Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3587/2018Rozsudek NS ze dne 27.02.2020

HeslaDovolání
Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3587.2018.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 2,3 předpisu č. 82/1998 Sb.

čl. 6 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3587/2018-143

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. R., nar. XY, se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 6/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 23 Co 139/2016-50, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 23 Co 139/2016-50, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2016, č. j. 18 C 6/2015-27, se v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku přestupkového řízení v částce 105 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o dopravním přestupku vedeném u Městského úřadu Nymburk pod č. j. 070/37341/2013/Kre a u Krajského úřadu Středočeského kraje jako jeho nadřízeného orgánu, u něhož podal žalobce odvolání, o kterém ke dni sepisu žaloby nebylo rozhodnuto. Žalobce na výzvy soudu podáními ze dne 16. 2. 2015 a 13. 7. 2015 doplnil, že nárokuje částku 105 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku přestupkového řízení, částku 15 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v přestupkovém řízení jednala za prvoinstanční správní orgán zvlášť odborně nezpůsobilá a neoprávněná úřední osoba, částku 10 000 Kč s příslušenstvím za odepření možnosti vyjádřit se k podkladům řízení, částku 5 000 Kč s příslušenstvím za nesprávné stanovení lhůty pro seznámení se žalobce s podklady správního orgánu a částku 15 000 Kč s příslušenstvím za nedoručení vyrozumění o právech žalobce ve smyslu § 36 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutí odvolacího správního orgánu o odvolání žalobce a rozhodnutí o ukončení přestupkového řízení zákonným způsobem.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 18 C 6/2015-27, žalobu o zaplacení částky 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 23 Co 139/2016-50, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 29. 7. 2013 byla žalobci v obci Sadská naměřena vyšší rychlost, než byl povolený limit. Oznámení o zahájení řízení o přestupku č. j. 070/37341/2013/Kre bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 5. 9. 2013. Rozhodnutím Městského úřadu Nymburk ze dne 19. 12. 2013, č. j. 070/37341/2013/Kre, byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, ve kterém navrhl rozhodnutí zrušit pro nezákonnost a zmatečnost. Toto odvolání bylo Městským úřadem Nymburk postoupeno dne 4. 2. 2014 Krajskému úřadu Středočeského kraje, který o něm ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nerozhodl.

5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zhodnotil, že dle konstantní judikatury nelze vady v rozhodovacím procesu považovat za nesprávný úřední postup, neboť v případě chyb, kterých se dopustil příslušný orgán při rozhodování a které se projeví v obsahu rozhodnutí, lze uvažovat pouze o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Základní podmínkou nároku na náhradu škody je okolnost, že rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena, nabylo po vyčerpání procesních prostředků uvedených v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, právní moci a bylo pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno. V daném případě sice žalobce podal odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Nymburk, č. j. 070/37341/2013/Kre, ale doposud o něm nebylo Krajským úřadem Středočeského kraje rozhodnuto, proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Soud prvního stupně dále neshledal, že by byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalované z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce řízení. Z provedeného dokazování podle soudu prvního stupně vyplynulo, že Městský úřad Nymburk postupoval plynule, bez průtahů a při dodržení lhůt k rozhodnutí stanovených správními předpisy.

6. Odvolací soud vyšel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně, že pokud dosud nepravomocné prvostupňové rozhodnutí správního orgánu nebylo zrušeno ani změněno jako nezákonné rozhodnutí, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy (pokud není stanoveno jinak), pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Taková procesní situace však ve vztahu k žalobci nenastala a z tohoto důvodu považoval odvolací soud závěr o zamítnutí žaloby ve vztahu k odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí za správný. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly shledány podmínky pro naplnění odpovědnosti státu za škodu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, neboť lhůty byly ze strany správního orgánu dodrženy. Podle odvolacího soudu rozhodování o přestupku s ohledem na veřejný zájem na projednání tvrzeného deliktního jednání nepředstavuje rozhodování o občanských (civilních) právech nebo závazcích, proto je nutné dospět k závěru, že na rozhodování o přestupku ve vztahu k délce posuzovaného řízení nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Odvolací soud dále uvedl, že Nejvyšší soud ve vztahu ke správním řízením, která jsou vázána na vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě, a přitom se současně jedná o řízení, ve kterých by bylo rozhodování o civilních právech nebo závazcích účastníků, konstatoval, že postižitelné jsou výlučně jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil svoji povinnost učinit úkon, nebo vydat takové rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. V takových řízeních přitom podle odvolacího soudu pojmově nemůže jít o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale může jít výlučně o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk (nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě), přičemž otázkou přiměřenosti celkové délky správního řízení se nelze zabývat z hlediska případné existence práva na zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Odvolací soud tak ve své argumentaci uzavřel, že tam, kde zákon stanoví lhůtu pro určitý úkon, se neuplatní obecná úvaha o přiměřenosti celkové délky řízení. I za předpokladu, že by v postupu odvolacího správního orgánu došlo k porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, není dle odvolacího soudu odškodnitelný samotný takový průtah správního orgánu, když tvrzená újma musí být prokázána a nepresumuje se tak, jako v případě porušení nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobce vznik nemajetkové újmy ve vztahu k nevydání rozhodnutí odvolacím správním orgánem ve lhůtě neprokázal, proto soud prvního stupně žalobu správně zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku aplikace § 1, 2, 5, 13 a 15 OdpŠk na skutkový stav věci, když uzavřel, že nelze rozhodnout o žalobě na náhradu škody, pakliže dosud neskončilo řízení před správním orgánem, ve kterém došlo k průtahům. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že tato právní otázka byla vyřešena v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).

9. Žalobce je přesvědčen, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka, zda je nesprávným úředním postupem orgánu žalované, spočívajícím v nepřiměřené délce přestupkového řízení, skutečnost, že prvoinstanční správní orgán nevydal své rozhodnutí ve věci samé ze dne 19. 12. 2013 v zákonné lhůtě dle správního řádu, a dále že nevydal své rozhodnutí o odvolání žalobce vůbec (tedy neukončil přestupkové řízení zákonným způsobem), a zda je jako taková odškodnitelná v penězích.

10. Další otázkou, jež nebyla dle žalobce v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je, zda představuje nesprávný úřední postup orgánu žalované skutečnost, že v přestupkovém řízení jednala za prvoinstanční správní orgán zvlášť odborně nezpůsobilá a také neoprávněná úřední osoba, a zda je toto jednání odškodnitelné v penězích.

11. V rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla dle žalobce vyřešena ani otázka, zda se považuje za nesprávný úřední postup orgánu žalované, jenž by bylo možné odškodnit v penězích, to, že v přestupkovém řízení byla žalobci svévolně a protiprávně odepřena ze strany prvoinstančního správního orgánu možnost vyjádřit se k podkladům řízení a realizace práva vyjádřit v řízení své stanovisko. Žalobce uvádí, že o těchto právech nikdy nebyl ze strany správního orgánu vyrozuměn.

12. Otázkou, jež podle žalobce nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, je také, zda lze za nesprávný úřední postup orgánu žalované pokládat skutečnost, že v přestupkovém řízení prvoinstanční orgán nesprávně stanovil lhůtu pro seznámení se žalobce s podklady správního orgánu, a je-li toto jednání možno finančně odškodnit.

13. Odvolací soud dále nesprávně posoudil otázku, zda je nesprávným úředním postupem, že v přestupkovém řízení žalobci nebylo doručeno vyrozumění o právech žalobce ve smyslu § 36 odst. 2 a 3 správního řádu a o poskytnutí přiměřené lhůty pro jejich využití, rozhodnutí odvolacího správního orgánu o odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, rozhodnutí správního orgánu o ukončení přestupkového řízení zákonným způsobem, případně lze-li toto odškodnit v penězích. Tato otázka taktéž nebyla dle žalobce dosud dovolacím soudem vyřešena.

14. Žalobce má dále za to, že dovolací soud doposud ve své praxi neřešil otázku, zda nelze přiznat paušální náhradu hotových výdajů vzniklých v soudním řízení tomu z účastníků, kterému nelze přiznat paušální náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. Zároveň uvádí, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

21. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, neboť žalobce požaduje částku 15 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v přestupkovém řízení jednala za prvoinstanční správní orgán zvlášť odborně nezpůsobilá a neoprávněná úřední osoba, částku 10 000 Kč s příslušenstvím za odepření možnosti vyjádřit se k podkladům řízení, částku 5 000 Kč s příslušenstvím za nesprávné stanovení lhůty pro seznámení se žalobce s podklady správního orgánu a částku 15 000 Kč s příslušenstvím za nedoručení vyrozumění o právech žalobce ve smyslu § 36 odst. 2 a 3 správního řádu, rozhodnutí odvolacího správního orgánu o odvolání žalobce a rozhodnutí o ukončení přestupkového řízení zákonným způsobem. Dovolání proto není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. co do částek 15 000 Kč, 10 000 Kč, 5 000 Kč a 15 000 Kč přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat námitkami, které se daných nároků týkají [otázky ad 10) zda představuje nesprávný úřední postup orgánu žalované skutečnost, že v přestupkovém řízení jednala za prvoinstanční správní orgán zvlášť odborně nezpůsobilá a také neoprávněná úřední osoba, a zda je toto jednání odškodnitelné v penězích, ad 11) zda se považuje za nesprávný úřední postup orgánu žalované, jenž by bylo možné odškodnit v penězích, to, že v přestupkovém řízení byla žalobci svévolně a protiprávně odepřena ze strany prvoinstančního správního orgánu možnost vyjádřit se k podkladům řízení a realizace práva vyjádřit v řízení své stanovisko, ad 12) zda lze za nesprávný úřední postup orgánu žalované pokládat skutečnost, že v přestupkovém řízení prvoinstanční orgán nesprávně stanovil lhůtu pro seznámení se žalobce s podklady správního orgánu, a je-li toto jednání možno finančně odškodnit, a ad 13) zda je nesprávným úředním postupem orgánu žalované, že v přestupkovém řízení žalobci nebylo doručeno vyrozumění o právech žalobce ve smyslu § 36 odst. 2 a 3 správního řádu a o poskytnutí přiměřené lhůty pro jejich využití, rozhodnutí odvolacího správního orgánu o odvolání žalobce proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, rozhodnutí správního orgánu o ukončení přestupkového řízení zákonným způsobem, případně lze-li toto odškodnit v penězích].

22. Otázka ad 8), tedy zda je soud povinen přiznat přiměřené zadostiučinění i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebylo dosud skončeno, přípustnost dovolaní nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, když odvolací soud vyšel z toho, že k porušení práva na přiměřenou délku nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Dovolání je však přípustné pro otázku ad 9) ve vztahu k posouzení přiměřenosti délky přestupkového řízení, neboť výše uvedenou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

24. K přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku, kterou žalobce vymezil v otázce ad 14), Nejvyšší soud uvádí, že podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení. I pro akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017). Nejvyšší soud však v daném rozsahu neodmítl dovolání žalobce z důvodu, že tyto výroky zrušil jako akcesorické v důsledku částečného zrušení napadeného rozsudku.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

25. Dovolání je důvodné.

26. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk se nesprávným úředním postupem myslí také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

28. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

29. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

30. K otázce, zda přestupkové řízení spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, v němž konstatoval, že „přestupkové řízení vedené podle zákona č. 200/1990 Sb. spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“

31. Účelem čl. 6 Úmluvy je zajistit právo na spravedlivý proces pouze dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění [srov. KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář (online), 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012]. Judikatura ESLP vykládá pojem obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě, tzv. autonomním způsobem a její čl. 6, garantující právo na spravedlivý proces, se aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1984 ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království, stížnost č. 7819/77 a 7878/77, § 69 až 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny). Ve vnitrostátním právu sice není delikt, pro který přestupkové řízení probíhá, označen za trestný čin. To však není samo o sobě rozhodující pro závěr, že nejde o „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je třeba vzít dále do úvahy, že právní normy obsahující skutkové podstaty přestupků jsou adresovány všem občanům, nikoli pouze omezené skupině se zvláštním postavením. Pokud by nakonec došlo k uložení sankce za spáchaný přestupek, byla by zamýšlena jako trest s cílem odradit od dalšího páchání takových činů [k uvedenému srov. i KMEC, Jiří a kol. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář (online), 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012]. K tomu je třeba dodat, že k problematice odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se vyjádřil Nejvyšší soudu také ve Stanovisku, kde uvedl, že veškeré závěry tam vyjádřené lze aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016).

32. Z uvedeného vyplývá, že ve vztahu k osobě obviněné ze spáchání přestupku spadá přestupkové řízení do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který, mimo jiné, garantuje právo na jeho přiměřenou délku. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, učinil nesprávný závěr, že na dané správní řízení nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nezabýval se již ani splněním podmínek § 31a odst. 3 OdpŠk, zejména postupem odvolacího přestupkového orgánu, jak přiléhavě namítl žalobce.

VI. Závěr

33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku přestupkového řízení v částce 105 000 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích, zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání bylo zčásti nepřípustné [§ 237 o. s. ř. a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

34. Bude tedy na soudech nižších stupňů, aby znovu posoudily nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v důsledku porušení jeho práva na přiměřenou délku přestupkového řízení.

35. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru