Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3441/2020Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaOdpovědnost státu za újmu
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3441.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3441/2020-317

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, identifikační číslo osoby 00551023, o 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 214/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 193/2019-273, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 7 C 214/2013-209, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 141 590 Kč na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání opakované dávky sociální péče od 1. 6. 2006 do 31. 12. 2006 (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 625 715 Kč na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání opakované dávky sociální péče od 1. 1. 2007 (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 232 695 Kč na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007 (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 2 288 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 193/2019-273, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobkyni způsobena průtahy v řízení o dávkách sociální péče a příspěvku na živobytí. Řízení trvá od roku 2006 a v jeho průběhu byla žalobkyně opakovaně vystavena stresu, nejistotě a psychickému vypětí, což vedlo k rapidnímu zhoršení jejího již tak značně nepříznivého zdravotního stavu. Žalobkyni bylo přípisem ze dne 3. 4. 2013 sděleno, že se jí přiznává náhrada nemajetkové újmy ve výši 81 675 Kč, s čímž ovšem žalobkyně výslovně nesouhlasila.

Dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 C 214/2013-149), kterým byl požadovaný nárok v plném rozsahu zamítnut, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2018, č. j. 17 Co 285/2017-172, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je nutné odlišovat tři řízení, konkrétně: A) o přiznání nároku na opakující se peněžitou dávku sociální péče v období červen až prosinec 2006, B) řízení o přiznání nároku na opakující se peněžitou dávku sociální péče za období od 1. 1. 2007, C) řízení o přiznání příspěvku na živobytí. Na základě uvedeného žalobkyně specifikovala požadovaný nárok.

Rozsudek soudu prvního stupně žalobkyně, zastoupená advokátem, napadla ve výroku I. včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).

Výše uvedeným požadavkům dovolání nevyhovuje. Byť je v něm obsažen odkaz na § 237 o. s. ř., přičemž je zmíněno, že: „věc závisí na vyřešení otázky jednotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ není (navzdory obsažnosti dovolání) patrné, jaká právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena nesprávně. Dovolání je z části reprodukcí žaloby, přičemž obsažená argumentace nepřekračuje meze pouhé polemiky žalobkyně se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož je nárok žalobkyně v daném rozsahu promlčen.

Pakliže žalobkyně též v dovolání namítla, že se soudy nezabývaly otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk, lze k tomu toliko pro doplnění uvést, že z rozhodnutí je srozumitelné, že soudy neakceptovaly již v žalobě „nabízené“ možnosti počátku této doby, a zabývaly se pouze otázkou, zda uplynula doba šesti měsíců od skončení průtažného řízení podle druhé věty § 32 odst. 3 OdpŠk, což je vzhledem k charakteru požadované újmy i okolnostem případu zcela logické. Jak uvádí též např. odborná právní literatura: „[v]zhledem k tomu, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká přímo v důsledku nepřiměřené délky řízení, žádné důkazy v tomto ohledu soud po poškozeném v zásadě nepožaduje, a spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. NS Cpjn 206/2010, Rc 58/2011), uplatní se v těchto případech prakticky vždy pouze lhůta uvedená v § 32 odst. 3 větě druhé, která je spojena se skončením řízení […]“ (viz BIČÁK, V. § 26. In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 384, 385).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru