témže roce byla podána žaloba v předcházejícím řízení. Z uvedeného je zjevné, že žalobci se v problematice orientovali. Za situace, kdy již od 16. 7. 2007 bylo užívání stavby bazénu oficiálně zakázáno, nic žalobcům nebránilo nárok na náhradu imateriální újmy uplatnit současně. Odvolací soud však dále dovodil, že je třeba jako důležité hledisko při posuzování porušení dobrých mravů vzít v úvahu i skutečnost, že žalobci nejméně od roku 1998 věděli o rozsahu ochranného pásma na svém pozemku (nehledě na to, že vedení VN bylo jistě dobře viditelné), takže si museli být vědomi i problémů, které jim v souvislosti s touto skutečností mohou vzniknout (a koneckonců skutečně vznikly).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé vymezují následující otázky: 1) Zda nárok žalobců uplatněný v tomto řízení představuje nový nárok oproti nároku uplatněnému v předcházejícím řízení. 2) Zda námitka promlčení nároku žalobců vznesená žalovanou je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že nárok uplatněný v tomto řízení nelze považovat za uplatnění nového nároku oproti nároku uplatněnému v předcházejícím řízení. Podstata nároku je stále stejná. Dovolatelé se domáhají odčinění újmy, která jim vznikla v důsledku toho, že jim bylo znemožněno užívání venkovního bazénu. V předcházejícím řízení dostatečným způsobem vylíčili skutkové události a označili k nim potřebné důkazy. Dovolatelé odkazují na konstantní judikaturu dovolacího soudu (aniž by uvedli konkrétní rozhodnutí), dle níž právní kvalifikace není povinností žalobců. Právní kvalifikace je výhradně věcí soudu. Pokud by tedy soud dospěl k závěru, že žalobci uplatněný nárok není nárokem na náhradu majetkové újmy, ačkoli by to žalobci tvrdili, ale nárokem na odčinění nemajetkové újmy, je na soudu, aby podle této kvalifikace nárok žalobců posoudil. V předcházejícím řízení soud prvního stupně váhal, v čem spatřovat žalobci tvrzenou újmu, přičemž sám uzavřel, že újma bude spatřována v nákladech, které žalobci vynaložili na stavbu bazénu. Odvolací soud se nikterak nevypořádal s námitkou dovolatelů, že teprve z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, č. j. 36 Co 25/2013-173, se žalobci dozvěděli, že jimi uplatněný nárok není soudem právně kvalifikován jako nárok na odčinění nemajetkové újmy. I kdyby v této věci žalobci uplatnili nárok na odčinění nemajetkové újmy jako nový nárok, tak teprve s právě uvedeným okamžikem lze spojit počátek běhu promlčecí lhůty. V tomto rozsahu dovolatelé shledávají napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Okolnosti dané věci jsou natolik výjimečné, že odůvodňují odepření výkonu práva žalované vznést námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Z toho, že žalobci se sami obrátili na žalovanou, nelze dovozovat, nakolik byli žalobci v dané problematice orientovaní. Odvolací soud nedůvodně akcentoval skutečnost, že žalobci byli srozuměni s existencí nadzemního vedení VN. Stavba bazénu byla pouze v ochranném pásmu tohoto vedení, jehož šíři žalobci neznali, a byli přesvědčeni, že pokud stavební úřad stavbu povolil, vedení VN stavbě bazénu nebrání. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelé neoznačují, od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. V předcházejícím řízení žalobci na výzvu soudu uvedli, že škoda spočívá v marně vynaložené investici do stavby bazénu, který i přes vydané stavební povolení nebyl zkolaudován. V předcházejícím řízení nebyla nemajetková újma i přes výzvu soudu žalobci tvrzena. Žalobci ji uplatnili až ve stádiu odvolacího řízení. Dále žalovaná zpochybňuje tvrzenou nevědomost žalobců o šíři ochranného pásma. Odkazuje na ustálenou judikaturu ohledně námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř.

Dovolací soud řízení o dovolání žalobkyně b) zastavil podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť dovolatelka nezaplatila soudní poplatek z dovolání.

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce a).

Ač dovolatel neodkazuje na žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, od jakého ustáleného závěru se dle dovolatele měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněném v Soudní judikatuře, č. sešitu 17/98, pod č. SJ 119/98, uvedl: „Skutek se v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. ‚z kupní smlouvy‘, ‚ze smlouvy o dílo‘, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět.“ Dále v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v Soudní judikatuře, č. sešitu 9/2002, pod č. SJ 178/2002, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.“

Žalobce se však mýlí, pokud je toho názoru, že v předcházejícím řízení bylo otázkou pouhé právní kvalifikace, v čem má být spatřována újma, jejíž náhradu žalobou požaduje, pokud jednoznačně skutkově vymezil, v čem spočívalo tvrzené pochybení veřejné moci. Má-li jít totiž o pouhou odlišnou právní kvalifikaci téhož procesního nároku, je pro takovou situaci typické, že odlišné právní kvalifikace mají vůči sobě konkurenční povahu. Jinak řečeno, odlišné právní kvalifikace téhož nároku nemohou obstát vedle sebe, neboť v takovém případě by žalobci byl přiznán tentýž nárok duplicitně. Právě uvedené však není splněno v případě, kdy se žalobce domáhá na základě tvrzené protiprávní skutečnosti (v případě OdpŠk tvrzeného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí) náhrady škody (majetkové újmy) či odčinění nemajetkové újmy, neboť poškozený je oprávněn na základě totožné protiprávní skutečnosti se domáhat vedle sebe jak náhrady škody, tak odčinění nemajetkové újmy (pro poměry odpovědnosti státu srov. § 31a odst. 1 OdpŠk). Není otázkou právní kvalifikace, v čem má být újma spatřována. Naopak je povinností žalobce, aby jednoznačně vymezil nejen, v čem spočívá tvrzená protiprávní skutečnost, ale též v čem má spočívat tvrzená újma, jež v jeho sféře měla vzniknout, např. zda tato újma spočívá v marně vynaložených nákladech na stavbu nebo v poklesu hodnoty stavby nebo v ušlém nájemném, jež by poškozený získal nebýt zásahu do jeho vlastnického práva, nebo v dlouhodobém udržování poškozeného v nejistotě ohledně jeho právního postavení. Zda v tom kterém případě jde o újmu povahy majetkové, či nemajetkové již je otázkou právní kvalifikace, jež přísluší soudu, avšak skutkové vymezení újmy zůstává povinností žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).

Ke skutkovému vymezení újmy vedl soud žalobce v předcházejícím řízení, přičemž žalobce v předcházejícím řízení žalobou požadovanou částku 810 000 Kč vymezil tak, že má jít o škodu spočívající v marně vynaložených nákladech na stavbu bazénu. Není rozhodné, zda žalobce tvrzenou újmu takto vymezil již v žalobě nebo až na základě poučení soudu, neboť nevymezil-li sám žalobce po skutkové stránce tvrzenou újmu již v žalobě, obsahovala v tomto rozsahu žaloba vady, jež pro další pokračování v řízení bylo třeba odstranit. Namítá-li žalobce, že soud měl v předcházejícím řízení posoudit, zda žalobou požadovanou částku žalobci nelze přiznat jako odčinění nemajetkové újmy, nejde o pouhou odlišnou právní kvalifikaci téhož procesního nároku, neboť zásah do právem chráněných nemajetkových hodnot spočívá na zcela odlišném skutkovém vymezení újmy. Žalobce mohl odčinění nemajetkové újmy žádat již v předcházejícím řízení, avšak bylo na něm, aby uvedl, v čem má nemajetková újma spočívat. Žalobce mohl též žádat odčinění nemajetkové újmy vedle náhrady škody. Předmět občanskoprávního řízení je však určován nejen jeho skutkovým vymezením, ale též tomu odpovídajícím žalobním žádáním (petitem), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000. Žalobce tak nemohl v předcházejícím řízení jedinou žalovanou částku 810 000 Kč, žádat jak z hlediska náhrady škody, tak z hlediska odčinění nemajetkové újmy. Žádal-li by žalobce v předcházejícím řízení vedle sebe jak náhradu škody, tak odčinění nemajetkové újmy, musela by tomu též odpovídat dvě (či více) žalobních žádání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010).

Odvolací soud se tudíž při řešení dovolatelem vymezené první otázky nikterak neodchýlil od výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nutno dodat, že žalobcem vymezená otázka přípustnost dovolání nemůže založit též z toho důvodu, že na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť ani odlišné vyřešení této otázky by nemohlo vést k úspěchu žalobce ve věci.

V předcházejícím řízení bylo postaveno najisto, že žalobci se v souvislosti s tvrzeným pochybení veřejné moci domáhali částky 810 000 Kč z titulu náhrady škody spočívající v marně vynaložených nákladech na stavbu bazénu. O takto vymezeném předmětu řízení bylo soudem v předcházejícím řízení rozhodnuto, přičemž v nynějším řízení byl soud ve smyslu § 159a odst. 3 o. s. ř. výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně skončeno předcházející řízení, vázán. Namítá-li žalobce, že soud v tomto řízení měl sám posoudit, že žalobce žádal odčinění nemajetkové újmy již v předcházejícím řízení, a tudíž tento nárok byl též jeho předmětem, nutně by takovýto závěr v tomto řízení musel vést k jeho zastavení pro překážku věci rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2164/98). Takový závěr by však byl zjevným „odmítnutím spravedlnosti“, jak uvedl již Ústavní soud v předcházejícím řízení v usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 431/17.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda nebyla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud již dříve uvedl, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).

V obecné rovině platí, že i stát může v případě, je-li proti němu uplatněn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vznést námitku promlčení a že tato námitka nemusí být považována za odporující dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).

Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).

Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009).

Dovolatel však netvrdí, že by žalovaná zneužila svého práva vznést námitku promlčení. Žalobce mohl odčinění nemajetkové újmy žádat již v předcházejícím řízení. Jak bylo uvedeno výše, bylo pouze na žalobci, jakým způsobem tvrzenou újmu skutkově vymezí. Žalovaná nikterak žalobci v dřívějším uplatnění práva na odčinění nemajetkové újmy nebránila.

Z hlediska námitky dovolatele, že odvolací soud se nikterak nevyjádřil k počátku běhu promlčecí lhůty, jenž dle názoru dovolatele má být určen až okamžikem, kdy se v předcházejícím řízení dozvěděl, že předmětem tohoto řízení není právo na odčinění nemajetkové újmy, což má vést k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, třeba uvést, že k otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

Ač se odvolací soud výslovně k počátku běhu promlčecí lhůty v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil, uvedl, že se v otázce promlčení zcela ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, přičemž počátek běhu promlčecí lhůty dle tohoto ustanovení pro případ nezákonného rozhodnutí odvíjel od okamžiku, kdy žalobce nabyl vědomost o tom, že rozhodnutí je nezákonné a že mu vznikla nemajetková újma, a pro případ újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vycházel z konce takto posuzovaného řízení. Žalobcův omyl v tom, zda své právo řádně uplatnil, nemá na běh promlčecí lhůty žádný vliv.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2019

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru