Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 345/2018Usnesení NS ze dne 28.08.2018

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Vady podání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.345.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 345/2018-51

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, zadostiučinění a vzniklou zdravotní újmu ve výši 1 116 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 181/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2017, č. j. 70 Co 297/2017-12, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky 1 116 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci prostřednictvím státních orgánů (žalobce konkrétně poukazuje na některé soudce Městského soudu v Praze), které umožnily G. B. beztrestné páchání trestné činnosti a likvidační procesy (řízení vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 159/2011), které měly být vedeny tak, že soud vyslýchá pouze svědky obhajoby, čímž žalobci způsobil trvalé poškození zdravotního stavu.

Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. 70 Co 297/2017-12, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, který rozhodl, že vyslovuje svou místní nepříslušnost a že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému.

Proti napadenému usnesení podal žalobce, zastoupený advokátem, včasné dovolání.

Žalobce (dále též „dovolatel“) má za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy podle názoru žalobce má být právní otázka místní příslušnosti, na jejímž vyřešení dovoláním napadené usnesení spočívá, s ohledem na podstatné okolnosti případu, které soud prvního stupně, jakož ani odvolací soud nevzaly do úvahy, vyřešena jinak.

Podle názoru dovolatele ve věci rozhodující soudy posoudily otázku místní příslušnosti nesprávně, když místní příslušnost dovodily toliko u Obvodního soudu pro Prahu 2, v jehož obvodu má žalovaná sídlo. Podle názoru žalobce je v souladu s § 87 písm. b) o. s. ř. ve věci příslušným rovněž Obvodní soud pro Prahu 4, v jehož obvodu došlo ke vzniku části újmy, která je předmětem žalobního nároku. V obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4 má sídlo sám Obvodní soud pro Prahu 4, jehož nesprávnými úředními postupy měla být žalobci způsobena část újmy, jejíž náhrady se dovolatel nyní domáhá, k čemuž odkazuje zejména na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 16 C 123/2014. Postup soudů byl tak nesprávný, pokud neaplikovaly § 87 písm. b) o. s. ř., podle něhož je ve věci místně příslušný rovněž i soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy, tj. v daném případě Obvodní soud pro Prahu 4.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný, pouze uvádí, že věc má být vyřešena jinak.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem má být vyřešena jinak. Takovéto vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo již uvedené usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel žádnou příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvedl. Požadavek dovolatele, aby dovolací soud předloženou otázku vyřešil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru