Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 346/2020Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Promlčení
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.346.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2031/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 346/2020-145

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně POLÁRKA s.r.o., IČO: 61461741, se sídlem v Praze 4, Lukešova 1608/38, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované České republice – Úřad průmyslového vlastnictví, IČ: 48135097, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a/1057, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 124/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 35 Co 237/2019-129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 17. 5. 2017 (ve znění částečného zpětvzetí žaloby učiněného na ústním jednání před soudem dne 23. 1. 2019, v jehož rozsahu bylo řízení zastaveno pravomocným usnesením) domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být dle jejího tvrzení způsobena nesprávným úředním postupem žalované v souvislosti s řízením vedeným u žalované o zápisu, resp. obnově, kombinované ochranné známky žalobkyně, zn. O-88896, č. OZ 187 241, ve znění „POLÁRKA“ (dále jen „kombinovaná ochranná známka“).

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 2019, č. j. 10 C 124/2017-102, byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 28. 9. 1998 byl společností Pragolaktos a.s. podán návrh na výmaz kombinované ochranné známky. Dne 30. 9. 1999 byl žalobkyní podán návrh na výmaz slovní ochranné známky POLÁRKA č. 187158, který byl rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví dne 20. 3. 2000 zamítnut (spis č. O-83936). Dne 26. 4. 2000 byla kombinovaná ochranná známka rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví vymazána (spis č. O-88896). Dne 27. 4. 2000 podala žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na výmaz slovní ochranné známky POLÁRKA č. 187158 rozklad, o kterém rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dne 1. 12. 2000 tak, že jej zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí (spis č. O-83936). Dne 26. 5. 2000 podala žalobkyně proti rozhodnutí o výmazu kombinované ochranné známky rozklad, o kterém rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dne 12. 4. 2001 tak, že jej zamítl a potvrdil napadené rozhodnutí (spis č. O-88896). Dne 24. 8. 2005 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, č. j. 6 A 15/2001-65, o návrhu žalobkyně na zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu tak, že jej zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (spis č. O-83936); dne 20. 1. 2006 bylo opětovně rozhodnuto o rozkladu tak, že tento byl zamítnut a bylo potvrzeno napadené rozhodnutí. Dne 24. 10. 2006 rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, č. j. 5 A 83/2001-121, o návrhu žalobkyně na zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu tak, že jej zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení (spis č. O-88896). Dne 10. 11. 2006 podala žalobkyně k Úřadu průmyslového vlastnictví žádost o obnovu kombinované ochranné známky. Dne 18. 5. 2007 bylo Úřadem průmyslového vlastnictví žalobkyni sděleno, že uplynula 10letá lhůta pro obnovu zápisu kombinované ochranné známky, byl vyznačen zápis v rejstříku a bylo rozhodnuto o vrácení poplatku (spis č. O 88896); dne 12. 7. 2007 bylo Úřadem průmyslového vlastnictví žalobkyni sděleno, že doba platnosti ochranné známky je stanovena v § 29 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), jako lhůta hmotněprávní a nelze ji nijak měnit či prominout; dne 21. 12 2007 bylo Úřadem průmyslového vlastnictví žalobkyni ohledně návrhu na deponování platby sděleno, že konkrétní stanovisko lze očekávat po Novém roce 2008 (spis č. O-88896); dne 5. 2. 2008 byla žalobkyně informována Úřadem průmyslového vlastnictví o stavu řízení a o tom, že Úřad průmyslového vlastnictví není oprávněn přijímat do depozita správní poplatek za obnovu ochranné známky (spis č. O 88896). Dne 29. 2. 2008 vydal Městský soud v Praze rozsudek, č. j. 9 Ca 80/2006-65, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na přezkoumání rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu ze dne 20. 1. 2006 tak, že žalobu zamítl (spis č. O 83936); dne 19. 11. 2008 byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 3 As 35/2008, o zamítnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 9 Ca 80/2006-65; dne 1. 3. 2010 byl vydán nález Ústavního soudu, č. j. IV. ÚS 298/09, kterým bylo rozhodnuto, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 3 As 35/2008-94, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008, č. j. 9 Ca 80/2006-65, a rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 1. 2006, zn. O-83936, byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a uvedená rozhodnutí byla zrušena. Dne 20. 12. 2010 rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví tak, že napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil orgánu prvního stupně k novému projednání (spis č. O-83936). Podáním ze dne 18. 6. 2013 podala žalobkyně Úřadu průmyslového vlastnictví podnět k vyznačení platnosti a obnovení zákonného stavu ohledně kombinované ochranné známky (spis č. O-88896), požádala o navrácení práv k ochranné známce dle smlouvy TRIPS a uplatňovala opatření proti nečinnosti a vytýkala nepřiměřenou délku a průtahy v řízení. Dne 9. 7. 2013 informoval Úřad průmyslového vlastnictví žalobkyni o tom, že další řízení o kombinované ochranné známce může pokračovat až poté, co bude pravomocně rozhodnuto v řízení o kolizní ochranné známce č. 187158. Dne 17. 10. 2013 proběhlo osobní jednání mezi žalobkyní a Úřadem průmyslového vlastnictví, na kterém bylo dohodnuto, že Úřad průmyslového vlastnictví provede revizi znaleckého posudku s ohledem na přiznané datum zániku ochranné známky a následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (spis č. O-88896). Dne 22. 10. 2013 sdělil Úřad průmyslového vlastnictví žalobkyni, že kombinovaná ochranná známka zanikla ke dni 25. 4. 2004, neboť nebyla v zákonné lhůtě obnovena. Dne 26. 2. 2015 byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 138/2014-35, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 169/2013-35. Dne 23. 6. 2015 bylo vydáno usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1324/15, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014-35. Dne 18. 6. 2015 sdělil Úřad průmyslového vlastnictví žalobkyni, že žádost žalobkyně ze dne 20. 5. 2015 o obnovení zápisu kombinované ochranné známky považuje za nepodanou s tím, že obnovit lze pouze platnou známku, avšak kombinovaná ochranná známka zanikla ke dni 25. 4. 2004 a poshověcí lhůta uplynula ke dni 25. 10. 2004 (spis č. O-88896). Přípisem ze dne 31. 8. 2015 vyzvala žalobkyně Úřad průmyslového vlastnictví k náhradě škody z titulu nesprávného úředního postupu v řízení o obnovení zápisu kombinované ochranné známky (spis č. O-88896). Úřad průmyslového vlastnictví nárok žalobkyně na náhradu škody odmítl přípisem ze dne 12. 11. 2015.

Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že je nepochybné, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 OdpŠk v řízení o obnovu kombinované ochranné známky (spis č. 88896), neboť žádost žalobkyně ze dne 10. 11. 2006 o obnovení zápisu kombinované ochranné známky měla být posouzena jako včasná, jak rovněž konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014-35. Odvolací soud se však především zabýval vznesenou námitkou promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené uvedeným nesprávným úředním postupem ze strany žalované a dospěl k tomu, že závěr soudu I. stupně ohledně promlčení uvedeného nároku je správný. Odvolací soud vycházel z § 32 odst. 1 OdpŠk a přisvědčil závěru soudu I. stupně v tom smyslu, že se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již ke dni 18. 5. 2007, kdy Úřad průmyslového vlastnictví vyrozuměl žalobkyni o tom, že zápis její kombinované ochranné známky nebude obnoven v důsledku uplynutí lhůt stanovených v § 29 zákona o ochranných známkách. Tímto okamžikem žalobkyně musela dle názoru odvolacího soudu vědět o vzniku škody ve výši hodnoty ochranné známky a o subjektu, který za vznik škody odpovídá, a proto na základě těchto skutkových okolností mohla uplatnit nárok na náhradu škody u žalované. Žalobkyně tento nárok u žalované uplatnila až dne 31. 8. 2015, tj. po uplynutí promlčecí doby dle § 32 odst. 1 OdpŠk, a proto je nárok žalobkyně promlčen a z tohoto důvodu byl zamítavý výrok soudu I. stupně odvolacím soudem potvrzen. Odvolací soud dále ve světle judikatury dovolacího soudu k námitce žalobkyně shledal, že námitka promlčení ze strany žalované nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a to počátek běhu promlčecí doby u škody z nesprávného úředního postupu dle § 32 odst. 1 OdpŠk z hlediska reálné vědomosti o naplnění podmínky neprávnosti postupu tam, kde teprve později zákonodárce v důsledku uznání existence mezery v právu předmětný postup pro tyto případy novelou zákona doplnil. Dovolatelka namítá, že subjektivní promlčecí doba jí mohla započít teprve až seznámením se s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014-35, který nad rámec posuzované věci v odůvodnění konstatoval, že v řízení o obnově kombinované ochranné známky (spis č. 88896) se Úřad průmyslového vlastnictví dopustil nesprávného úředního postupu, neboť tehdejší právní úprava neobsahovala ustanovení, které by předmětný postup upravovalo. Toto zvláštní ustanovení o obnově zápisu ochranné známky pro případy, kdy je známka zrušena nebo prohlášena za neplatnou a toto rozhodnutí je soudně přezkoumáváno, bylo doplněno až novelou zákona o ochranných známkách (viz § 29a zákona o ochranných známkách) zákonem č. 286/2018 Sb., kterým se mění zákon o ochranných známkách, zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Novela zákona o ochranných známkách“).

Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neposoudil daný případ jako jeden ze základních typů případů, kdy je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a je projevem nepřípustného zneužití práva.

Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř.

Námitka dovolatelky, dle které doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka počátku běhu promlčecí doby u škody z nesprávného úředního postupu dle § 32 odst. 1 OdpŠk z hlediska reálné vědomosti o naplnění podmínky nesprávnosti postupu tam, kde měl teprve později zákonodárce předmětný postup pro tyto případy Novelou zákona o ochranných známkách doplnit, přípustnost nezakládá.

Dle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dle § 13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Ačkoli není nesprávný úřední postup v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).

Dle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Otázkou běhu promlčecí doby a její délky ve vztahu ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem dle § 13 OdpŠk se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval; vždy přitom uzavřel, že v případě škody způsobené z titulu nesprávného úředního postupu dle § 13 OdpŠk se uplatní pouze jediná promlčecí doba, a to subjektivní, dle § 32 odst. 1 OdpŠk, která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda (a orientačně i její rozsah) a kdo za ni odpovídá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby dle OdpŠk není podstatné, kdy se poškozený dozvěděl o škodné události, tj. nesprávném úředním postupu, která škodu vyvolala. Rozhodující je vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2102/2010). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011). Na uvedeném nemění ničeho ani skutečnost, že dovolatelka reálnou vědomost o nesprávném úředním postupu spojuje s pozdější Novelou zákona o ochranných známkách; na daný případ se zákon o ochranných známkách ve znění Novely zákona o ochranných známkách neuplatní, neboť opačný závěr by odporoval principu právní jistoty, resp. obecnému zákazu pravé zpětné účinnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 361/2003; nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 611/01); nelze tedy dospět k závěru, že by pozdější přijetí Novely zákona o ochranných známkách mělo vliv na počátek běhu promlčecí lhůty. Rovněž se nelze ztotožnit s argumentací dovolatelky ohledně souvislosti vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014-35, a počátkem běhu promlčecí lhůty. Podmínkou vzniku odpovědnosti za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí není jakákoliv autoritativní deklarace toho, že daný postup byl nesprávný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4357/2010). Okolnost, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, ve kterém je nad rámec posuzovaného případu, a tedy nikoli autoritativně, konstatováno, že se Úřad průmyslového vlastnictví dopustil v řízení sp. O-88896 nesprávného úředního postupu, nemá sama o sobě na běh promlčecí lhůty vliv.

Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil od dovolatelkou uvedené judikatury (konkrétně nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09), když neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, a proto ani tato námitka dovolatelky přípustnost nezakládá.

Ústavní soud v dovolatelkou uvedeném nálezu především apeluje na obecné soudy, aby dostály své povinnosti vzít do úvahy při svém rozhodování případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a zvážit použití korektivu dobrých mravů s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu spočívajících v individuálních rozměrech každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních.

Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí zabýval možností uplatnění korektivu dobrých mravů vzhledem ke vznesené námitce promlčení ze strany žalované; vycházel přitom z ustálené judikatury dovolacího soudu a konstatoval, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, když institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Po zhodnocení konkrétních skutkových okolností daného případu odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě není odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, když promlčení nároku na náhradu škody bylo způsobeno předně nečinností dovolatelky, a to i přes opakované deklarování stanoviska Úřadu průmyslového vlastnictví, že k zániku ochranné známky došlo ze zákona. Nelze tedy než konstatovat, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí neodchýlil od dovolatelkou uvedené judikatury Ústavního soudu, neboť své povinnosti zvážit případný rozpor státem uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy a posoudit možnost užití korektivu dobrých mravů s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, dostál.

Nejvyššímu soudu se tak neotvírá možnost přezkoumávat správnost dovolatelkou napadených závěrů odvolacího soudu.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru