Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3545/2018Usnesení NS ze dne 23.04.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3545.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3545/2018-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 252/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018, č. j. 72 Co 28/2018-70, takto:

I. Dovolání se odmítá

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, č. j. 22 C 252/2016-38, zamítl žalobu o zaplacení částky 175 900 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobce zavázal, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 300 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 175 900 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 71/2003.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Nejvyšší soud především nepřihlížel k podání žalobce (dovolání ze dne 25. 6. 2018), které jím bylo sepsáno, aniž byl zastoupen advokátem (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.), a zabýval se toliko nedatovaným dovoláním žalobce sepsaným prostřednictvím advokátky a doručeným soudu prvního stupně dne 23. 8. 2018.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí obligatorně uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Ve vztahu k otázce, zda bylo povinností odvolacího soudu posoudit průběh konkurzního řízení, pro nějž bylo ze zákona přerušeno posuzované řízení, předložené dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce jednoznačně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce sice uvedl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak ve vztahu k uvedené otázce neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nějž se měl odvolací soud odchýlit.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).

Poukazuje-li žalobce v dovolání na různá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (bod 5h dovolání), činí tak bez průmětu do jím zformulovaných právních otázek a ve vazbě na jedinečné skutkové okolnosti případu, což rovněž zakládá závěr o neprojednatelnosti této části podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4811/2017). V uvedeném rozsahu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Ve vztahu k přípustnosti dovolání pro další v něm formulované otázky Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

V projednávané věci byla forma zadostiučinění odvolacím soudem stanovena s ohledem na nižší význam původního řízení pro žalobce, což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srov. část IV písm. d) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. zejména část V Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

Odvolací soud v této souvislosti především podrobně vysvětlil, že posuzované řízení bylo pro žalobce od samého počátku bez ohledu na vlastní průběh konkurzního řízení méně významné, neboť žalobce svou pohledávku vůbec nepřihlásil do konkursního řízení, v jehož důsledku bylo původní řízení ze zákona přerušeno, a musel tedy předpokládat, že úspěšnost sporu a faktické uspokojení jeho pohledávky budou problematické; uvedené posouzení je zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012). Nevzpírá se rovněž závěrům, jichž bylo dosaženo v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nemůže založit.

Rovněž otázka, zda výše přiměřeného zadostiučinění měla být stanovena podle „částek, které přiznává Evropský soud pro lidská práva“, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud správně zohlednil, že v době porušení práva na přiměřenou délku řízení (posuzované řízení bylo pravomocně skončeno v lednu 2015) měl poškozený k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).

Námitka žalobce, že odvolací soud vzal při hodnocení významu řízení pro žalobce nesprávně do úvahy jen výši pohledávky a pominul její příslušenství, a že neměl přihlížet ke konečnému výsledku posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se týká otázek, na jejichž vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, když jeho závěr, že řízení mělo pro žalobce nižší význam, nevyplývá z odděleného posouzení výše pohledávky a jejího příslušenství ani z hodnocení výsledku řízení jako takového (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobcova výhrada, že odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí jednoznačně neuvedl základní částku odškodnění, včetně její procentuální modifikace dle kritérií „zákona o odpovědnosti státu“ se rovněž míjí s důvody napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který své rozhodnutí založil na závěru, že dostačujícím prostředkem zadostiučinění za vzniklou újmu je žalovanou již dříve poskytnuté konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobce tak předložil dovolacímu soudu otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí opět nezávisí.

Polemika žalobce směřující k tomu, že byl neúplně zjištěn skutkový stav věci, a proto je napadené rozhodnutí odvolacího soudu „neúplné a rozporné“ je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná, neboť samotné hodnocení důkazů ústící v závěr o zjištěném skutkovém stavu a opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání jinak podle § 237 o. s. ř. přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 4. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru