Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3558/2019Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3558.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3558/2019-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobců a) J. J., narozeného XY, a b) K. J., narozené XY, oba bytem XY, společně zastoupených Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 768 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 150/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 132/2019-96, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci (dále také jako „dovolatelé“) se domáhali zaplacení souhrnné částky 768 934 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy ve výši 113 334 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 63/2011, a jako náhrad škod jednak ve výši 250 000 Kč za pokles ceny nemovitosti z důvodu jejího špatného užívání a jednak ve výši 405 600 Kč za ušlý zisk z předpokládaného nájmu.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 26 C 150/2017-74, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 199 500 Kč (částku 117 000 Kč jako ušlý zisk a částku 82 500 Kč jako náhradu nemajetkové újmy; pozn. dovolacího soudu) s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající části ohledně částky 569 434 Kč s tam uvedeným příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba o zaplacení 199 500 Kč s tam specifikovaným úrokem zamítá (výrok I), a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 400 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a čl. XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

V rozsahu, v jakém dovolání směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

V části dovolání týkající se nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku (tj. co do částky 117 000 Kč) dovolatelé ničeho neuvedli, přitom přiměřená formulace právní otázky hmotného nebo procesního práva, na které záviselo rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a vyložení, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., ze strany dovolatelů, jsou nutnými podmínkami nejen pro vlastní přezkum v dovolacím řízení, ale i pro prvotní posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., a to stejně jako označení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. při řešení právní otázky odchýlit, tedy v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kdy samotná citace § 237 o. s. ř. nestačí. Pro absenci těchto obligatorních náležitostí dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V části dovolání týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy (tj. co do částky 82 500 Kč), dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž takovou otázkou je, zda postup Okresního soudu v Břeclavi vedený pod sp. zn. 5 C 63/2011 byl správným úředním postupem, tedy „zda byla ze strany Okresního soudu v Břeclavi porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě“.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp.zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný, což v případě dovolatelů nebyl.

Ohledně právní otázky spojené s výkladem kritéria postupu rozhodujícího orgánu dovolatelé namítají, že odvolací soud měl postup Okresního soudu v Břeclavi, který přerušoval řízení kvůli podané žalobě na určení vlastnictví, hodnotit jako průtah způsobující nepřiměřenou délku řízení, neboť dle dovolatelů bylo možné určení vlastnictví řešit jako otázku předběžnou. K této dílčí (konkrétní) námitce však dovolatelé neuvádí žádnou judikaturu (tj. týkající se předmětného kritéria), ačkoli přípustnost dovolání obecně staví na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího a v dovolání uvádí rozhodovací praxi dovolacího soudu (i soudu Ústavního), avšak ta se netýká přímo uvedené námitky (viz níže). Jak však bylo uvedeno výše, v dovolacím řízení se při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení v zásadě posuzují právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Proto pouhé přesvědčení dovolatelů, že zmíněný postup je průtahem způsobujícím nepřiměřenou délku řízení (v podstatě nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení), ve světle již shora označených rozhodnutí dovolacího soudu, ale i dle samotnými dovolateli zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, přípustnost dovolání založit nemůže. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud totiž také uzavřel, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). Dovolací soud tedy uzavírá, že se odvolací soud svým posouzením celkové délky řízení založeným nikoli výhradně na průtazích, ale na úvaze o celkové přiměřenosti jeho délky, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Zmíněná východiska judikatury Nejvyššího soudu a výše uvedené závěry dovolacího soudu v nynější věci zcela dopadají také na další námitku dovolatelů, že odvolací soud měl zohlednit (délku) řízení o návrhu (původních žalovaných) na osvobození od soudních poplatků vedeného u Okresního soudu v Břeclavi jako další průtah způsobující nepřiměřenost celkové délky řízení (tj. opět z hlediska kritéria postupu rozhodujícího orgánu). I tato námitka tedy není s to založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dovolací soud konstatuje, že relevantní námitky proti právnímu posouzení zbylých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk odvolacím soudem se již z dovolání nepodávají.

Odkazují-li dovolatelé na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 124/04 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), pak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se odvolací soud snažil ospravedlnit závěr, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neschopností soudů rozhodnout urychleně o procesních otázkách. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla ještě přiměřená, přičemž ani nedospěl k dílčímu závěru, že by zde byly průtahy při rozhodování o procesních otázkách, pouze dovolatelé mají za to, že při řešení dílčích procesních otázek mohl soud v posuzovaném řízení zvolit jiný procesní postup, aniž by však formulovali konkrétní právní otázku (a to i s řádným vymezením předpokladů přípustnosti), která by umožnila takový procesní postup soudu v posuzovaném řízení podrobit dovolacímu přezkumu.

Konečně ani námitka postavená na nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 225/01, směřující k tomu, že byla porušena ústavní práva žalobců uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v nálezu uvedené skutkové okolnosti (zjištěný průtah) vychází ze správního řízení, v němž byly překročeny lhůty konkrétně uvedené ve správním řádu. V nynější věci však odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na posuzování právním řádem určených lhůt (viz již zmíněné rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1613/2009), tudíž napadené rozhodnutí na vyřešení takové otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. vůbec nezáviselo. Nadto ze skutkových zjištění nevyplývá nečinnost soudů v posuzovaném řízení a koneckonců ani samo dovolání (s odkazem na skutková zjištění soudů) neoznačuje žádné takové konkrétní období nečinnosti, nýbrž je toliko založeno na polemice, zda v posuzovaném řízení bylo možno procesně postupovat i jinak (než soudy postupovaly), z čehož dovolatelé dovozují, že mohlo skončit dříve (např. kdyby Okresní soud v Břeclavi již při prvním návrhu na přerušení řízení vyhodnotil postup žalovaných jako obstrukční).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru