Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3551/2019Usnesení NS ze dne 09.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3551.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3551/2019-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně TILIX s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Benešova 1268/26, identifikační číslo osoby 26911582, zastoupené Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou, se sídlem v Jihlavě, Husova 1653/46, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 101 250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 266/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 14 Co 135/2019-116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 101 250 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku odvolacích správních řízení projednávaných u žalované pod č. j. MZDR 30286/2012-2-FAR a MZDR 32697/2013-2-FAR. V těchto správních řízeních žalovaná projednávala odvolání žalobkyně ze dne 31. 7. 2012 a ze dne 27. 7. 2013 proti rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. Sukls 50548/2012, a ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. Sukls 38758/2010, jimiž byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za správní delikt podle § 103 odst. 9 písm. c) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), v tehdy účinném znění, a pokuty ve výši 15 000 Kč a 10 000 Kč za správní delikty podle § 103 odst. 9 písm. c), odst. 10 písm. g) zákona o léčivech a podle § 36 odst. 1 písm. y) zákona č. 167/1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o návykových látkách“). Žalobkyně požadovala přiměřené zadostiučinění ve vztahu k prvnímu řízení (ukončenému rozhodnutím žalované ze dne 12. 4. 2017) ve výši 56 250 Kč a ve vztahu k druhému řízení (ukončenému rozhodnutím žalované ze dne 27. 6. 2017) ve výši 45 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 C 266/2017-98, zamítl žalobu o zaplacení částky 101 250 Kč (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II). Takto v řízení rozhodoval poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25 C 266/2017-39, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2018, č. j. 14 Co 210/2018-78 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 101 250 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 49 137 Kč (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „v plném rozsahu“, podala žalovaná včasné dovolání, v němž navrhovala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; ústavní stížnosti proti těmto usnesením podané odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2633/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016; ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17).

Ve světle této judikatury je třeba posuzovat z hlediska přípustnosti dovolání zvlášť žalobkyní požadované nároky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku jednotlivých správních řízení, o nichž bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem, neboť se jedná o samostatné nároky. Žalobkyní uplatněný nárok týkající se řízení vedeného pod č. j. MZDR 32697/2013-2-FAR (ve výši 45 000 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu. V rozsahu, jímž byl napaden rozsudek odvolacího soudu ohledně tohoto nároku, proto dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu, jímž byl napaden rozsudek odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 56 250 Kč týkajícího se řízení vedeného pod č. j. MZDR 30286/2012-2-FAR.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, tím, že na posuzované správní řízení aplikoval článek 6 odst. 1 Úmluvy, byť se v něm nejednalo o právo nebo závazek civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Odvolací soud se nezabýval aplikovatelností čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho „civilní“ části, jíž se týkají žalovanou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Závěr, že předmětné správní řízení lze podřadit pod věcnou působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, odvolací soud dovodil z jeho „trestní“ části, neboť posuzoval, zda žalobkyně čelila tzv. „trestnímu obvinění“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí tedy nezáviselo na posouzení žalovanou předkládané otázky. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Ani otázka interpretace a aplikace tzv. Bendenounových kritérií (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ – ze dne 24. 2. 1994, Bendenoun proti Francii, stížnost č. 12547/86, Series A, č. 284) při hodnocení aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť odvolací soud se při svých úvahách o použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované řízení neodchýlil od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud se zabýval splněním druhého a třetího z tzv. Engelových kritérií (srov. rozsudek pléna ESLP ze dne 8. 6. 1976, Engel a ostatní proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72, Series A, č. 22), při jejichž interpretaci lze Bendenounova kritéria použít (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4561/2017, uveřejněný pod číslem 76/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu hodnotil třetí Engelovo kritérium (druh a stupeň závažnosti sankce) v situaci, kdy při posouzení druhého Engelova kritéria (povaha deliktu) s interpretačním využitím Bendenounových kritérií dospěl k závěru, že zákon o léčivech (též zákon o návykových látkách) který stanovil předmětný delikt, nebyl obecného charakteru (dopadal pouze na určitou skupinu osob), avšak účelem sankce za správní delikt (pokuty) tam uvedené bylo potrestání osoby s cílem odradit ji od dalšího podobného jednání v budoucnu, tj. šlo o sankci s preventivně-represivním účelem a nikoliv s účelem reparačním. V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu přitom nebylo ani to, že odvolací soud při určení, zda předmětné správní řízení (o uložení pokuty za správní delikt), spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zkoumal sankci, kterou za předmětný správní delikt bylo možno uložit podle aplikované právní normy, a neposuzoval jako rozhodující výši sankce skutečně uložené, neboť ta sice může mít určitou relevanci, avšak nemůže snížit závažnost sankce, jejíž uložení podle aplikované normy hrozilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, uveřejněné pod číslem 15/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17).

Na tomto závěru nic nemění ani námitka žalované, že v odvolacím správním řízení, za jehož nepřiměřenou délku byla žalobkyní v projednávané věci požadována náhrada nemajetkové újmy, již žalobkyni nemohla při dodržení zásady zákazu reformace in peius hrozit pokuta až do výše 500 000 Kč stanovená právním předpisem, neboť jí byla rozhodnutím správního orgánu v prvním stupni uložena pokuta nižší. Odvolací soud v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu při hodnocení aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, posuzoval celkový charakter správního řízení o uložení pokuty za správní delikt, bez ohledu na to, že v řízení žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení pouze ve vztahu k jedné jeho části. Skutečnost, že v odvolacím správním řízení byla jeho předmětem již nižší částka pokuty, odvolací soud zohlednil při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v rámci hodnocení kritéria významu řízení pro žalobkyni, jehož správnost nebyla dovoláním zpochybněna.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru