Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3532/2018Usnesení NS ze dne 04.06.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3532.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 234c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 241a odst. 2 obč. zák. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2217/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3532/2018-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně J. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 424 002,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 55 Co 69/2018-330, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou ze dne 17. 3. 2008 domáhala zaplacení celkové částky 925 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně požadovala částku 474 002,55 Kč jako náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, dále částku 426 357,55 Kč jako náhradu škody za nepřiznané náklady v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99 a částku 24 640 Kč představující škodu, která jí měla vzniknout uplatněním předžalobního nároku u žalované.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 C 38/2008-283, uložil žalované zaplatit žalobkyni 168 955 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 255 047,55 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 424 002,55 Kč za období od 14. 9. 2007 do 14. 3. 2008 (výrok III) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 160 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že reposazba od 11. 1. 2010 se zvyšuje o 8% bodů, dále jej potvrdil co do částky 15 110 Kč s příslušenstvím, a jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žaloba se zamítá, a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 47 992 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu nákladového výroku je tedy dovolání žalobkyně objektivně nepřípustné.

Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro námitku nesprávného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci uvedenou v bodu E) bb) dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud proto nemohl k uvedené námitce přihlédnout.

Přípustnost nezakládají ani námitky žalobkyně o nedostatečné výši odškodnění a rozsahu zohlednění jednotlivých kritérií uvedené v bodech D) a F) dovolání. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Ani otázka posouzení složitosti řízení, uvedená v bodu E) dovolání nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, a to ve vztahu ke stupňům soustavy, ani ve vztahu k složitosti věci jako takové. Uvedenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud řízení považoval za složité, když byla věc projednávána na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu [srov. část IV písm. a) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“]. Dovolací soud neshledal důvod se od uvedené judikatury odchýlit. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popřípadě byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně [k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. část IV písm. c) Stanoviska]. Pokud by snad žalobkyně namítala, že tomu tak bylo, šlo by o námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka postupu při zohlednění nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). K tomu Nejvyšší soud dodává, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Konečně dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru