Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3517/2019Rozsudek NS ze dne 22.01.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Právní domněnka
Poučovací povinnost soudu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3517.2019.1
Dotčené předpisy

§ 133 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 118a odst. 1-3 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3517/2019-139

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně TECHWOOD s.r.o., identifikační číslo 60473053, se sídlem v Praze 3, Buchovcova 1706/5, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 58/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 21 Co 112/2019-114, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 21 Co 112/2019-114, se ve výrocích o věci samé a nákladech řízení (výroky II a III) zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V projednávané věci se žalobkyně proti žalované domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení, vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 3/2011 (dále jen „posuzované řízení“), které trvalo od 6. 1. 2011 do 11. 1. 2017. Vedle toho požadovala též náhradu škody, představující vynaložené náklady právního zastoupení v uvedeném řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 18 C 58/2017-58, žalobu na zaplacení částky 105 000 Kč s příslušenstvím a částky 198 411,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I. rozsudku) a žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II rozsudku.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování podrobně v důvodech svého rozhodnutí rekapituloval průběh posuzovaného řízení. Konstatoval, že v posuzovaném řízení soud postupoval, až na výjimky, plynule a koncentrovaně a činil úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci samé v přiměřených lhůtách. Krátký průtah byl shledán pouze v období od listopadu 2013 do 7. 5. 2014, kdy byl spis předložen k rozhodnutí o odvolání Vrchnímu soudu v Praze.

4. Na věc vztáhl v rovině právního posouzení zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, když předmětnou dobu 6 let a 21 dní lze ještě shledat přiměřenou složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, resp. konkrétním okolnostem posuzovaného řízení.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí k odvolání žalobkyně jednak odvolací řízení ohledně částky 198 411,40 Kč s příslušenstvím [z důvodu částečného zpětvzetí odvolání] zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 105 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud doplnil (opakoval) dokazování provedené již soudem prvního stupně, a to čtením části spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 49 Cm 3/2011, konkrétně pak rozhodnutími vydanými Vrchním soudem v Praze v podobě rozsudku ze dne 30. 3. 2015, č. j. 8 Cmo 169/2014 – 228, a usnesení ze dne 1. 2. 2016, č. j. 8 Cmo 371/2015–313.

7. Na základě takto doplněného (opakovaného) dokazování odvolací soud zdůraznil, že žalobkyni lze přisvědčit v tom, že k průtahům v posuzovaném řízení došlo tím, že odvolací soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2015 soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř., přičemž v navazujícím usnesení ze dne 1. 2. 2016, bylo odvolacím soudem konstatováno že soud prvního stupně uvedenou povinnost nesplnil, což vrchní soud vedlo k opětovnému zrušení meritorního rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni. Uvedená procesní pochybení podle odvolacího soudu přispěla k nepřiměřené délce celého posuzovaného řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, odvolací soud citoval tam prezentované judikatorní závěry vážící se k problematice odškodňování nemajetkové újmy právnické osoby za nepřiměřenou délku řízení a dodal, že v projednávané věci žalobkyně žádné skutečnosti, vážící se k právnické osobě (míněno zřejmě k jí dovozované újmě) nejen netvrdí, ale ani neprokazuje. Přiměřenost délky soudního řízení je třeba, podle odvolacího soudu, hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v sázce. Posuzované řízení bylo složitější po skutkové i právní stránce, stěžovatelka k vytýkaným průtahům částečně přispěla, bylo pro ni „v sázce“ zaplacení částky 860 768 Kč, přičemž řízení skončilo zpětvzetím žaloby, když žalobkyně zároveň netvrdila, že by posuzované řízení její běžnou obchodní činnost jakkoliv negativně ovlivnilo. Odvolací soud tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nebyly zjištěny zásadní průtahy v řízení, když ojedinělý průtah v roce 2011 je možno tolerovat a průtah způsobený nerespektováním právního názoru odvolacího soudu sice přispěl k nepřiměřené délce řízení, ale odvolací soud neshledal žádné prvky imateriální újmy, které by se vázaly jak k žalobkyni jako k právnické osobě, tj. k samostatnému právnímu celku, tak ani k členům vedení společnosti. Odvolací soud tím měl domněnku vzniku imateriální újmy na straně žalobkyně za vyvrácenou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu jeho výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení (výroky II a III) včasným dovoláním. Brojila v něm proti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem s tím, že ten nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, jak z provedeného dokazování měly ohledně průběhu posuzovaného řízení vyplynout. Žalobkyně dále předložila celkem šest výhrad, u nichž má za to, že jde o otázky dosud judikatorně neřešené, vyjma otázky čtvrté, kterou měl podle dovolatelky odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně formuluje jako první otázku, zda lze spor mezi obchodními společnostmi „vyplývající z reklamace a následného odstoupení od smlouvy“ považovat vždy za skutkově a právně složitý. Současně klade druhou otázku stran posouzení přiměřenosti celkové délky řízení a jeho konce. Pokud by totiž nedošlo k odklizení sporu mimosoudní cestou (ve formě smíru), bylo by potřeba celkovou délku řízení porovnat „s odhadem, jak by dále trvalo k meritornímu rozhodnutí ve věci při dosavadním postupu soudu v konkrétním řízení, o nějž jde“. S tím souvisí i třetí žalobkyní předestřená otázka, „jaký má na posouzení vzniku a závažnosti nemajetkové újmy důvod smíru stran“. Dovolatelka má za to, že je-li důvodem pro uzavření smíru frustrace účastníků posuzovaného řízení z jeho délky, může právě ona dohoda /smír/ sloužit v kompenzačním řízení jako „osvědčení shodně vnímaného stavu“. Další (čtvrtou) otázku žalobkyně staví na překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten posoudil věc po právní stránce zcela jinak, než-li soud prvního stupně, aniž by ovšem účastníkům svůj odlišný právní náhled zprostředkoval a poskytl jim poučení podle § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř. Táže se v té souvislosti, zda jsou tvrzení a důkazy ohledně nemajetkové újmy ohledně právnické osoby vyňaty z poučovací povinnosti soudů a má za to, že nikoliv. Pátá otázka se upíná k tomu, jak hodnotit průtah v posuzovaném řízení, „i když k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve věci samé nedošlo“. Poslední (šestá) otázka je v podaném dovolání spojována s tím, že soudy v kompenzačním řízení pominuly pravidlo § 114a odst. 1 o. s. ř., ukládající soudci, aby věc připravil tak, aby byla projednána pokud možno při prvním nařízeném jednání. Z toho zorného úhlu soudy obou stupňů podle žalobkyně nehodnotily zbytné odročování jednání jako projev nehospodárného postupu v posuzovaném řízení. Žalobkyně ze všech těchto důvodů navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se přesvědčil, že má předepsané obsahové náležitosti.

IV. Přípustnost dovolání

11. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání není především samostatně přípustné proti výrokům o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) a tedy ani proti části výroku II a proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud však v uvedeném rozsahu nepřípustně podané dovolání neodmítl, neboť uvedené nákladové výroky nakonec zrušil v důsledku jejich závislosti na současně zrušovaném výroku o věci samé (§ 243e odst. 2 věta druhá a § 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

14. Pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).

15. Dovoláním předestřená první otázka týkající se významu řízení pro žalobkyni nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu v zásadě tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. V posuzované věci přitom šlo o spor mezi obchodními společnostmi při jejich podnikatelské činnosti, tedy nikoliv typově o řízení, v němž se zvýšený význam řízení presumuje [srov. část IV písm. d) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“].

16. Otázka druhá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní, co do posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z části III, bodu 2 Stanoviska. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), tato nejistota nutně končí nejpozději dnem právní moci posledního rozhodnutí, které ve věci bylo vydáno. Spojuje-li žalobkyně přípustnost svého dovolání o uvedené otázce též s hypotetickým (a poněkud spekulativním) vývojem posuzovaného řízení, který toliko anticipuje, jako by ke schválení smíru nedošlo, pak své odlišné právní posouzení věci konstruuje na zcela jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházely soudy obou stupňů. Tato výhrada proto přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu založit nemůže, neboť jde ve skutečnosti opět o nepřípustnou námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

17. Ani závěry odvolacího soudu k třetí žalobkyní předkládané otázce se nevzpírají těm, jichž dosáhl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 7.2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, když uvedl, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.

18. Pátá a šestá výtka žalobkyně ohledně hodnocení dílčích průtahů v posuzovaném řízení „i když k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve věci samé nedošlo“ a k tomu, že odvolací soud nedocenil význam instrukce udělené soudům v § 114a odst. 1 o. s. ř., o tom, že spor má být zpravidla rozhodnut při jediném nařízeném jednání, se ve skutečnosti týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) neboť naopak dospěl k jednoznačnému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (srov. odstavec 5 in fine a odst. 6 rozsudku odvolacího soudu).

19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky čtvrté, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce rozsahu poučovací povinnosti odvolacího soudu a s tím souvisejícího požadavku na předvídatelnost soudního rozhodování rozchází s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Sluší se současně připomenout, že i otázka nesprávné aplikace procesní normy je sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3.2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. s tím, že jeho výrok je věcně správný. Své právní posouzení však postavil na zcela jiném právním závěru než soud prvního stupně. Ustanovení § 219 o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu potvrdit odvoláním napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok jako věcně správný, i když je tento závěr založen na jiném (rozuměj nesprávném) právním posouzení. Tato právní úprava však nezbavuje odvolací soud závazku dostát zákonem mu uložené povinnosti s takovou změnou právního posouzení (náhledu) seznámit účastníky řízení a poučit je podle § 213b a 118a o. s. ř., pokud se odlišný právní názor vztahuje k jiným skutečnostem, než na kterých své právní posouzení založil soud prvního stupně. Smyslem takového požadavku kladeného na odvolací soud je i zde zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, jejichž existence je nejen v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování (srov. § 6 o. s. ř.), ale i s ústavním požadavkem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

22. Zatímco soud prvního stupně své úvahy o nedůvodnosti žaloby vybudoval výlučně na závěru, že nebylo porušeno právo žalobkyně na projednání (posuzované) věci v přiměřené lhůtě, odvolací soud sice přisvědčil nynější žalobkyni, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, leč přezkoumávané rozhodnutí potvrdil z (jiného) důvodu tkvícího právě a jen v tom, že „neshledal žádné prvky imateriální újmy, které by se vázaly jak k žalobkyni jako k právnické osobě… a ……lze proto domněnku vzniku imateriální újmy na straně žalobkyně považovat za vyvrácenou“.

23. Odvolací soud tak zřetelně dosáhl jiného právního posouzení jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou (posuzovaného) řízení, čímž vymezil jiné relevantní skutkové okolnosti, aniž žalobkyni (potažmo žalované) umožnil tvrdit a prokazovat takové rozhodné skutečnosti, které by mohly vést k odlišnému výsledku řízení.

24. Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že odvolací soud zcela správně uzavřel, že porušení práva na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož zákona (srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). I v případě právnických osob se postupuje srovnatelným způsobem, tedy i jim zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. Výjimky musejí být náležitě odůvodněny s ohledem na okolnosti konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2782/2015).

25. Podle § 133 o. s. ř. platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

26. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Ve smyslu § 213b o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odst. 2).

27. Podle § 118a o. s. ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3).

28. Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř., jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014).

29. Pokud tedy odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení (zde o neprokázání vzniku imateriální újmy na straně žalobkyně), ač soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval a nevnesli ji do řízení ani samotní účastníci, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozsudku, což – ohledně zjištěné překvapivosti rozhodnutí - platí tím více za situace, kdy existence újmy způsobené nepřiměřenou délkou se formou zákonem stanovené vyvratitelné domněnky presumuje a žalobkyně tak nemohla rozumně předpokládat, že bez odpovídající aktivity (odvolacího) soudu či žalované bude mít odvolací soud existenci takto presumované újmy bez dalšího za vyvrácenou. Právní posouzení odvolacím soudem proto správné není

VI. Závěr

30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujících nákladových výroků.

31. V intencích tohoto závazného právního názoru dovolacího soudu tak Městský soud v Praze, setrvá-li ve spektru další argumentace účastnic na již vyjeveném právním názoru, zpřístupní jej účastníkům řízení; žalobkyni umožní k němu vznést případná oponentní tvrzení a zohlední, že břemeno tvrzení i povinnost o uplatněných tvrzeních označit důkazy v rozsahu, v němž je právně relevantní následek (v podobě existence nemajetkové újmy) jinak prokázané skutečnosti [zde nepřiměřené délky řízení] presumován, zatěžuje nikoliv žalobkyni, nýbrž žalovanou. Přihlédne současně i k uplatněné argumentaci obou účastnit a k tomu, co za řízení vyšlo dosud najevo.

32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru