Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3585/2014Usnesení NS ze dne 11.02.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3585.2014.1
Dotčené předpisy

§ 11násl. obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 821/15 ze dne 26.08.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3585/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) J. V., b) M. V., a c) H. V., všech zastoupených JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo nám. 220, proti žalovanému Ing. J. P., zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 76/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2013, č.j. 1 Co 116/2013-206, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí R. V., manželky žalobce a) a matky žalobců b) a c), při dopravní nehodě způsobené žalovaným.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. května 2011, č.j. 24 C 76/2009-95, ve znění rozsudku ze dne 31. května 2011, č.j. 24 C 76/2009-103, žalobě zčásti vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobci a) částku 500.000,- Kč, žalobci b) částku 500.000,- Kč a žalobkyni c) částku 500.000,- Kč (výroky I. až III.). Ve zbývající části žalobu vůči žalobci b) a žalobkyni c) zamítl (výroky IV., V.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.) a zaplacení soudního poplatku (výrok VII.). Dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a její následky odpovídá výlučně žalovaný (který byl uznán vinným na této nehodě rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. července 2008, sp.zn. 1 T 1/2008). Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobcům byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální škody ve výši stanovené v § 444 odst. 3 obč. zák. Uvedl, že z hlediska systematického zařazení ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. jde o náhradu škody, i když svou povahou a účelem plní funkci náhrady imateriální újmy. Uspokojením tohoto nároku a zaplacením uvedených částek však nedochází nebo nemusí docházet ke konzumaci nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně považuje plnění podle ustanovení § 444 obč. zák. za plnění minimální, které nezohledňuje nijak individuální hodnotu lidské osobnosti v konkrétním rodinném životě. Újmu vzniklou smrtí R. V. považuje za stejně závažnou u jednotlivých žalobců, a proto náhradu nemajetkové újmy nediferencoval. Soud přihlédl i k možnostem žalovaného a k jeho majetkovým poměrům.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2013, č.j. 1 Co 116/2013-206, výrokem I. neustanovil žalovanému zástupce pro odvolací řízení, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé napadené části, tj. ve výrocích I., II., III. a VII., výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud zejména odkázal na stávající judikaturu, která umožňuje v případě, kdy neoprávněný zásah do osobnostních práv je spatřován v jednání, v jehož důsledku utrpěli žalobci imateriální újmu spočívající v přervání rodinného života se všemi jeho hodnotami obecně uznávanými v lidské společnosti, přiznat přiměřené morální zadostiučinění spočívající v náhradě nemajetkové újmy v penězích i podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil i s výší této nemajetkové újmy přiznané jednotlivým žalobcům.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 22. listopadu 2013, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích podal žalovaný dne 17. ledna 2014 včasné dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce ze dne 26. června 2014 a podáním žalovaného ze dne 19. října 2014. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, když se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě odkazuje na skutečnost, že v odvolacím řízení požádal o ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů, o čemž rozhodl odvolací soud až v rozsudku ze dne 18. září 2013 a jeho návrh zamítl. Podle ustálené rozhodovací praxe však odvolací soud měl rozhodnout před tím, než učiní další kroky v řízení. V této souvislosti připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3403/2009, nebo ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4177/2010. Dále namítá, že odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění k nesprávným právním závěrům. Má za to, že soud nepřihlédl k námitkám, které v průběhu řízení žalovaný uplatnil. Odvolací soud pouze ve svém rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, neuvedl v něm, z jakých důkazů vycházel při stanovení výše náhrady škody ani jaké úvahy jej k tomu vedly. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) za situace, kdy dovolání bylo podáno v lednu roku 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Zabýval se pak nejprve otázkou přípustnosti podaného dovolání.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce v posuzované věci však těmto stanoveným předpokladům nevyhovuje, neboť fakticky nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Lze například připomenout v této souvislosti konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 21. 12.2004, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004, rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3769/2011). Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Pokud dovolatel zmiňuje otázku rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce pro řízení, pak je třeba odkázat na již zmíněnou skutečnost, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podmíněna v prvé řadě tím, že napadené rozhodnutí (konkrétně) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, což není případ napadeného rozhodnutí, a ani z výtek obsažených v dovolání se tato okolnost nepodává. Ostatně dovolatel ani neuvádí důvody, pro které by rozhodnutí odvolacího soudu o neustanovení zástupce pro odvolací řízení, resp. též vlastní rozhodnutí ve věci samé, měla být vadná.

Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalobce nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2015

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru