Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3452/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Náhrada škody
Exekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3452.2019.1
Dotčené předpisy

§ 32 odst. 1 předpisu č. 120/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3452/2019-254

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, proti žalovanému D. M., Exekutorský úřad XY, se sídlem XY, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 46/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2019, č. j. 61 Co 109/2019-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 C 46/2016-197, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl (výrok I) o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na majetek žalobce byla nařízena exekuce, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 2009, č. j. 36 Nc 15541/2009-4. V tomto usnesení však exekuční soud nesprávně označil exekuční titul, jelikož uvedl nesprávné číslo vykonatelného platebních výměru. Tato nesprávnost byla následně posouzena jako písařská chyba a jako zjevná nesprávnost byla zhojena opravným usnesením.

Po právní stránce se odvolací soud zásadně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma toho, že soudu prvního stupně vytkl, že se dostatečně nezabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného. Uvedl, že vzhledem k tomu, kdy došlo k posuzovanému jednání, mohl být daný exekutor odpovědný spolu se státem podle § 32 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. řád“). Na druhou stranu se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že předpokladem této odpovědnosti je v prvé řadě porušení právní povinnosti a že tento předpoklad nebyl naplněn. Existence písařské chyby v rozhodnutí o nařízení exekuce nemůže podle odvolacího soudu vést k závěru, že by exekuce byla jenom z tohoto důvodu vedena nezákonným způsobem. Odvolací soud též odmítl námitky žalobce ohledně neprovedení navržených důkazů soudem prvního stupně, jelikož ty měly sloužit pouze k určení přesné výše škody, což nebylo nutné prokazovat, jelikož nebyl splněn ani první předpoklad pro vznik odpovědnosti, totiž porušení povinnosti.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [v rámci postupu vymezeného níže pod bodem a)] a že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která doposud nebyla vyřešena dovolacím soudem [otázka vymezena níže pod bodem b)]. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Vznáší následující dvě námitky:

a) V posuzované věci byly učiněny relevantní důkazní návrhy (zejména výslech účastníka, znalecký posudek a důkaz celým exekučním spisem), avšak soud prvního stupně je odmítl bez řádného zdůvodnění, čímž zatížil řízení vadou, kterou pak ani odvolací soud nezhojil, naopak postup soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2009, podle nějž přípustnost dovolání založí i zásah do základních práv dovolatele, a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 769/2009, podle kterého i vady řízení mohou představovat procesněprávní otázku zásadního významu.

b) Žalovaný byl povinen při výkonu exekuce zkoumat podmínky řízení. V exekuci však postupoval dále, i když věděl a byl žalobcem upozorňován na to, že rozhodnutí soudu o nařízení exekuce není vykonatelné, neboť exekuční titul je označen neexistujícím číslem. Žalovaný i exekuční soud po tomto zjištění měli exekuci zastavit, a nikoliv postupovat opravou daného rozhodnutí. Odvolací soud pochybil, pokud s poukazem na dle dovolatele nezákonné pravomocné rozhodnutí o opravě rozhodnutí o nařízení exekuce nárok žalobce paušálně odmítnul bez toho, že by sám zkoumal zákonnost takového postupu.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zopakoval argumenty, které již uvedl v předcházejících podáních a s nimiž se soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí ztotožnily. Uvedl, že soudy obou stupňů se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi argumenty žalobce a svá rozhodnutí v souladu s platnými právními předpisy řádným a přesvědčivým způsobem odůvodnily a vypřádaly se se všemi skutečnostmi důležitými pro vydání rozhodnutí. Žalovaný tak nepovažuje dovolání žalobce za důvodné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolání žalobce, jímž napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 20 000 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží).

Přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř. se dovolací soud zabýval ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na odčinění nemajetkové újmy, již žalovaný měl žalobci způsobit žalobcem tvrzeným nezákonným vedením exekuce.

Ve vztahu k dovolatelm namítanému pochybení soudů spočívajícímu v neprovedení žalobcem navržený důkazů Nejvyšší soud již ve své judikatuře uvedl, že neprovedení navržených důkazů by mohlo být vadou řízení, která by založila přípustnost dovolání, jen tehdy, pokud by taková skutečnost mohla představovat porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (např. ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Současně je v judikatuře dovolacího soudu ustálen závěr, že jestliže v průběhu řízení o nároku na náhradu škody vyjde z provedeného dokazování najevo a soud vezme za prokázané, že byť jen jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu není splněn, soud žalobu bez dalšího zamítne (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4652/2018). V takovém případě soud tedy nemusí akceptovat důkazní návrh, a to vzhledem k tomu, že takové dokazování by bylo nadbytečné, když již bylo tvrzení o vzniku odpovědnosti v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V uvedeném případě soud v průběhu dokazování shledal, že nebyl (a nemohl být splněn) ani první předpoklad vzniku odpovědnosti exekutora podle § 32 odst. 1 ex. řádu, totiž porušení právní povinnosti (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3029/2009). Soud tedy postupoval správně, pokud odmítl další důkazní návrhy směřující pouze k prokázání vzniku škody a jejímu vyčíslení. Dovolání v této části tudíž přípustné není, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 546/2017, dospěl k závěru, že jestliže exekuční soud neuvedl v pověření soudního exekutora všechny exekuční tituly i přes řádné a správné označení těchto exekučních titulů jak v exekučním návrhu, tak v žádosti soudního exekutora o pověření a nařízení exekuce, jedná se o pochybení soudu, které lze dodatečně opravit. Takovéto pochybení nemůže být důvodem pro zastavení exekuce pro nedostatek splnění podmínek pro vedení exekuce.

V projednávané věci byla nařízena exekuce na základě řádných exekučních titulů, jeden z nich však nebyl správně označen. Nalézací soudy nicméně současně dospěly k názoru, že předmětné nesprávné označení bylo zřejmou písařskou chybou a bylo tedy možné z usnesení bez pochybností dovodit, na základě jakého exekučního titulu je exekuce vedena. V souladu s výše citovaným rozhodnutím byla nesprávnost v exekučním řízení napravena vydáním opravného usnesení. Namítá-li žalobce, že opravné usnesení bylo nezákonným a soudy v tomto řízení měly samy posoudit, zda pro takovýto postup byl v exekučním řízení prostor, pomíjí, že soudy v tomto řízení jsou ve smyslu § 159a odst. 3 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. výrokem pravomocného usnesení vázány. Ani v případě, pokud by se žalobce domáhal odčinění újmy proti státu, nejsou soudy v odškodňovacím řízení oprávněny samostatně posuzovat zákonnost nezrušeného pravomocného rozhodnutí (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Daná otázka tudíž již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, přičemž odvolací soud postupoval v souladu s touto judikaturou. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru