Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 358/2020Usnesení NS ze dne 18.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.358.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 358/2020-171

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně NEVA – TRADE s. r. o., se sídlem v Kardašově Řečici, Husova 537, identifikační číslo osoby 42408415, zastoupené Mgr. Janem Vytiskou, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 14 271 454,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 106/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 20 Co 245/2019-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 23. 4. 2019, č. j. 42 C 106/2018-135, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 14 271 454,50 Kč a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 271 454,50 Kč jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 230/94 (dále též jen „nalézací řízení“), v němž Fond národního majetku České republiky (dále jen „FNM“) požadoval po žalobkyni (v nalézacím řízení v postavení žalované) zaplacení doplatku kupní ceny ze smlouvy o prodeji podniku ze dne 29. 6. 1992. V průběhu nalézacího řízení byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs, v konkurzním řízení Česká republika – Ministerstvo financí (dále jen „ČR MF“) jako právní nástupce FNM přihlásila předmětnou pohledávku na doplatek kupní ceny ve výši 3 938 064,30 Kč s úroky z prodlení od 6. 2. 1993 do dne prohlášení konkursu a v rámci rozvrhu konkursní podstaty byla tato pohledávka s příslušenstvím v celkové výši 14 271 454,50 Kč uspokojena. Nalézací řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Žalobkyně tvrdila, že by k úhradě v konkurzním řízení nedošlo, pokud by bylo v nalézacím řízení rozhodnuto bez zbytečných průtahů.

Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v jeho výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka „vzniku škody a příčinné souvislosti mezi ní a nesprávným úředním postupem soudu“ podle žalobkyně dosud neřešená v rozhodovací praxi dovolacího soudu, tj. otázka „zda došlo ke škodě na základě následujících skutečností: (i) došlo k nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích, který způsobil průtahy nalézacího řízení …; (ii) v souladu s usnesením VSPH (Vrchního soudu v Praze – pozn. Nejvyššího soudu) by žalobkyně byla v nalézacím řízení úspěšná (zcela či zčásti), na základě čehož by ČR MF nemohlo být úspěšné se svojí přihláškou pohledávky a v následném incidenčním sporu (zcela či zčásti); (iii) z důvodu průtahů nalézacího řízení nedošlo k úspěchu žalobkyně (v nalézacím řízení v postavení žalované) v nalézacím řízení; (iv) v rámci incidenčního sporu, ve kterém žalobkyně nedisponuje totožným postavením jako v nalézacím řízení, došlo k přiznání pohledávky ČR MF v rozporu s usnesením VSPH a (v) na základě uvedeného byla žalobkyně povinna uhradit částku ve výši 14 271 545,50 Kč“.

Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti takovým (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Též námitka, že příčinnou, resp. jednou z příčin vzniku škody byly průtahy nalézacího řízení, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť žalobkyně svou dovolací argumentaci zakládá na vlastních závěrech odlišných od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Žalobkyně v dovolání vychází z předpokladu, že by byla v nalézacím řízení (zcela či zčásti) úspěšná (se svou obranou jako žalovaná), nebýt průtahů při rozhodování soudu. Taková skutečnost však ze zjištění odvolacího soudu neplyne, neboť odvolací soud toto tvrzení žalobkyně považoval za „spekulativní a nepodloženou domněnku o možném výsledku nalézacího řízení“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Ani otázka „vztahu mezi standardním nalézacím řízením a incidenčním sporem“, která podle žalobkyně doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Soud prvního stupně dovodil, že příčinou plnění částky, kterou nyní žalobkyně požaduje nahradit jako škodu, byla neúspěšnost v jejím podnikání vedoucí k nutnosti prohlásit na její majetek konkurs, v jehož rámci byla tato částka uhrazena poté, co v incidenčním řízení byla shledána jako existující přihlášená pohledávka věřitele (jež byla vůči žalobkyni předtím uplatněna v nalézacím řízení). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikla tvrzená škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v neodůvodněné nečinnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích v nalézacím řízení v období od 22. 5. 2000 do prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně a dodal, že žalobkyně odhlíží od výsledku incidenčního sporu a v něm vydaného rozhodnutí, jímž byla postavena najisto existence předmětné a v konkurzním řízení následně uspokojené pohledávky, v jejíž úhradě spatřovala žalobkyně vznik škody. Doplnil, že zákonnost tohoto pravomocného rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat. Za příčinu plnění úroků z prodlení (které byly rovněž přihlášeny v konkursním řízení a uhrazeny v rámci rozvrhu konkurzní podstaty) považoval prodlení s úhradou přihlášené pohledávky, jež byla v incidenčním řízení prohlášena za pravou. Odvolací soud tedy neposuzoval vztah mezi nalézacím řízením a incidenčním sporem, ale zabýval se otázkou, co bylo příčinou úhrady předmětné částky považované žalobkyní za škodu.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve výroku I, tj. i v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru